Desátý prezident státu, který byl založen v říjnu roku 1918 a definitivně rozdělen na dvě části dne 1. 1. 1993, se rozhodl se svým protějškem z druhé části rozdělené země, svérázně oslavit dvacetileté výročí vzniku dvou pidistátů z mrtvoly toho původního. Prezident České republiky, jemuž jsem přiřadil označení zničitel, jinak jménem Václav Klaus, udělil k 1. 1. 2013 milost víc jak pěti tisícům zločinců. V mých očích tak završil svou roli kmotra všech mafií v ČR i SR. Se svým chladným pragmatismem tak uzavřel svou zločineckou misi, ke které se písemně zavázal hned v prvých dnech listopadu 1989 velvyslanci USA v Praze, kam se nechal pozvat. Zavázal se tam k co nejrychlejšímu návratu kapitalismu do tehdejšího Československa, což byl základní smysl všech politických převratů poslední dekády dvacátého století v Evropě. Pod Klausovou taktovkou proběhlo zesoukromničení většiny vlastnictví státu v prostředí velmi svérázného, říkejme tomu kontrarevolučního, čti lupičského práva. V dějinách šlo pouze o další ilustraci teze, že za každým velkým vlastnictvím se skrývá zločin. Pro přemýšlivé lidi nemohl být vymyšlen lepší důkaz o zločinnosti kapitalistického politického systému. Klausovi šlo nejen o transmisi socialistické ekonomiky na kapitalistickou, ale především o vytvoření vrstvy lidí, kteří budou po dlouhou dobu svým bohatstvím ovlivňovat politiku země, neboť ovládnou celostátní média, budou schopni si vydržovat nejvyšší ústavní i regionální politiky a prosazovat zákony ke své potřebě. I když právní řád restaurace kapitalismu byl neobyčejně volný, přesto mnoho aktivních zbohatlíků se zapletlo do sítí zločinů natolik, že je nakonec začaly stíhat i jednoznačně prokapitalistické a neobyčejně liknavé soudy. Klaus proto svou amnestií ukončil trápení soudců a zbavil je těžké úlohy jeho zločineckou kamarilu očisťovat a dělat ze zlodějů počestné občany, jak tomu bylo zvykem v  začátcích všech kapitalistických demokracií. Klaus se tedy v posledních dnech své nejvyšší ústavní funkce pokusil zmařit jakékoliv úsilí o odhalení zločinné podstaty majetkového převratu započatého v roce 1990. Podle mého úsudku to nebyl jediný motiv jeho plivnutí do tváře většině občanů. Mnohem důležitějším bylo sdělení čistě osobní. Klaus již nejméně od roku 1992 propadl psychické chorobě většiny mocných, kterým se povedlo provést nějakou zásadní změnu. Od dětství vychován bez otcovské autority, z poměrně bědných poměrů se vlastní pílí vypracoval v dosti úspěšného muže. Ovšem jeho ambice byly vždycky mnohem větší. Pomalu leč jistě se začínal přeceňovat, přestal uznávat jiné, než své názory a cítil se povolán k nejvyšším vůdcovským postům. Od rozdělení Československa jeho duševní stav začal jevit známky poruchy. Sám sebe začal považovat za neomylnou, až božskou bytost. Vždycky byl vyznavačem jednoduchého dogmatu, nositelem přesvědčivých, leč nedokazatelných pravd a demagogickým manipulátorem. S nebetyčnou ješitností se u něj začala snoubit chorobná touha po nesmrtelnosti. Zbrkle plodil jednu knihu za druhou a snažil se vybudovat si již za života nezbouratelný pomník. Z této posedlosti se nakonec rozvinula dokonalá paranoia, projevující se zvrácenou touhou po zániku světa spolu s jeho osobou. Všechno negativistické se mu proto začalo hodit. Odmítal ochranu přírodního prostředí nutnou pro záchranu našeho druhu, vysmíval se snahám o zlepšení klimatických podmínek směřujících ke zmírnění negativních projevů průmyslové produkce, toužil po rozbití evropského nadstátu, racionální to ochrany Evropy před světovou konkurencí schopnějších. Jeho nihilismu se hodí všechno. Mimo jiné i propuštění zločinců, které nejenže ublíží mnoha konkrétním lidem, ale zásadně poškodí víru společnosti v právo. Klaus by podle mého soudu měl být internován v psychiatrickém ústavu. Jediné štěstí je, že už brzy končí ve své funkci, takže až jeho choroba nepůjde utajit, nebude už ústavním činitelem.