Sulejmání byl na seznamu OSN veden jako terorista. Jenže se na něj dostal především, ne-li jenom proto, že zásadním způsobem pomáhal Asádovi v Sýrii ještě v dobách, kdy poskoci USA vyřvávali Americké bojové heslo: „Asád musí odejít“. Při tom byl prokazatelně velice úspěšný i v boji s Islámským státem, nevlivnější to teroristickou organizací všech dob. Sulejmání pomáhal Arabům v boji za jejich svobodu, především proti Američanům a Izraeli, od Libanonu přes Palestinu po Irák. V době vražedného útoku byl na návštěvě v Iráku, aby vyjednával o spojenectví všech sil v boji proti islámskému státu stejně jako proti USA. Američané svou akci provedli na území Iráku, kde podle smluv už nesmějí mít vojáky a nesmí tam provádět vojenskou činnost, dokonce ani výcvik Iráčanů. Irák jako hostitelská země zmíněného vyjednávání je nyní povinována odvetou útočníkovi, aby jeho vláda před Arabským světem neztratila tvář. A možná dokonce větší povinnost, než samotný Írán. Především se ale v celém světě musí prosazovat pravdivé hodnocení, podle něhož USA v regionu nemají co dělat a zabíjí v něm tisíce lidí nejméně dvacet let jenom proto, aby Američané měli levnější benzin. Podole mne je hlavním, ne-li jediným problémem Arabského světa nesmiřitelná nenávist mezi sunnity a šíity. Právě této nesmiřitelnosti Američané po celou dobu své nekoloniální politiky, tedy od konce druhé světové války, skvěle využívají k nadvládě nad regionem, který je benzinovou čerpací stanicí světa. Pokud by si Arabové, po tomto příliš bezohledném Trumpově gestu uvědomili, že se musí k odporu proti okupantům spojit, bylo by to skvělé uctění památky perského „Che“!!

Včera tomu byly tři roky, co jsem na facebooku vyvěsil text, který sice není ryze předvánoční, ale v mých očích přece jenom na něm ani dneska nic nemusím měnit. Tady je, cituji: „HOŘKÁ PŘÍCHUŤ SLOVA PŘÍTEL. Čím dál hůř snáším slovo přítel. Považuji ho za klasický prvek „novořeči“, přesněji korektního vztahu dneška, charakterizujícího reálné pokrytectví. Jsem totiž dítětem doby, kdy azylový dům byl prostě chudobincem, domov důchodců zase starobincem, dětský domov sirotčincem a diagnostický ústav mládeže nekompromisně polepšovnou. Jako děcko jsem měl kamarády, čili soukmenovce, se kterými jsem si rád hrál. Ostatní, ti jednoduše mými kamarády nebyli. S věkem jsem se pak naučil lidi, se kterými bych se nebál společně válčit proti nepřátelům, nazývat a taky považovat za soudruhy, což bylo víc než jenom kamarádi, se kterými jsem se někdy i pro malichernosti rozešel. Bylo pro mne štěstím, že jsem do opravdové války nikdy nemusel. Vyhnul jsem se tak určitě zklamání o některých soudruzích, kteří možná mi nebyli ani opravdovými kamarády. Slovo přítel jsem nikdy nepoužíval a když, tak jenom ve svém protikladu. Existovali totiž lidé, kteří byli od dětství mými nepřáteli. Nacisti, hitlerovci, fašisté, všichni příslušníci panské vrstvy a nejvíc pak panstvo, jemuž ještě trčela sláma z bot. Ale zpět ke slovu přítel. V současné novořeči není pro mne ničím víc, než pokryteckým označením pro sexuálního partnera. Člověka, který mi fakticky nestojí ani za to, abych jej považoval za milence, čili adepta na budoucí celoživotní partnerství, ba co hůř, kvůli kterému v mnoha případech jsem si zničil své dosavadní dlouholeté partnerství, mnohdy s dobrovolným slibem celoživotnosti.

