Nový světový řád, jehož vývoj se nebývale urychlil rozpadem SSSR se už projevuje několika zřetelnými jevy. Jedním z nich je emancipace zemí globálního jihu. Řečeno „zápaďáckým jazykem“ států, které se zbavily kolonialismu. Jenže ono období v očích emancipujícího se světa nebylo kolonialismem. Tento termín je příliš široký a v podstatě hodnotově neutrální, nevyjadřující přesně konkrétní situaci toho, kterého území. Nevyjasňuje všechno to zvrácené chování vládců Západních států na územích tisíce kilometrů vzdálených od jejich domoviny. Regionů, které byly okupovány, vylidňovány, drancovány o nerostné bohatství, hospodářsky znásilňovány začleňováním do ekonomické soustavy okupantů a jinak zbídačovány a pleněny.

Vysoce hodnotím, že nové, emancipační hnutí bývalých kolonií se začalo systematizovat. Je rozděleno na několik fází a zaujalo mě, že je zahájeno snahou převyprávět dějiny, které dosud psal vítězný Západ pouze ze svého pohledu. Emancipující svět si dobře uvědomuje, že se za prvé musí vrátit daleko do své minulosti a v ní najít kořeny vlastních tradic, které kolonialismus ničil a mnohdy už zničil. Za druhé, musí ze svého pohledu vyhodnotit „přínos“ kolonialistů do dějin okupovaných národů, území a států. Státy globálního jihu musí vytvořit své hodnocení historie. Musí pro dějiny najít doslova nový výklad založený na zpřesnění dosavadních termínů a pojmů sloužících dosud Západu ke své „kádrování“ minulosti.

Mimo jiné poznamenávám, že naprosto stejný proces čeká globální levici, která se ještě nezmátořila z totální amnézie způsobené rozpadem Sovětského svazu.

Dneska po probuzení mě napadl jeden příklad levicového převyprávění minulých událostí. Je jí titulkem předznamenaná „Karibská“, nebo též „Kubánská krize“. Nevyjadřuje totiž podstatu dění. Řeknu to přímo. Podle mě šlo o první „studenou“ jadernou válku, když užití „atomových“ bomb proti Japonsku bylo prvním zvráceným testem jaderné, alias A-bomby.

Projekt Manhattan Engineering District, kterým byl v průběhu druhé světové války pojmenován program vývoje atomové bomby v USA, měl fundamentální charakteristiku. Nikdo nedokázal ani odhadnout reálné destruktivní účinky vyvíjené zbraně. Teprve první test bomby, který proběhl 16. 7. 1945 pod označením Trinity, ukázal celou hrůznost destrukce. A to navíc nebyla v tom momentě známa rozloha radiačně zamořeného území, které se nakonec ukázalo být mnohem rozsáhlejší než veškeré odhady. Vždyť výbuchový „hřib“ plazmy, plynů a pevných částic dosáhl údajně výšky 20 kilometrů, takže než částice spadly na povrch, dolétly větrem na obrovské vzdálenosti.

Konstruktéři bomby při jmenovaném testu na vlastní oči viděli ne džina vypuštěného z láhve, ale doslova samotné peklo, které vypustili do lidského světa. Pokud by byli skutečnými lidmi, musela by jejich hrůza být tak obrovská, že by dál odmítli na projektu pokračovat. Jenže oni ve své podstatě lidskými bytostmi nebyli. Scházelo jim cosi zásadně člověčího, co definuje lidstvo jako prvek věčnosti života v našem vesmíru.

Kolektivní rozum lidstva od doby prvního užití jaderné zbraně, a především vyhodnocování testů jejích modifikací a zlepšení zatím dokázal zmrazit pekelné síly v ní ukryté skoro na další tři čtvrtiny století. Po celou tu dobu JZ sloužily především dvěma územně rozsáhlým super mocnostem jako kdysi hradby, čti, jako čistě zbraň obranná.

A tím se konečně dostávám k oné Kubánské krizi. O reálnou obranu mohlo jít jen tehdy, když z Moskvy bylo tak daleko do Washingtonu, jako z Washingtonu do Moskvy. Leč vládci USA přenesli jaderné zbraně z Washingtonu o dvě třetiny vzdálenosti blíž ke Kremlu. Což klasifikuji jako chladný jaderný útok. Moskva se rozhodla učinit totéž a své JZ hodlala uložit rovněž blíž k Bílému domu. Takže v tom momentě by byly rakety s JZ vzdáleny od Washingtonu necelé dva tisíce kilometrů a něco přes dva tisíce od Moskvy. A v tom byl zásadní problém. Čas letu raket z těch vzdálenosti byl tak krátký, že druhá strana by nestačila včas reagovat. Tím se staly JZ jednoznačně zbraněmi útočnými, proti nimž není reálné obrany.

Takže dějinná událost do dneška nazývaná Kubánskou krizí za prvé vůbec nezačala na Kubě, ale v Turecku, takže když už, tak by mělo jít o Tureckou krizi. Ovšem nešlo vůbec o krizi. Ve skutečnosti šlo o první akt jaderné války, i když jenom chladné, jak Číňané nazývají některé zbraně. Na první akci horké jaderné války lidstvo teprve čeká, protože ony A-bomby na Hirošimu a Nagasaki patří do doby předjaderné. V níž o použití rozhodovalo několik jedinců, kteří, jak jsem napsal už nebyli lidmi se vším všudy.