Není jí pravicovost, protilidovost, ba ani „pro ukrajinskost“. Je jí poslušnost Bruselu a servilnost k USA. Což v praxi znamená, že to není suverénní vláda země, ale pouze správce daného teritoria podle zájmů zmíněných protektorů. Naskýtá se proto zásadní otázka, nakolik je zodpovědná za své činy. Odpověď je jednoznačná. Jelikož funkci protektorátních správců nemá vláda ve svém vládním prohlášení, dokonce ani v jeho novelizaci, v žádném případě o něm nehovořily jednotlivé strany v předvolební kampani, nadtož ve svých programech, tak jde o čistou vlastizradu. Tak to vidím já.

Západ roní krokodýlí slzy. Světová demokracie v Africe, čti nadvláda bývalých koloniálních zemí z Evropy, je podle Západních mocnářů ohrožena. Mají to spočítané, za poslední tři roky prý došlo v Africe k devíti převratům. Podle Západu k vojenským pučům. Ve skutečnosti k odstranění prozápadních představitelů bývalých kolonií. Třeba takových, kteří státu vládnou čtyřicet let. Když za dobu studené války v zemích Jižní Ameriky CIA vyprovokovávala jeden vojenský puč za druhým, tak to bylo podle mínění USA naprosto v pořádku, to přece zachraňovala demokracii. Když ve Východní Evropě, opět s pomocí CIA padala jedna socialistická vláda za druhou, tak to dokonce byly na výsost potřebné prodemokratické revoluce. Za dvacet let nato v Arabských státech zase prodemokratické barevné revoluce. Pořád ovšem ve skutečnosti v tom mém výkladu demokracie, coby nadvlády Západu. Ovšem teď jde v Africe o ohrožení demokracie. Jenže, jak ukazují televizní záběry, pořád na ulicích demonstruje lid, veřejnost, a nepromenádují se po nich tanky, jak za zmíněných převratů v Jižní Americe. To není dvojí metr měřící stejné události protikladně. Jde o reálný projev dominantního sociálního boje, který se jako červená nit vine celými dějinami. Boje ovládaných proti vládcům. Boje, který od říjnové revoluce z roku 1917 v Rusku nabyl kvalitativně nového charakteru, nazývaného třídní boj. V praxi pořád boje naprosté většiny proti početně nepatrné, leč svým bohatstvím nejvlivnější kastě mocichtivých chamtivců, toužících po nadvládě, dneska dokonce po docela reálné světovládě. V tomto boji neexistuje kompromis. Každý takový je totiž jen a jenom oddechovým časem před konečným rozhodnutím.

„Pokud se západní země nenaučí slyšet své odpůrce, nikdy nebude na planetě mír“, řekl na zasedání VS OSN Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjátró. Podle mě jedna z absolutních pravd v mezinárodní politice.

Kavkaz byl, je, a bude vždycky regionem neustálých potyček a jiných problémů. Vždyť v těch velehorách si od věků každé údolí muselo žít podle svého gusta. Že tam existovala nějaká království a později státy, oboje se zdánlivou centrální mocí, je naprosto irelevantní. Carské Rusko mělo skoro vždy poměrně dost sil, aby si ten pytel blech ohlídalo. O SSSR ani nemluvě. Ovšem pak se tam rozhořely všechny možné staré problémy, za sovětů silou umlčované. Gorbačov rozvázal ten pytel a Jelcin teprve po létech tam poslal Putina, aby si s ním nějak poradil. Putin si na problému vysloužil nástupnický post a vytvořil si na Kavkaze osobní vazby.

Jenže.

Jakmile SSSR neměl síly na kontrolu Kavkazu, vecpal se do regionu světový „rozesírač“. To slovo jsem pochytil od herce Ivana Vyskočila a pro roli USA v mezinárodním prostoru neznám výstižnějšího. Amíci to zkoušeli různě, až nakonec našli svého patolízala. Stal se jím premiér Arménie Nikol Pašinjan.

Když na počátku tohoto týdne se obnovily boje mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Arménskou enklávu v Ázerbájdžánu, nikdo nečekal, že za dva dny bude v Náhorním Karabachu klid. Rusové si rychle spočítali, že si nemohou dovolit nové válečné ohnisko ve svém okolí, a tak jejich vojáci v roli mírových sil OSN rychle začínající konflikt uhasily. V neprospěch Arménie, a tak trochu i svůj. Náhorní Karabach se musel vzdát a stal se součástí Ázerbájdžánu. Rusko získalo bod za rychlou akci a ukončení bojů. Ale v dlouhodobém konfliktu si vítězství zapisuje USA. Arménie se stává jejím vazalem a Unie se tak stala dalším Americkým furunklem v okolí Ruska.

Teď bude důležitá role Turecka. Nepochybně je spokojeno s Ruským řešením, pokud s ním dokonce na výsledku nespolupracovalo. Pokud se shodne s Ruskem na izolaci Arménie, tak rozvratná činnost Unie pro celé teritorium nebude příliš nebezpečná, ba ani vyzbrojení a eventuální vojenská základna u křesťanů. Nejlepší by ale bylo, zorganizovat v Arménii barevnou revoluci s proruským výsledkem, což by nebylo zas až tak obtížné, protože veřejnost je spíše pro Rusko než pro USA.

