Dosud nikdy jsem to neudělal, neboť absolutně ctím právo tajného hlasování ve volbách. Ale dneska se přiznávám, jak budu volit. Mezi devíti kandidáty vidím pouze dva, kteří jsou nositeli skutečné změny. Pana Franze a paní Fischerovou. Tu druhou o něco víc, protože už je načase, abychom měli „královnu“ u ne šaška, jak napsal jeden z mých známých. Coby člověk, který se věnuje politice jako koníčku již skoro tři čtvrtiny století mi je jasné, že pro mé politické preference je nejvhodnějším kandidátem Dientsbier. Leč…volit budu Fischerovou, i když jde nejen o ztracený hlas, ale dokonce o takovou ztrátu pro Dientsbiera, že nakonec bude prezidentem ten nejhorší – Zeman. Jen se utěšuji, že víc jak jindy bude platit: „Do třetice všeho nejhoršího je větší jistotou totální změny“. V dlouhodobé perspektivě tedy svou volbu považuji za nejvýhodnější.

Základním, ne-li jediným zdrojem současného antikomunismu je poznání o neudržitelnosti stávajícího ekonomického systému a politického režimu, které jsou sice nejadaptabilnějšími ze všech, které v dějinách dosud existovaly, ale jako vše lidské jsou jevy historickými, čili jednou nevyhnutelně musí skončit. Uvedené poznání u většiny dnešních antikomunistů je projevem jejich zoufalství ze ztrát výhod, které jim dnešek přináší. U malé skupiny pragmatiků mezi nimi je ale vědomě promyšlenou, až řízenou manipulací s veřejným míněním, která má zajistit, aby nezbytná změna systému a režimu nastolila diktaturu elit, čili pokračování privilegií menšiny jinými prostředky. Nenechme se proto mást. Ideály komunismu vznikly jako konkretizace věčných a především většinových lidských tužeb o spravedlnosti a rovnosti až v polovině devatenáctého století, kdy se rodil současný systém i režim. První pokus o jeho realizaci byl proveden předčasně a ještě k tomu v nevhodném prostoru. Proto skončil tak, jak skončil, i když to při troše štěstí nebylo nevyhnutelné. Ani další pokus se ještě nemusí podařit. Ale každý další přinese určité nezvratné poznání. Tak jako první realizace komunismu přinesla neprivilegované většině konkrétní důkaz, že může existovat společnostní systém se vzděláním, zdravotní péčí, zaměstnaností, dostačujícím bydlením, lacinými potravinami a hromadnou dopravou pro všechny. A to nikdy v budoucnu nebude odsouzeníhodné.

V prezidentském volebním týdnu si zopakujme hlavní charakteristiky všech našich dosavadních prezidentů.

Masaryk – zakladatel

Beneš – osvoboditel

Hácha – strašpytel

Gottwald – budovatel

Zápotocký – spisovatel

Novotný – pokračovatel

Svoboda – velitel

Husák – udržovatel

Havel – oblbovatel

Klaus – zničitel

Jakoupak charakteristiku si asi vyslouží ten budoucí?

