Bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová v pořadu Johna Stewarta před několika dny se nechala slyšet rádoby moudrostí, cituji: „Demokratické země nenapadají své sousedy. Demokratické země neukrývají teroristy.  Demokratické země nepoužívají zbraně hromadného ničení.” Konec citace. Jelikož existuje jenom jedna zem na světě, která použila ve válce ZHN a sice atomovou bombu, tak přechytralá dáma tím žvástem řekla celému světu, že USA nejsou demokratickým státem. Sice to pro většinu populace světa není žádnou novinkou, ale slyšet to od takové „veličiny“, to nemůže být dezinformace. A srandu si rovněž nedělá, protože ženské nemají moc smyslu pro legraci, a ještě k tomu tak dobře zašifrovanou. Navíc jsem ji při tom výroku sledoval, takže o černý humor fakt nešlo.

     Včera mě zaujal tento text na netu, cituji: „Sekretářka velitele německého koncentračního tábora Stutthof Irmgard Furchnerová (97 let) byla dnes odsouzena na dva roky podmíněně za spoluúčast na vraždě více než 10 000 lidí. Verdikt vynesl okresní soud v Itzehoe ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Vzhledem k jejímu tehdejšímu věku se případem zabýval soud pro mladistvé. Obžaloba navrhovala dvouletý podmíněný trest, obhajoba zase požadovala zproštění viny.“ Konec citace. Připadá mi to jako reakce na mé podezření, že Prigožin měl fakt pravdu. Honem, honem se vyfabrikovávají prapodivná PR akce, které musí být rozumným lidem k smíchu. Odsoudit skoro stoletou babku za její chování před třemi čtvrtinami století, a ještě k tomu za války, kdy ještě nebyla plnoletá je v mých očích jenom dalším dokladem, že v Německu vládne tupost a hňupství kde se podíváš. Je to už asi tradice buršáckého stylu poslušného nemyšlení vůči mocnějším. Soud, pokud jsem to správně přečetl, trval 40 dnů a „delikventka“, která tu sekretářku dělala od června roku 1943 do konce války prý po celou dobu mlčela, aby na závěr řekla, že to byla špatná doba. Tím pro mě jasně sdělila všem, co se kolem případu motali; kdybyste vy tehdy žili, tak nepochybně byste byli za Hitlera taky zaměstnaní v nějaké nacistické instituci, takže toto všecko je jenom jedno velké pokrytectví. My starší, kteří si pamatujeme onu dobu a hlavně realitu „denacifikace“ v Německu uvedenou frašku dokonce vnímáme jako výsměch. Dobře totiž víme, že po válce zůstávali státní zaměstnanci z dob Hitlera ve svých funcích od vládních byrokratů přes soudce, techniky podniků, učitele, policie a tak dál. Kdyby totiž všichni, kdo byli jako „pachatelka“ odsouzeni a znemožněno jim vykonávat svá povolání, tak by Německo nemohlo vůbec existovat. Řečeno tvrdě; současní nacisté se jenom takovými aktivitami snaží maskovat své současné zločiny. Tolik pro dnešek.

     Olaf Scholz, vnouček velitele ukrajinské divize SS Fritze von Scholze z druhé světové války, což německé orgány popírají, leč věrohodně nevyvrací, se od té doby, kdy onu informaci sdělila světu ruská propaganda prezentuje jako doslova zuřivě nenávistný a nejaktivnější antiruský politik Evropy, což je v mých očích spíše důkazem toho, že Jevgenij Prigožin ťal do živého. I kdyby nebylo pravda, že jde o vnuka esesáka, tak právě současné jeho chování v podpoře Ukrajinských nacistů ho spolehlivě řadí do galerie dědiců hitlerovské mafie novodobých nacistů a basta fidli. Tento údajný sociální demokrat, který se z dopuštění Německo okupujících vládců USA stal jeho kancléřem, a tím údajně nejvlivnějším lídrem „čtvrté říše římské národa německého“, jednoznačně přešel na stranu dědiců Německého projektu Drang nach Osten. Tomu odpovídá i jeho nedávný výrok, že Putin se přepočítal, když nepředpokládal tak masivní pomoc Ukrajině, čti Ukronacistům, ze strany „demokratické“ EU. V tom má pravdu. Putin se přepočítal. Jako striktně racionálně uvažující člověk nepředpokládal, že politici EU jsou tak zideologizovaní političtí tupci, že pod diktaturou USA jsou schopni vést celou Evropu na eutanázii.

