Již dlouho odmítám pojmy s předponou neo- a post-. Tvrdím, že učenci, kteří je užívají nedokážou v novém jevu najít alespoň jeden jeho charakteristický rys, podle kterého by mu dali jméno. Jedním z takových pojmů je neoliberalismus.

Od samého počátku, co jsem se s ním seznámil, jsem tvrdil že nejde o nic nového. A dodneška jsem přesvědčen, že jde o starý klasický liberalismus. Nemá žádný nový prvek. V jeho prvních fázích v něm pouze převažovala tendence příliš zdůrazňovat význam ekonomiky, představoval tedy jakýsi ekonomický liberalismus. Tvrdím o něm, že jde o alternativu vůči sovětismu. Jeho zakladatelé ve svých dílech nepolemizují s Marxem, protože jeho učení prakticky neznají. Dokonce ani ne s marxismem, protože ten je mnohovrstevnatý svou praktickou aplikací v četných projevech sociáldemokratismu. Vymezují se ale velmi ostře vůči marxleninismu, především v jeho sovětské politické praxi, tedy onomu sovětismu.

Současný „neoliberalismus“ už je komplexnější ideologií a samozřejmě i politickou praxí. Je zjevnější, že jde o liberalismus aplikovaný na celý svět, čti jakýsi globalismus. Ten termín je podle mě to správné pojmenování dneska dominující ideologie a politická praxe Západního kulturního okruhu.

Globalismus pro mě jako by navazoval na Leninův imperialismus. Kapitalismus, imperialismus a globalismus, tvoří tak dějovou linii ideologie formující především ekonomicko-politický režim založený na individualismu, svobodě a soutěživosti.

Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formace se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V imperialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v globalismus se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvlád vítěze nad vším lidstvem.

Jsem přesvědčen, že lidstvo realizující ideologií individualismu, svobody a konkurence, se ještě nezbavilo svého zvířecího genetického kódu.