Západ roní krokodýlí slzy. Světová demokracie v Africe, čti nadvláda bývalých koloniálních zemí z Evropy, je podle Západních mocnářů ohrožena. Mají to spočítané, za poslední tři roky prý došlo v Africe k devíti převratům. Podle Západu k vojenským pučům. Ve skutečnosti k odstranění prozápadních představitelů bývalých kolonií. Třeba takových, kteří státu vládnou čtyřicet let. Když za dobu studené války v zemích Jižní Ameriky CIA vyprovokovávala jeden vojenský puč za druhým, tak to bylo podle mínění USA naprosto v pořádku, to přece zachraňovala demokracii. Když ve Východní Evropě, opět s pomocí CIA padala jedna socialistická vláda za druhou, tak to dokonce byly na výsost potřebné prodemokratické revoluce. Za dvacet let nato v Arabských státech zase prodemokratické barevné revoluce. Pořád ovšem ve skutečnosti v tom mém výkladu demokracie, coby nadvlády Západu. Ovšem teď jde v Africe o ohrožení demokracie. Jenže, jak ukazují televizní záběry, pořád na ulicích demonstruje lid, veřejnost, a nepromenádují se po nich tanky, jak za zmíněných převratů v Jižní Americe. To není dvojí metr měřící stejné události protikladně. Jde o reálný projev dominantního sociálního boje, který se jako červená nit vine celými dějinami. Boje ovládaných proti vládcům. Boje, který od říjnové revoluce z roku 1917 v Rusku nabyl kvalitativně nového charakteru, nazývaného třídní boj. V praxi pořád boje naprosté většiny proti početně nepatrné, leč svým bohatstvím nejvlivnější kastě mocichtivých chamtivců, toužících po nadvládě, dneska dokonce po docela reálné světovládě. V tomto boji neexistuje kompromis. Každý takový je totiž jen a jenom oddechovým časem před konečným rozhodnutím.