Nikdo z odborníků již dneska nepochybuje o tom, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi. Máme tedy podle mne smůlu. Kdybychom měli společné předky s gorilami, či orangutany, měli bychom jinou šanci. Jelikož větev šimpanzí je masožravá, přirozeností jejích příslušníků je zabíjení. Moudří, kteří studují šanci lidstva na styk s mimozemskými civilizacemi, jsou totiž přesvědčeni, že se mu to nikdy nepovede. Vesmírné civilizace se totiž, v zájmu své vlastní bezpečnosti, musí bezpodmínečně před lidstvem s jeho agresivitou chránit. Takže osud lidstva je jasně geneticky předurčen. Vyvraždit se. Připomněl jsem si to před deseti dny, kdy došlo k tragedii v Ostravské nemocnici. Hledal jsem novější čísla, ale nějak se mi to nepovedlo. Ale i ta dva roky stará ilustrují trendy až moc dobře. V roce 2017 byla ve světě přibližně jedna miliarda lehkých střelných zbraní, přičemž 857 milionů z nich, tedy 85 %, byo v rukou civilistů (v roce 2006 to bylo „jen“ 650 milionů kusů). Pouze 100 milionů kusů těchto zbraní mezi civilisty je oficiálně registrováno. Největší nasycenost zbraněmi je v USA, kde na 100 obyvatel připadá 121 zbraní, zatímco v Japonsku či Indonésii je to na 100 obyvatel méně než jedna zbraň. Ve vojenských arzenálech bylo v uvedeném roce 133 milionů kusů těchto zbraní a 23 milionů jich bylo v rukou policie a dalších oficiálních orgánů.  A výsledek? Podle téhož zdroje v roce 2016 bylo ve světě během osobního a kolektivního násilí těmito zbraněmi zabito přibližně 560 tisíc lidí – z toho ve válečných konfliktech 99 tisíc. Téměř polovina malých a lehkých zbraní se pašováním dostává z jednoho místa válečného konfliktu na druhé. Dalšího komentáře netřeba.

Nejprve fakta. Johnsonovi konzervativci dosáhli většího vítězství, než kdysi Thatcherová. Konzervativci zvítězili i tam, kde již půl století neustále prohrávali. Konzervativci získali absolutní většinu. Nyní dohady. Proč? Všeobecně se má za to, že občané a další voliči v Británii už měli plné zuby nejistoty a jelikož kdysi v referendu rozhodli o odchodu z EU, tak to nyní jenom potvrdili. Zatím neexistují průzkumy, které by to plně potvrdily. Vidím totiž nejméně dva další důvody pro vítězství Johnosona. A jsou neméně siolné. Prvním je dobře vedená kampaň. Johson vsadil na málo témat a jednoduchost programu. Věděl, že v zemi jsou tři hlavní problémy, které si voliči přejí řešit. Brexit, zdravotnictví a vnitřní bezpečnost. Proto kromě rychlé dohody o brexitu k 31.lednu 2020 měl v programu postavení čtyřiceti nových nemocnic a zvýšení počtu policistů o tisícovku, jestli se nemýlím. Ale také, ne-li především návrat k ochraně hranic a regulaci migrace. Nabídl tak zvaný australský systém, tedy bodové hodnocení pro každého přistěhovalce. Kdo nezíská potřebný počet bodů, tak bude ze země deportován. Jelikož je Británie ostrov, jako ta Austrálie, je to celkem reálný program. Přikláním se rovněž k názoru, že Johnsonovi pomohl k vítězství jeho hlavní soupeř Corbyn, v čele labouristů. Ten za volební program vyhlásil doslova socialismus. Tradičně abnormálně nesocialistické obyvatelstvo Británie, hrozící se komunismu víc jak války, tím doslova od své strany voliče odpudil, takže nakonec prohrál i v těch tradičních pilířích Labour party, kde ani Železná lady nikdy nezvítězila. Nakonec můj názor na Brexit. Tvrdil jsem vždycky, že Británie do Evropy nepatří, jak to prosazoval de Gaulle. Je to nejméně od konce první světové války nepotopitelná letadlová loď USA. Před tím to bylo první světové impérium, nad nímž skutečně nikdy slunce nezapadalo a její obyvatelé se z té pýchy dosud neosvobodili. To jsou v mých očích hostečné důvody nepovažovat Británii za Evropu.

