Léta jsem sledoval a krátkou dobu se i angažoval, v Hnutí za přímou demokracii (HzPD), do jejíhož čela se prodíral rádoby filosof Milan Valach z Brna. V letošním roce se toto hnutí nejen institucionalizovalo, ale velmi zviditelnilo v soutěži odpůrců vůči současné vládě. Od samého počátku mi vadil jeho programový antikomunismus. V těchto dnech můj odpor proti zapšklému antikomunismu však dosáhl stupně, ve kterém se již nemohu považovat ani za sympatizanta tohoto hnutí. Proto jsem se rozhodl z něho vystoupit s tímto odůvodněním. Každá neschopnost změnit svou zkostnatělost, je v politice naprosto nepoužitelná. Pokračovat dneska ještě pořád ve stranickém soutěžení jako v třídním boji, patří mezi takové případy. Nejen že si nemyslím, že v přímé demokracii je, či v budoucnu bude, možné vylučovat lidi s komunistickými ideály, ale považuji tento názor, nadtož praxi, nejen za totální diskreditaci základní myšlenky přímé demokracie, ale dokonce jakékoliv demokracie. Podle mého soudu totiž bude vrcholem životaschopnosti demokracie v dobách globalizace teprve reálné soužití společenství s komunistickou mocí vedle, všemožných jiných, od náboženských třeba po monarchie.