Velice často se tvrdí, že hodnocení událostí je prováděno politiky a novináři podle dvojího metru.  Kupříkladu. Nepokoje v USA po zvolení Bidena, konkrétně vniknutí davu na Kapitol bylo trestným činem, jehož účastnící byli souzeni a odsouzeni k vysokým trestům. Nepokoje v Číně, jmenovitě v Hongkongu útoky na místní úřady byly bojem za svobodu. Hovořit o dvojím metru je dezinformace. Jde o povyšování ideologie nad realistické myšlení čili ideologické zotročení ducha.

Před třemi dny jsem tady psal o zbytnělém sebevědomí Západu. Tento nedostatek pokory je bohužel okupantem vědomí většiny vládců v Evropě a především Američanů, ač ani jeden už dneska nemá být na co pyšný. Jeden příklad za všechny. Jakýsi pseudoministr zahraničí EU Josep Borell, oficiálně Vysoký představitel Unie, jak je ta funkce především placena, se rozpovídal na jedné konferenci a přirovnal Evropu k zahradě a většinu zbytku světa k džungli. V mých očích to už není představitel EU, protože tím žvástem popudil proti ní sedm miliard obyvatel planety. Osel, typický příklad úpadku vysokých politiků současnosti. Jen by mě zajímalo, co z té zahrady bude po odchodu tohoto španělského „dona“ z uvedené vysoké funkce?

Tato moudrost, jež byla všeobecně přejata veškerým lidstvem jako prvořadá zásada chování mě vždycky napadne, když se zamýšlím nad zahraniční politikou USA. Za studené války byla tato prý původně Konfuciova mantra otestována v největší krizi oné doby zvané „karibská“, která se udála za panování Chruščova a politické vlády Kennedyho. Americká vláda tehdy tajně rozmístila jaderné zbraně v Turecku a sovětský vůdce jako odvetu na Kubě. USA sovětský tah prohlásila za existenční ohrožení své bezpečnosti a hrozil konflikt. Nakonec se sice dohodli, ale pachuť této provokace otrávila epochu studené války na dlouhou dobu. Později se hovořilo že karibská krize byl momentem, kdy měl svět nejblíže k jaderné konfrontaci. Považuji to dodnes za novinářský žvást, protože ani jedna z mocností na jaderné střetnutí ještě technologicky nedozrála.

Severoamerická Unie už v předminulém století, konkrétně za prezidenta Jamese Monroe se považovala za mocnost, takže 2. 12. 1823 vyhlásila doktrínu své zahraniční politiky. Její obsah se dá shrnout do jediné věty. Evropské mocnosti podle této doktríny nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu a USA bude jejich případné vojenské akce na území světadílu považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“. Monroeová doktrína, jak byl dokument později nazván, zdůvodňovala nárok USA na celý západní kontinent prohlášením, že, cituji: „Spojené státy vyjadřují, že není a nikdy nebylo v jejich zájmu nějak zasahovat do válek mocností v Evropě, tedy pokud není vážně ohrožena bezpečnost Spojených států“. Nevím sice, jak evropské mocnosti ve rvačce mezi sebou mohly tehdy ohrožovat bezpečnost USA, nadtož vážně. Vnímám proto ono prohlášení za předzvěst světovládných choutek vládců USA, které Unie začala realizovat prakticky už od konce první světové války. Z uvedeného plyne, že USA už před dvěma stoletími přijala za základ své mezinárodní politiky uvedené Konfuciovo moto, ale už víc jak sto let ho porušuje. Od konce druhé světové války se USArmy dokonce chová naprosto opačně. Dělá zásadně to, co jiným nedovoluje, protože tím údajně ohrožují bezpečnost USA.

