Zneužívání deviantů jako údajně veřejností projevovaná demokracie.

V pondělí třináctého se opět na náměstích některých měst demonstrovalo. Skutečnými svolavatelem je fakticky Česká televize a viditelným organizátorem občanský spolek „Milion chvilek…“ na protivládní aktivity. Ne oni se tak samozřejmě nepojmenovali, oni se prý, alespoň podle vlastních představ, aktivizují „…pro demokracii“. Jenže je to demokracie pouze podle jejich, poněkud bizarních představ. Konkrétně o jakousi formu „demokracii zdola“, přesněji nátlak zmanipulované ulice. Že by šlo o nějakou novou metodu uskutečňování liberály tak nenáviděné přímé demokracie?! Bohužel je to rovněž naprosto viditelně aktivita namířená proti výsledkům voleb. Takže hlavními iniciátory, kteří se pouze skrývají za projevy veřejnosti, div ne „lidu“, jsou pouze a jenom ti, kteří prohráli poslední volby do sněmovny. Nejenže prohráli volby, ale ani ve sněmovně samotné se jim následnými kabinetními fígly, na něž jsou zvyklí, nepovedlo zabránit, aby vládu sestavil vítěz voleb, který je porazil o tři koňské délky. Iniciátoři spolu s organizátory rádoby vzpoury veřejnosti proti vládě zneužívají jednoho obecného společnostního jevu. Oni dobře ví, že v každé komunitě je určité procento lidí s negativním přístupem ke světu. Ti představují celou škálu duševních indispozicí. Jednou z nich je i jev nazývaný permanentní protestovatel. Jde o jakýsi druh kverulantství, aktivity věčných nespokojenců, stěžovatelů a tedy i protestovatelů. Proč vlastně demonstrují? Protože mohou. Celé půl století nemohli, tak teď si to asi vynahrazují. Jandourek, jeden z jejich obdivovatelů, možná asi aktivistů, je v těchto dnech dokonce nabádal, aby přešli na vyšší kvalitu protestních demonstrací. Aby demonstrovali preventivně. Což, přeloženo do češtiny znamená, aby vytvářeli nátlak, čti, aby tak vlastně předem zastrašovali, až následně odradili každého, koho chce vládní mocí pověřit veřejnou funkcí. Tou vládní mocí, která je prakticky jediným demokratickým vykonavatelem politické moci v zemi. Takže lze jasně a nezpochybnitelně tvrdit, že veškeré počínání pod hlavičkou „Milionu chvilek…“ je nejen vysoce nedemokratickým chováním, ale jedním z rysů fašizace naší politické scény. Působení na city až temné pudy, využívání obecné frustrace k davovým akcím ulice, to vše jsou jednoznačné rysy každé totality. Tím, že je někdo označuje jako metodu boje za demokracii, tak nejenže sám sebe obelhává, ale vytváří klíma, které se mu jednou vrátí. Když náhodou jednou vyhraje volby, tak se proti němu ulice vzbouří. A jelikož dnešní protestující viditelně hájí zájmy menšiny, pak se proti nim zvedne většina a to by mohlo být pro ně mnohem děsivější. Takže si nelžeme do vlastního hnízda.

Jsme ve válce s Ruskem a ne, že ne.

Jeden příliš aktivistický hoteliér odmítl ubytovávat občany Ruské federace, pokud nepodepíší nesouhlas s připojením Krymu k jejich státu. Veřejnost by si zmíněného aktu vůbec nevšimla, pokud by se případ nedostal až k Ústavnímu soudu ČR. Ten k úděsu většiny veřejnosti, jak ukazují průzkumy, dal za pravdu hoteliérovi. Okamžitě se případ stal událostí, ke které se vyjadřovali právníci, političtí odborníci a jiní experti. Vůbec mne pro tento text nezajímají jejich argumenty, nadtož závěry. Chci si všimnout podstaty problému.

Tvrdím totiž, že nejméně od vstupu Ruska do občanské války v Sýrii jsme s Ruskem ve válce. Argumentů k takovému tvrzení je tolik, že necítím ani potřebu je zmiňovat. Je jenom zapotřebí si vyjasnit, v jaké válce.

Zásadně odmítám všeobecná tvrzení, že jde o Studenou válku dvě. Stav světa v druhé půli minulého století byl pojmenován Studenou válkou totiž lživě. Ono označení mu daly politické elity Západu a Evropy, což byl pouhopouhý výraz západocentrismu, čti, pýchy bílého muže, který v prostoru Evropy a USA ve velkém nestřílel a nezabíjel. Ve zbytku světa se ale intenzivněji, či méně silně válčilo po celou jmenovanou dobu, takže globálně šlo o opravdovou, čili „horkou válku“. A navíc byla opravdu celosvětová, neboť místní války byly plodem celosvětové konfrontace SSSR s NATO, coby výkonné složky branné moci USA. Nebylo-li studené války jedna, nemůže být ani studená válka dvě. To je můj jednoznačný závěr.

Vztah Ruska k Západu je nejméně od napadení Srbska horkou válkou. Vztah NATO, potažmo USA k Rusku je nejpozději od Sýrie už rovněž horkou válkou. ČR jako jednoznačný spojenec USA nemůže proto být s Ruskem v jiném, než válečném vztahu, v horké válce.

V současné degeneraci mezinárodního práva na „oprávnění“ libovůle silnějšího, to má jednoznačné důsledky. Vůči Rusku se nemůžeme chovat jinak než k nepříteli. Proto se podílíme na všech aktech tohoto nepřátelství, propagací nenávisti počínaje přes sankce všeho druhu až po účast na vojenských cvičeních u hranic Ruské federace. Což jsou nesporné aktivity přípravné fáze horké války. A ne že ne!!