Pro pořádek uvádím, že zásadně rozlišuji mezi trhem a tržní ekonomikou. První je nejen hospodářským, ale i společenským jevem, jehož různé varianty existují v lidské civilizaci již od prvních kroků dělby práce. Zatímco tržní ekonomika je fenomén velmi mladý, charakterizovaný minimálně podnikáním pro maximální zisk, všeobsáhlou konkurencí, nutností zvyšováním produktivity a minimálními zásahy neekonomických institucí. Právě probíhající nedostatek vajec odkryl podle mého soudu jeden ze základních problémů absolutizované svobody tržní ekonomiky. Vejce totiž patří do skupiny nezbytných potravin. Je sice možné je krátkodobě něčím nahradit, ale trvale jen velice těžko. Jejich nedostatečná produkce ukázala určitou bezohlednost trhu. Snížená nabídky zvýšila ceny tak vysoko, že spotřebu této základní potraviny si některé skupiny lidí musely odříct, nebo ji zásadně omezit. Při tom ale pořád existuje skupina lidí, kterou ani ještě mnohem vyšší cena by neodradila od neklesající, ba až plýtvající spotřeby této komodity. Vejce sice nejsou absolutně nezbytnou potravinou, ale tržní ekonomka by se v případě mouky, či obilovin a kupříkladu mléka, nechovala jinak. Z toho lze dovodit, že její mechanismy nedokáží v případě kritického nedostatku vyřešit problém minimálně nutné distribuce každému obyvateli. To je v mých očích závažný prvek reálné potravinové bezpečnosti.
Jak je vidět, nedostatek některé základní potraviny není nemožný. Uvědomíme-li si, že již celou dekádu je celosvětová spotřeba potravin vyšší, než jejich produkce, stojí za uváženou, připravit pro podobné situace krizový plán. Slepá tržní ruka by se mohla ukázat katastrofálně neúčinnou až prázdnou.