Když ve vyhledávači zadáte dotaz, kolik je pohlaví, dozvíte se prapodivné věci. Prý se jich dá rozlišit 52, podle jednoho českého popularizujícího psychiatra zase 63 a v Británii prý rozlišují až 71. V mých očích jsou tyto názory výplodem exhibujících intelektuálů, kteří si nedovedou najít ke svému přemýšlení a výzkumy pro lidstvo důležitější problémy. Při tom ale všichni tvrdí, že s ohledem na rozmnožovací funkci jsou jen dvě pohlaví. Buď rodící, nebo oplodňovací. V přírodě pak mohou být tvorové, kteří jsou oboupohlavní, nebo mění své pohlaví. Ale i tam vždycky v určitý čas je jedna funkce oplodňovací a druhá rodící v akci. Hnidopišní chytrolíni si vymysleli, že termínem pohlaví budou šermovat ovšem i v případech, když rozlišují tvory podle mnoha jiných skutečností. Zda má jedinec chromozom XX, nebo XY, zda má varlata, či vaječníky, zda má penis, či dělohu, zda je hormonálně muž, nebo žena a dokonce jak se cítí, či sám sebe vnímá. Nemám nic proti všem těmto dělením, ale ať si všichni ti intelektuálové, kteří nemají nic rozumnějšího na práci, pro tyto diference mezi lidmi vymyslí jiný zásadní termín. Ať laskavě neříkají člověku, který má chromozomy XX, má penis, hormonálně je hermafrodit a cítí se jako třeba lesba, že má pohlaví číslo 43 a v jejich přechytřelé tabulce má dokonce přesně určený piktogram svého pohlaví. Pohlaví až jsou pouze a jedině dvě. Vše ostatní ať se nazývá třeba „genderový znak“, nebo jakkoliv jinak. Jsem přesvědčen, že ještě dlouhá staletí, ne-li do konce života na této planetě, budou existovat jen a pouze dvě pohlaví a tečka. I u lidí. Přece i gayové a lesby jsou pohlavně jednoznační. Dokonce i u hermafroditů se tato anomálie dá ještě pohlavně určit, Každý člověk jistě ví, jakého pohlaví je bytost s penisem a prsy a jakého s vaginou a plnovousem. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy gayové a lesby měli/měly vlastní děti. Pro jistotu, aby je společnost nešikanovala, ba dokonce netrestala podle tehdejšího práva.Naprosto dneska stačí, když společnost všechny anomálie genderových znaků toleruje a snad se jednou dopracuje i k tomu, že je fakticky nebude ani vnímat, tak jak se již dneska v některých společenstvích nevnímá barva kůže člověka.

Brzy po osudném 11. září 2001 Bush ml. ve funkci prezidenta USA vyhlásil globální, minimálně alespoň Západem vedenou válku proti terorismu. Pokud mne paměť neklame, pak zmíněná válka nebyla oficiálně dosud ukončena. Z toho pro mne plyne, mimo jiné, i jeden závěr týkající se bytostně současné politiky naší země, leč i souručenství NATO. Od nás i od oficiálních funkcionářů Aliance je totiž v poslední době proklamováno, že Rusko je větším nepřítelem než terorismus. Ano, Rusko je tím vydáváno za většího válečného soupeře, než je ten, s nímž už skoro dvacet let válčíme. Z čehož plyne, že jsme prakticky v intenzivnější válce s Ruskem, než s terorismem. Tedy alespoň naše zem i celé NATO. Existují pro takové tvrzení i nepřímé důkazy. U nás kupříkladu poslední výroční zpráva BIS, či aktivity ministerstva zahraničí. V NATO pak soustřeďování pozemních i raketových vojsk na západní hranici Ruska. V neposlední řadě i ideologické usnesení Evropského Parlamentu, které tvrdí, že viníkem druhé světové války jsou společně Německo i Sovětský svaz. Chtěl bych tímto upozornit, že i nepřímo vyhlášená válka opravňuje, podle mezinárodního vojenského práva, ohroženého na preventivní vojenská opatření. Proto si dovoluji tvrdit, že veškeré chování Ruska, protivící se naší vůli, jakož i vůli NATO vnímám jako plně oprávněná opatření vůči zjevnému nepříteli, který se svým nepřátelstvím vůbec netají.

Nedávné třicáté výročí posledního politického převratu v naší zemi přineslo ve vzpomínkách účastníků i v komentářích později narozených několik opakujících se tvrzení, která stojí zato okomentovat. Jedním z nich bylo konstatování, že disidenti byli hrdinové. Absolutně tento názor nesdílím. V dobách normalizace osamoceným odpůrcům režimu hrozilo pouze podřadné zaměstnání, veřejně, či organizovaně činným pak nanejvýš vězení. Většinou prominentní, nebo alespoň oddělené od těžkých kriminálníků. Souhlasím s klasikem, který tvrdí, že je tragedií národa, když potřebuje hrdiny. V mých očích posledními hrdiny v naší zemi byli svolavatelé i účastníci Mimořádného sjezdu KSČ, který se uskutečnil po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Nejvyšší činitelé strany a státu byli tehdy odvlečeni do Sovětského svazu, prakticky pro veřejnost neznámo kam. Sjezd zvolil ze svých řad funkcionáře, kteří je měli v nepřítomnosti nahrazovat. To byla jednoznačně vzpoura, což v době vojenského zásahu je smrtelné riziko. Od té chvíle si nikdo z nich nemohl být jist svým životem. Bylo jasné, že čím vyšší postavení ten který funkcionář měl, tím větší riziko podstupoval. Z toho důvodu také považuje Františka Kreiegela, jediného z unesených, který nepodepsal Moskevský protokol, faktické to odmítnutí ideálů Pražského jara, za posledního a nejhrdinštějšího příslušníka našeho národa. K tomu jenom dodávám dvě myšlenky. Palachovo gesto bylo neadekvátní době. Život v naší zemi pod vedoucí rolí KSČ nebyl nikdy tak tragický, aby v odporu vůči němu bylo zapotřebí podstupovat smrt. Pozdější činy disidentů, které strany „odměňovala“ vězením, byly rovněž nesmyslné. Život v normalizaci nebyl pak už vůbec tak špatný, aby kvůli odporu vůči němu bylo zapotřebí riskovat vězení. Pokud takto riskoval bezdětný, nebo dokonce svobodný člověk, pak se to dalo ještě pochopit. Pokud takto ohrožoval rodinu s dětmi, pak šlo o hrubou nezodpovědnost. Tečka.