Kaczyńského partaj díky Morawiecově i Dudově proukrajinské vstřícnosti ztrácí v Polsku v poslední době poměrně rychle sympatie. Takže před volbami je třeba Polskému „lidu“ sehrát nějaké to divadélko. Zatím má tři dějství. První. Polská vláda, aby si udržela přízeň zemědělců, odmítla kupovat Ukrajinské obilí. Dějství druhé. Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl objeven „tajný“ dokument z doby vlády Tuska. Dokument doslova vlastizrádný, a obzvlášť v současné době s neobyčejně emotivním obsahem. Konstatuje se v něm, že pokud by se Polsko dostalo do konfliktu s Ruskem, tak se vzdá svých východních území. A prozatímní dějství třetí. Polská vláda oznámila, že přestane dodávat Ukrajině zbraně a další pomoc. Polsko prý si musí nyní zajišťovat především svou obranu. Lidé znající reálnou podobu současné politiky mají ale jasno. Pokud „Káčerova“ strana Právo a spravedlnost vyhraje volby, pak okamžitě začne Ukrajině zase pomáhat a možná i ještě něco navíc. Když Zelenský zruší soudní obžalobu u WHO, tak Ukrajině pomohou s prodejem obilí a ten „dokument“? Buď se na něj zapomene a když by ho nějaký rýpal připomínal, tak se něco vymyslí, aby se to zametlo pod koberec. V Polsku si přece jenom nikdo nedovolí jít s politickým dinosaurem Tuskem „na nože“.

Historii píší vítězové, říká jeden fousatý aforismus. Elon Musk k něm vtipně přidává, cituji: „Ano, ale ne když jsou stále naživu nepřátelé a mají dost času na úpravu Wikipedie“. Konec citace. O významu jmenované encyklopedie by opravdu svět měl diskutovat. Jinak se ta platforma stane doslova hnojištěm, ze kterého si vybere každý hovnivál to, co mu vyhovuje, ale člověk toužící po seriózní informovanosti si odtud nic moc neodnese.

Včera jsem na síti objevil názor, cituji: „Nejsou dnešní lékaři nic jiného než drogoví dealeři, kteří napumpují lidi recepty pro farmaceutický průmysl?“ Konec citace. Je to vyjádřeno poněkud divnou češtinou, ale jinak to sedí, tvrdím já. Ostatně ať si každý na tu otázku odpoví sám.

Dnes by už měl 101 let. Nesporně pořád legenda světového sportu a pro většinu atletů nejslavnější z nich. Nebyl sportovním talentem. Svých grandiózních výkonů ve své době dosáhl doslova otrockou dřinou. Něco o tom vím z vlastního působení v mládežnické atletice té doby. Zátopek ovšem nebyl jen člověkem nezlomné vůle, ale i nositelem jiných ctností. To pro mě ilustruje, mimo jiné, jeho odlet na „svou olympiádu“ do Helsinek. V nominaci s ním byl i mílař Stanislav Jungwirth. Toho ovšem vedení moc nemuselo, a tak se mu nějak snažilo odlet znemožnit. Když Zátopek svého kamaráda Standu na letišti neviděl, tak se zeptal, kde je. Nějaký bafuňář mu řekl že odletí později. Zátopek se zaradoval a řekl, tak to je dobře, aspoň můžu doma ještě potrénovat, a poletíme potom spolu. A odešel z letiště. Funkcionářům nezbylo nic jiného než nakonec Jungwirtha na OH poslat. Kdyby se tehdy ve stranovládě objevil, týpek rodu Rakušanova, Pospíšilova, či Lipavského, nebo dokonce blb typu Dominika Haška, Zátopka by nikdo, nikde neznal, kromě několika českých sportovních historiků za jeho olympijské medaile získané v Londýně v roce 1948. Už zakladatel Sokola Miroslav Tyrš prosazoval životní moto; „V zdravém těle zdravý duch“. A pro mě od doby Zátoka platí že sportovec může být úspěšným, až veleúspěšným. Ovšem velikým, opravdu velikým může být jen a jenom tehdy, když je především velikým člověkem, což pak Zátopek nezvratně dokázal po roce 1968, kdy byl diskriminován po celou dobu normalizace.

NATO už dodalo na Ukrajinu „všechno“, co mohlo. Kazetové granáty, dělostřelecké náboje s ochuzeným uranem, rakety doletu až 600 kilometrů, drony ještě s delším akční rádiusem, stíhačky a těžké, nejmodernější tanky. Takže chybí už jenom taktické jaderné náboje.

A ještě něco.

Alespoň tři sta tisíc vojáků především v „východního křídla“ NATO pod velením Anglosasů, především z Británie, kdysi Velké, kteří by vtrhli na území Ukrajiny zachránit Ukronacistickou vládu v Kyjevě. A může konečně ta šolicháda na Ukrajině skončit a zažít skutečná válka mezi budoucími dvěma světy. A opět, jako vždycky s hlavní bitvou na bojišti ve středu Evropy.

ještě o něco málo později za Rusko Jelcin. Kdo si to „nepamatuje“, tak je to jeho věc. Nevidím proto nejmenší důvod, proč by se měl omlouvat za Rusko ještě Putin. Ten nám ale minulý týden sdělil podstatně víc. Řekl, že intervence v Československu v roce 1968 byla chyba, která se už nebude opakovat. A jak je všeobecně známo, Putin svá slova dodržuje i v mnohem těžších případech. Takže čeští válkychtiví jestřábi, jakož i všichni protiruští rasisté a jiní rusofobové by měli začít zvažovat svá tvrzení, že nás Rusko napadne, když zvítězí nad Ukrajinou. V žádném případě nás neohrožuje. To jenom naši pomatenci v mocenské struktuře mohou ohrozit Rusko na pokyn kupříkladu papalášů z NATO, což by znamenalo odvetu, o čemž nemusíme pochybovat. Rusko se o jakýsi pidistátu navíc dávno už nesamostatný a kolonizovaný nadnárodní vojenskou korporací s logem NATO je pod jeho rozlišovací potřeby. Na něj stačí kupříkladu jediná balistická střela Sarmat.