Desátý prezident státu, který byl založen v říjnu roku 1918 a definitivně rozdělen na dvě části dne 1. 1. 1993, se rozhodl se svým protějškem z druhé části rozdělené země, svérázně oslavit dvacetileté výročí vzniku dvou pidistátů z mrtvoly toho původního. Prezident České republiky, jemuž jsem přiřadil označení zničitel, jinak jménem Václav Klaus, udělil k 1. 1. 2013 milost víc jak pěti tisícům zločinců. V mých očích tak završil svou roli kmotra všech mafií v ČR i SR. Se svým chladným pragmatismem tak uzavřel svou zločineckou misi, ke které se písemně zavázal hned v prvých dnech listopadu 1989 velvyslanci USA v Praze, kam se nechal pozvat. Zavázal se tam k co nejrychlejšímu návratu kapitalismu do tehdejšího Československa, což byl základní smysl všech politických převratů poslední dekády dvacátého století v Evropě. Pod Klausovou taktovkou proběhlo zesoukromničení většiny vlastnictví státu v prostředí velmi svérázného, říkejme tomu kontrarevolučního, čti lupičského práva. V dějinách šlo pouze o další ilustraci teze, že za každým velkým vlastnictvím se skrývá zločin. Pro přemýšlivé lidi nemohl být vymyšlen lepší důkaz o zločinnosti kapitalistického politického systému. Klausovi šlo nejen o transmisi socialistické ekonomiky na kapitalistickou, ale především o vytvoření vrstvy lidí, kteří budou po dlouhou dobu svým bohatstvím ovlivňovat politiku země, neboť ovládnou celostátní média, budou schopni si vydržovat nejvyšší ústavní i regionální politiky a prosazovat zákony ke své potřebě. I když právní řád restaurace kapitalismu byl neobyčejně volný, přesto mnoho aktivních zbohatlíků se zapletlo do sítí zločinů natolik, že je nakonec začaly stíhat i jednoznačně prokapitalistické a neobyčejně liknavé soudy. Klaus proto svou amnestií ukončil trápení soudců a zbavil je těžké úlohy jeho zločineckou kamarilu očisťovat a dělat ze zlodějů počestné občany, jak tomu bylo zvykem v  začátcích všech kapitalistických demokracií. Klaus se tedy v posledních dnech své nejvyšší ústavní funkce pokusil zmařit jakékoliv úsilí o odhalení zločinné podstaty majetkového převratu započatého v roce 1990. Podle mého úsudku to nebyl jediný motiv jeho plivnutí do tváře většině občanů. Mnohem důležitějším bylo sdělení čistě osobní. Klaus již nejméně od roku 1992 propadl psychické chorobě většiny mocných, kterým se povedlo provést nějakou zásadní změnu. Od dětství vychován bez otcovské autority, z poměrně bědných poměrů se vlastní pílí vypracoval v dosti úspěšného muže. Ovšem jeho ambice byly vždycky mnohem větší. Pomalu leč jistě se začínal přeceňovat, přestal uznávat jiné, než své názory a cítil se povolán k nejvyšším vůdcovským postům. Od rozdělení Československa jeho duševní stav začal jevit známky poruchy. Sám sebe začal považovat za neomylnou, až božskou bytost. Vždycky byl vyznavačem jednoduchého dogmatu, nositelem přesvědčivých, leč nedokazatelných pravd a demagogickým manipulátorem. S nebetyčnou ješitností se u něj začala snoubit chorobná touha po nesmrtelnosti. Zbrkle plodil jednu knihu za druhou a snažil se vybudovat si již za života nezbouratelný pomník. Z této posedlosti se nakonec rozvinula dokonalá paranoia, projevující se zvrácenou touhou po zániku světa spolu s jeho osobou. Všechno negativistické se mu proto začalo hodit. Odmítal ochranu přírodního prostředí nutnou pro záchranu našeho druhu, vysmíval se snahám o zlepšení klimatických podmínek směřujících ke zmírnění negativních projevů průmyslové produkce, toužil po rozbití evropského nadstátu, racionální to ochrany Evropy před světovou konkurencí schopnějších. Jeho nihilismu se hodí všechno. Mimo jiné i propuštění zločinců, které nejenže ublíží mnoha konkrétním lidem, ale zásadně poškodí víru společnosti v právo. Klaus by podle mého soudu měl být internován v psychiatrickém ústavu. Jediné štěstí je, že už brzy končí ve své funkci, takže až jeho choroba nepůjde utajit, nebude už ústavním činitelem.

Komunistické ideje byly poprvé komplexně deklarovány v polovině devatenáctého století. Nešlo o úplně nový obsah lidského vědomí. Jeho základ se totiž vine celými lidskými dějinami, nejméně od existence ovládání, zneužívání, či dokonce útlaku jedněch lidí jinými. Touha po spravedlnosti, co největší možné rovnosti, až konečně po osvobození od vykořisťování, to jsou základní kameny komunistického přesvědčení, které vykrystalizovalo jako odpověď na tisíciletou nadvládu menšiny nad obrovskou, leč nebohatou a nevlivnou většinou. Právě to je důvodem, že od svého samého počátku jsou pro komunismus nesmiřitelnými nepřáteli všichni, kdo mají privilegia, vládu, bohatství, vliv a moc. Komunismus je v nejvšeobecnější podobě alternativou k celodějinné realitě vrchnostenského panství nad vším lidem. Komunismus by nikdy nevznikl, pokud by naprostá většina lidí necítila útlak, nadvládu až diktaturu, neviděla obrovské rozdíly v hmotném bohatství a nevnímala privilegia vlivové, mocenské a panující menšiny. Komunismus tedy není jakýmsi vyspekulovaným výmyslem, ale snahou po odstranění privilegií, tužbou po spravedlnosti a přesvědčením o opravdové rovnosti všech lidských bytostí. Komunismus nikdy a nikde nebyl realizován, i když pod jeho prapory byla vytvářena nejedna společnost. Skutečný komunismus je teprve před branami lidských dějin. Bude ovšem vždycky konkretizací jeho základních, až utopických ideálů pro určitou dobu, čas a typ společenství. Tím je věčný, je neporazitelný a jeho motivační síla ke konání může být zmenšena pouze jeho realizováním, žádnými jinými ústupky, ať již sociálně demokratickými, či dokonce socialistickými. Komunismus je neoddiskutovatelně potřebným systémem pro obrovitou většinu populace. Je ovšem naprosto zásadní změnou dosavadního systému. Komunisté musí tento systém změnit a ne jej rádoby reformami udržovat ve skomírání. Komunismus vznikl a jednou bude realizován proto a jen proto, že odstraní ničím neodůvodnitelné nerovnosti a především z nich plynoucí privilegovanost. Dlouhá tisíciletí existující nadvláda jedněch nad všemi ostatními se projevovala často až jako zločiny proti lidskosti. Vedle nich byly terory všech revolucí prakticky nicotné. A řekněme si to narovinu. Kdyby Stalinův teror přinesl konečné osvobození utlačovaných, zneužívaných a jinak deptaných, bylo by mu vše odpuštěno. Není tedy proč se omlouvat. Nikdy se totiž neomluvili ti, díky nimž komunismus vůbec vznikl. Je tedy především na nich, aby začali se svou omluvou.

