Včera tomu byly tři roky, co jsem na facebooku vyvěsil text, který sice není ryze předvánoční, ale v mých očích přece jenom na něm ani dneska nic nemusím měnit. Tady je, cituji: „HOŘKÁ PŘÍCHUŤ SLOVA PŘÍTEL. Čím dál hůř snáším slovo přítel. Považuji ho za klasický prvek „novořeči“, přesněji korektního vztahu dneška, charakterizujícího reálné pokrytectví. Jsem totiž dítětem doby, kdy azylový dům byl prostě chudobincem, domov důchodců zase starobincem, dětský domov sirotčincem a diagnostický ústav mládeže nekompromisně polepšovnou. Jako děcko jsem měl kamarády, čili soukmenovce, se kterými jsem si rád hrál. Ostatní, ti jednoduše mými kamarády nebyli. S věkem jsem se pak naučil lidi, se kterými bych se nebál společně válčit proti nepřátelům, nazývat a taky považovat za soudruhy, což bylo víc než jenom kamarádi, se kterými jsem se někdy i pro malichernosti rozešel. Bylo pro mne štěstím, že jsem do opravdové války nikdy nemusel. Vyhnul jsem se tak určitě zklamání o některých soudruzích, kteří možná mi nebyli ani opravdovými kamarády. Slovo přítel jsem nikdy nepoužíval a když, tak jenom ve svém protikladu. Existovali totiž lidé, kteří byli od dětství mými nepřáteli. Nacisti, hitlerovci, fašisté, všichni příslušníci panské vrstvy a nejvíc pak panstvo, jemuž ještě trčela sláma z bot. Ale zpět ke slovu přítel. V současné novořeči není pro mne ničím víc, než pokryteckým označením pro sexuálního partnera. Člověka, který mi fakticky nestojí ani za to, abych jej považoval za milence, čili adepta na budoucí celoživotní partnerství, ba co hůř, kvůli kterému v mnoha případech jsem si zničil své dosavadní dlouholeté partnerství, mnohdy s dobrovolným slibem celoživotnosti.