Petr Hampl připomíná termín Velký únik (Great Escape) poprvé použitý Angusem Deatonem, kterým je myšleno, že v první fázi průmyslové revoluce, tedy přibližně v letech 1750–1830 „lidstvo uniklo z hladu, bídy, nemocí a krátkého života“, což v předcházejících dějinách určovalo základní podobu lidského života. Profesor Budil s hrdostí připomíná, že ten skok provedla právě západní civilizace. Já si k tomu troufám dodat: Cudně oba zamlčují, že jej provedla jen pro své obyvatele, a za prvé zdaleka ne pro všechny. Především na počátku průmyslové revoluce totiž v „proletářských“ řadách, pracujících už od raného dětství až 15 hodin denně v hnusu prvních fabrik doba dožití naopak poklesla. Začala se zvyšovat teprve díky vynálezu nových léků, jako byl třeba aspirin, v roce 1896. To za druhé. A za třetí ani to vůbec do vynálezu antibiotik neplatilo pro zbytek světa. Teprve od roku 1750 jsou spolehlivější informace o počtu lidí na planetě a tehdy jich bylo skoro osm set milionů. No a teprve v roce 1927 miliarda. Tedy za jedno a půl století dvě stovky milionů. Což nějaké zásadní zlepšení nenaznačuješ. Hampl sám pak k tomu dodává, cituji: „Nelze popřít, že to byli Evropané, kdo z celého světa vymýtil otroctví a kdo jako první vytvořil společnost, kde všichni mohou žít v dostatku, bezpečí a relativní svobodě. Přínos Západu je nenahraditelný“. Tvrdí Hampl. Není to zase úplná pravda. Až do poloviny minulého století byla většina světa kolonizována Evropany, tedy Západní „civilizací“. Kolonialismus byl při tom faktickým otroctvím, pouze v jiné podobě. Šlo o zotročení celých národů, ba kdysi svobodných států, a ne jenom jednotlivých osob. Kolonialismus při tom nebyl Západem zrušen. Po druhé světové válce si jeho zánik doslova krvavě vybojovali mnohé země proti vůli západoevropského panstva. Šlo o typickou násilnou revoluci a na že ne. Co k tomu dodat? Snad jenom vyjádření prezidenta FIFA, Itala Gianni Infantina. Ten v průběhu letošního mistrovství světa ve fotbale těm pyšným nadlidem z Evropy jasně řekl, že by se za své chování v posledních třech tisíci letech měli celému světu neustále omlouvat.

Ministerstvo „agresí“, jak je všeobecně ve světě vnímán Department of Defense USA, v češtině ministerstvo obrany USA, má přesně 900 vojenských základen ve 174 zemích světa. Na nich působí víc jak 180 tisíc vojáků. Ročně to stojí celou pětinu válečného rozpočtu USA. Na území samotných Států má USArmy pak dalších 749 základen. V současnosti probíhá v dějinách pátý audit tohoto molocha, jehož aktiva jsou údajně ve výši 3,5 bilonu a pasiva údajně 3,7 bilionu USdolarů. Píši údajně proto, že ani za rok se nepovedlo auditorům v počtu tisíc šest set odborníků dohledat skoro čtvrtinu z uvedeného majetku Pentagonu. Takže. Slovo bordelář v titulku je ještě slušným označením pro ten nepořádek v účetnictví. Ten pouze dokazuje, že USArmy je největší černou dírou pro peníze daňových poplatníků. To v lepším případě. S ohledem na zvyklosti světa si spíše myslím, že jde o jednu z nejzkorumpovanějších institucí na planetě. Co k tomu dodat? Kupříkladu citát investigativního historika Erica Zuesse: „Na světě zbývá jediné impérium: impérium Spojených států a jejich spojenců. A je založeno na americké zkorumpované armádě. Spojenecká americká média tomu dobře slouží“. Konec citace. Howgh.

ŠKODA AUTO V R. 2022

Největší český průmyslový podnik, největší zaměstnavatel a pilíř celé ekonomiky Škoda Volkswagen oznámil, že zvažuje odchod z čínského trhu, kde se jeho prodeje drasticky propadají. Čína byla při tom po celé roky pro Škodu největším světovým odbytištěm, kam ještě před třemi lety vyvážela před 300 000 vozů a mnoho jich tam ve svém výrobním závodě také vyráběla. Letos prodala jen 70 000 aut. Evidentně je v Číně v nemilosti, protože jiné německé firmy o čínský trh ze všech sil bojují.
     Odchod největší naší firmy z jejího hlavního trhu není maličkost. A kdo že se o to zasloužil? Co jsme to slýchali od našich „tchajwanských hrdinů“ v čele s předsedou Senátu Vystrčilem a pražským primátorem Hřibem, že jejich protičínská sólo extempore v zahraniční politice nemají žádné náklady pro naši zemi? Kdo z „přátel“, kteří je za to plácají po zádech, odebere těch 300 000 vozů, které nepůjdou do Číny? Kdo bude hradit ušlé mzdy, daňové příjmy a podpory v nezaměstnanosti? Tchaj-wan to zřejmě nebude a pan Vystrčil také ne. Odpustit by se jim to ale nemělo.