Když Nečas jmenoval Peake ministryní obrany, tušil jsem, že má jediný cíl. Znemožnit ji. On sám ale jistě nepředpokládal, že ji bude odvolávat tak brzy a rychle, k čemuž ho evidentně donutil doslova rozzuřený Klaus. Vždyť ten Picek mu dělal ještě nedávno náčelníka Hradní vojenské kanceláře. Nečas ke svému prásknutí do stolu využil výborné situace, do které se jeho vláda dostala. Nezpochybnitelnou pravdou totiž je, že vládě se povedlo dokončit legislativní proces u všech programovaných protilidových zákonů, když Sněmovna přehlasovala veta Senátu jednak u církevních restitucí, druhak u penzijní reformy, ba i u daňových balíčků. Navíc se jí povedlo sněmovnou propasírovat i škrtící rozpočet pro příští rok. Vláda tady fakticky LIDEM už nepotřebuje. Kromě toho si jsou členové vlády za ODS i TOP09 dobře vědomi toho, že pro LIDEM jsou parlamentní volby definitivním koncem. Takže hysterickým výhružkám této strany a její předsedkyně Peake, se mohou nejen v duchu smát, ale i veřejně ušklíbat. Navíc ná všechny čeká nejméně čtrnáct dní doslova politického „klidu“. Do pondělí 7. ledna, kdy se asi začne v politice úřadovat, hlavy dávno vychladnou. Peake má navíc podle Nečase zajištěnu židli místopředsedkyně vlády, takže se koalice s vysokou pravděpodobností nerozpadne, jenom si LIDEM asi vyvzdoruje ještě lepší pozici pro své pohlaváry. Nebo LIDEM sice odejde, ale bude vládu podporovat v každém rozhodujícím hlasování, jen aby nebyly předčasné volby. Pak se ale může dočkat jednak dalšího štěpení, nebo naopak znicotnění návratem strany Věci Veřejné do vládní kamarily. Nedávno od trestu prozatímně osvobozený Bárta už se na to stejně třese.

. Lidovci, ODS i TOP 09 podporují studentské iniciativy v Jihočeském, Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji, které odmítají nástup členů KSČM do výkonné moci v krajských zastupitelstvích. Tak zvané studentské iniciativy započaly na gymnáziu v Třeboni, kde konkrétní učitel vyprovokoval své žáky k odporu proti tomu, aby  radní pro odbor školství v Jihočeském kraji byla celoživotní učitelka, leč členka KSČM.  Antikomunističtí aktivisté se okamžitě vzbudili a ve své kreativitě zneužili mimo jiné kupříkladu i výročí smrti Havla, a na ten den přiopravili rádobycelostátní akci „Srdcem proti komunismu“. Nadšení pravicoví svazáčci, či spíše pionýři, vytvářeli pak 18. prosince na několika veřejných prostranstvích srdíčka ze zapálených svíček a přidávali k nim různé nápisy o skoncování s komunismem jednou provždy. Dokonce vzniklo hnutí, říkající si ODSTŘIhnutí, kteří mají definitivní zničení komunismu ve svém programu. Je samozřejmé, že všechny tři pravicové parlamentní strany svými předními mluvčími oficiálně podpořily všechny podobné iniciativy, nejemotivněji pak kandidát na prezidenta, zapšklý stařík Sobotka. Jen hlupák může tvrdit, že neví, oč v podstatě jde. Po nedávných krajských volbách, v nichž o „mnoho délek“ vyhrála ČSSD a KSČM a tak ve většině krajů vytvořily vládnoucí koalice. Všechny pravicové dušičky se doslova děsí, že by se to mohlo opakovat i po příštích parlamentních volbách a tak těmito pseudoživelnými akcemi jednak zastrašují ČSSD, ale v prvé řadě podle své polistopadové tradice opět oživují pomalu již odumírající a veřejnosti už i směšný, antikomunismus.