Před několika týdny Sněmovna P ČR konečně začala projednávat hned dvě výroční zprávy ČT, které tam ležely roky. Proč to zdržování? Protože mnoho politiků je nespokojeno s počínáním ČT, především s jejím „fandovským“ politickým zpravodajstvím. A jelikož je uzákoněno, že neschválení dvou výročních zpráv za sebou má pro radu ČT a samotnou ČT fatální důsledky, vyčkávalo se na příhodnou dobu, aby se konečně s některými lidmi v Radě i ve vedení ČT zúčtovalo. Ve sněmovně sice došlo k nebývale siné kritice ČT, ale nakonec byly přece dvě zprávy schváleny. Existuje řada lidí, kteří zmíněné schválení považují za velkou Babišovu chybu, ba dokonce selhání, které ho může stát politickou kariéru. ČT je totiž jedním z nepřátel Babiše i celého hnutí ANO a ani vstřícnost ANO vůči ní, na onom vztahu asi nic nezmění. Osobně jenom předpokládám, že Babiš má kolem sebe dostatečně schopné analytiky, kteří vyhodnotili poměrně přesněji, co by bylo pro Babiše v současnosti horší. Po neschválení zpráv by totiž bývalí „privatizátoři“ ČT spustili doslova vřavu a Babiš by měl proti sobě dva silné soupeře Chvilkaře a ČT, kteří by společně už byli těžce zvládnutelnou silou. Takže bylo asi vyhodnoceno, že je pro Babišovo hnutí prozatím výhodnější vyčkávat na vhodnější dobu pro zúčtování s ČT.

Od prvního pohledu na fotografii Grety T. mi na ní „cosi vadilo“ a já pořád nevěděl co. Nezajímal jsem se ovšem podrobně ani o její aktivity, ani o její životopis, takže mé vědomí ovlivňují pouze útržky zpráv sdělovacích prostředků.  S růstem informací o jejích aktivitách a především o činnosti PR týkajících se její osobnosti mé pochybnosti přerůstají v podezření. Mám velice útržkovité a spíše laické znalosti o transhumanismu, o době posthumánní , vím něco o technologiích kyborgů a o umělé inteligenci. Mám na druhé straně osobní zkušenosti se silou meditace. Vím, že jejími metodami se dneska provádí sebeléčení, ba dokonce i kvalifikovanější zásahy do vlastního genomu.  To mne přivádí k základním otázkám. Není Greta nějaký výsledek podobných pokusů? Nakolik je fakticky zmanipulovanou bytostí? A je Grata pouhou lidskou bytostí? Konspirační teorie se mne sice nedotýkají, ale myšlení, o němž se často říká spekulativní, ve mně vždy budilo otázky, na něž jsem hledal odpověď, většinou však marně. Jako asi i tentokrát.

Den nezávislosti je po celém Polsku vždy velkolepě slaven. Především pak armádou. Je mim líto toho národa. Ve svých dějinách byl čtyřikrát bezezbytku rozdělen mezi své sousedy, takže Poláci neměli svůj stát. Při tom jde o druhý největší, čistě slovanský kmen. Bohužel národ, který neumí žít v přátelství se svými sousedy. Proto jej tolikrát zlikvidovali. Armáda si vždycky připisuje zásluhy za každou novou samostatností Polska. Je to klam. Její aktivity jsou, v porovnání s celkovými válečnými událostmi mezi jejich sousedy, nicotné. O to víc se jimi armáda chlubí a vytváří tak kult vlastního hrdinství. Má to bohužel vedlejší účinek. Poláci jsou neustále nepřátelští vůči sousedům, i když se u nich zásadně změnila politická konstelace. Zůstávají neustále gerojskými šavličkám, jak se o nich vyjádřil Walesa, když jim prezidentoval. Churchill je nejen proto označil za vřed Evropy, čímž myslel Západní Evropu. A Rusko se marně v jednotlivých etapách snažilo si je spřátelit. Oni nenávidí Východní Evropanství. Západ je fakticky nemá rád a oni nemají rádi Východ. Jsou proto odsouzeni k dalším a dalším ztrátám své svrchovanosti, myslím si.