Tyto dva odstavce uveřejnil dneska Jiří WEIGL na webu  https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jiri-weigl-vsechno-je-jinak/ Co k tomu dodat? Že by náš právní řád měl znát také trestné činy politiků, protože to vypadá, že jsou postižitelní pouze za korupce, ale mnohem rozsáhlejší škody, kterou způsobí jsou nestíhatelné.

Měl jsem v úmyslu dneska psát o rozhovoru exkancléřky s redaktorem zmíněného časopisu, leč se mi nepovedlo otevřít na netu jeho originál. To, co jsem totiž z rozhovoru našel, je jako vždycky manipulativní. Proruské zdroje vypichují, že bývalá kancléřka věděla, že Minské dohody jsou mrtvé a dávají jen čas pro vyzbrojení Ukrajiny na útok proti Rusku. Za druhé, že ještě před koncem svého mandátu chtěla společně s Macronem uskutečnit jednání s Putinem, ale nebylo jim to dovoleno na poradě Rady Evropy. A ona už neměla sil to prosadit. Proamerické zdroje přináší poněkud jiné pojetí celé informace. Většina se nese v duchu Putin rozumí jen moci a já už coby odcházející kancléřka prakticky žádnou neměla. Takže se mi nepodařilo dojednat setkání s Putinem. Už na poslední naše setkání v srpnu r. 2021 přišel z Lavrovem, ačkoliv vždycky před tím jsme hovořili mezi čtyřma očima. O dohodách z Minsku řekla, že byly zmařené a nefunkční. Vojenská eskalace podle ní byla možná.

Přiznám se, že mě na celé věci zajímá v prvé řadě, proč rozhovor vůbec vznikl. Zda to byla její či redakční iniciativa. Motivace by mě totiž hodně napověděla. Pokud její, pak je to opravdu pro sjednocený Západ nepříjemné ze dvou příčin. Dokazuje, že zdaleka neudělal vše, aby odvrátil Speciální operaci ruské armády na území Ukrajiny. Z čehož plyne, že je spoluviníkem všech následných událostí od materiálních škod po lidská utrpení. Za druhé pak, že už se Merkelová nedokáže na situaci nečinně dívat.

Pro mě osobně je tento rozhovor dalším důkazem pravdivosti mého učitele mezinárodního práva. S nímž jsem v šedesátých letech minulého věku uskutečnil následující rozhovor.

„Zdalipak víte, proč Československo nemá smlouvu o neútočení s Novým Zélandem“?

„Protože ji nepotřebuje pane profesore“.

„Správně. Takže s kým se vlastně uzavírají mezinárodní smlouvy o bezpečnosti státu“?

Jelikož jsem na chvíli zaváhal, odpověděl si sám: „S tím, komu nevěříme“!

Podle toho pravidla dávného mého učitele je pro mě daleko nejhorší, že Rusko bylo sjednoceným Západem opět doslova učebnicově podvedeno. Dokonce mnohem hruběji než SSSR za Gorbačova. Rusko je ve své naivitě, alespoň v mých očích nepoučitelné. Gorbačova nepoučil Vietnam (Provokace v Tonkinském zálivu) a Putina ani nedávný Irák (lži o ZHN).

A moje babička coby jedno ze svých pořekadel mě vštípila moudrost, cituji: „Kemu néni rady, temu néni pomoci“.

Z čehož pro můj způsob uvažování plyne závěr, že Rusko po Majdanu příliš dlouho čekalo.  Mělo začít vojensky jednat hned když nová moc v Kyjevě vyhlásila válku separatistům, a ne čekat předlouhých osm let, až už je fakticky pozdě, kdy problém konfliktu Ruska s Ukrajinou musel zákonitě být rozšířen na horkou epizodu globální války, která lidstvo sužuje už víc jak sto let.