Podle ekonomického časopisu Forbes (převzato německým Spiegelem) vlastní 691 nejbohatších multimilionářů 2 200 miliardy dolarů, tj. 2,2 bilionu dolarů. Což je pro představu takovéto číselko – 2,,,200,,000,000.000, aby nebylo pochyb při převodu amerických početních jednotek na naše. Miliardáři jako Waren Buffet vlastní „pouze“ desítky miliard dolarů, např. Bill Gates 50 miliard dolarů, tj 0,05 bilionu dolarů. To není nic proti rodině bankéřů jako jsou Rockefellerové, kteří vlastní 11 000 miliard dolarů, tj. 11 bilionů dolarů, oproti Gatesovi, oněch 0,05 bilionů – tedy 220 krát víc. Bohatství rodiny Rothschildů je ještě desetkrát větší než Rockefellerů, jde o zhruba 110 000 miliard dolarů, tj. 110 bilionů dolarů, což je oproti Billu Gatesovi dvatisíce dvěstě krát více. Řečeno našim jazykem; dvě rodiny, připomínám že Židovské, vlastní prakticky celý svět. Což byl také jediný důvod politického zvratu na konci minulého století, díky kterému se jmenovaní postupně zmocní bohatství bývalého Sovětského svazu a jeho satelitů. Za těchto okolností mne nikdo už nikdy nepřesvědčí, že Židé neusilují o světovládu.

Pekárek se stal 7. 11. 2012 poslancem, ač byl již tehdy odsouzen za korupci. Dneska jej odvolací instance dokonce odsoudila na pět let natvrdo. Když si uvědomíme, že díky tomuto „poslanci“ na jednorázové použití vděčí Duka a jeho stádečko za získání stomiliardového majetku, pak se oprávněně můžeme tázat: „Kdopak je tou zločineckou organizací současnosti? Vládní koalice, nebo samotná církev katolická? Odpověď je nasnadě. Oboje. Římskokatolická církev je zločineckou institucí celá staletí, někdy víc, jindy méně, takže u ní nejde o nic nového. Zajímavější je to ale se současnou vládní koalicí. Jí se fakticky povedlo dovršit neoliberálně-konzervativní kontrarevoluci v naší zemi. Snad jenom zbysnysnění zdravotní péče ještě nebylo dokončeno, ale je na ně zaděláno tak dokonale, že se s jistotou do konce mandátu Nečasovců ještě prosadí. Mne se nějak ten spěch ale pořád nechce líbit. Všemohoucnost současné vládní kamarily je mi podezřelá. V jejím podhoubí vnímám cosi hlubšího, skutečný záměr současné politické a společenské moci – provokaci. Už dávno totiž mám strach z mlčení skoro dvou třetin apolitických občanů, kteří se zviditelňují neúčastí na většině voleb. Určitě si toho všímají i vlivové a mocenské síly dneška a jistě se připravují na jejich vysoce pravděpodobný, živelný výbuch. Logicky mi z toho všeho vyplývá, že současná vláda ten výbuch cíleně provokuje, aby tím otevřela stavidla odporu, který pak bude zlomen diktaturou zmíněných kontrarevolučních sil. Už dneska svět ovládá totalita peněz. Ovšem za ní pořád stojí jen anonymní „síly“. I mezi jejími příslušníky jsou ale tací, co touží po zjevné moci…a třesou se na ni, jako Zeman na Hradní post.

Léta jsem sledoval a krátkou dobu se i angažoval, v Hnutí za přímou demokracii (HzPD), do jejíhož čela se prodíral rádoby filosof Milan Valach z Brna. V letošním roce se toto hnutí nejen institucionalizovalo, ale velmi zviditelnilo v soutěži odpůrců vůči současné vládě. Od samého počátku mi vadil jeho programový antikomunismus. V těchto dnech můj odpor proti zapšklému antikomunismu však dosáhl stupně, ve kterém se již nemohu považovat ani za sympatizanta tohoto hnutí. Proto jsem se rozhodl z něho vystoupit s tímto odůvodněním. Každá neschopnost změnit svou zkostnatělost, je v politice naprosto nepoužitelná. Pokračovat dneska ještě pořád ve stranickém soutěžení jako v třídním boji, patří mezi takové případy. Nejen že si nemyslím, že v přímé demokracii je, či v budoucnu bude, možné vylučovat lidi s komunistickými ideály, ale považuji tento názor, nadtož praxi, nejen za totální diskreditaci základní myšlenky přímé demokracie, ale dokonce jakékoliv demokracie. Podle mého soudu totiž bude vrcholem životaschopnosti demokracie v dobách globalizace teprve reálné soužití společenství s komunistickou mocí vedle, všemožných jiných, od náboženských třeba po monarchie.