„Žijeme ve světě, kde je pohřeb důležitější než zemřelý, svatba důležitější než láska, vzhled je důležitější než mysl. Žijeme v obalové kultuře, která pohrdá obsahem“. To si o dnešním světě myslí sir Anthony Hopkins, jinak herec o tři dny mladší než já. Takže se vůbec nedivím, že mám stejný názor.
Včera „stréc“ Borrell, úřadující „ministr zahraničních věcí EU“ se předváděl v Kyjevě. Prohlásil tam, mimo jiné, že lituje rozhodnutí USA o omezení podpory Ukrajiny a ujistil ukrofašouny, že EU se bude chovat právě naopak. Bez ohledu na jednání USA bude ještě intenzivněji podporovat „Chochly“. Docela by mě zajímalo, za koho vlastně ten páprda, který nikdy nic pořádného nedělal, protože se neustále plácal v politice, vlastně mluví. Válka evropské části NATO je fakticky válkou pouze a jen poltických papalášů. Jasně se to ukáže tehdy, až budou muset jít evropští kluci a holky přímo bojovat. To se pak uvidí, kdo vlastně od roku 2022 tak katastrofálně urychluje zánik prastaré Evropy.
Nevidím důvod, abych si vymýšlel komentář k sobotním volbám na Slovensku. Dostatečně výstižně to vyjádřili dva autoři. Europoslanec Ivan David pod titulkem Fico porazil mainstream napsal, cituji: „Všichni komentátoři připuštění do ´objektivní, nezávislé a vyvážené´ České televize se předhánějí ve zdůrazňování, že parlamentní volby na Slovensku proběhly svobodně a demokraticky. Je to lež, protože ke skutečné demokracii patří objektivní informování veřejnosti a nikoli extrémní jednostrannost, která se stala normou v procesu abnormalizace společnosti. A zejména ke skutečné demokracii patří svobodná a vyvážená veřejná diskuse občanů a jejich zvolených reprezentantů. Tomu je praxe ´veřejnoprávních´ médií na hony vzdálená“. Konec citace. Druhým je nejznámější český bloger Ladik Větvička, který napsal v pohledu na slovenské volby text pod všeříkajícím názvem „Fico ještě nevyhrál“. Ano, má sice o sedm procent hlasů víc jak v pořadí druhá politická strana, ale pouze ubohých 23,5 procent. Stačí, aby se proti němu poražení spikli a vítěz půjde …, možná i do vězení, za své předvolební výroky. Taková je realita současné postdemokracie paralyzující Evropu. A bude takovou až do chvíle, dokud nebude v Ústavě zakotveno, že vítěz bere vše, jako je tomu v Británii, či v USA. A ony obstarožní demokracie moc dobře vědí, proč to tak mají. Vítěz může realizovat co slíbil čili svůj program a skutečná opozice je mu reálným oponentem. Konečně by zanikly pidistrany, které v možných koalicích pak hrají „hergoty“, česky pány bohy.
Pokud mě paměť nemýlí, tak jsem v tomto blogu ještě nepsal o uskupení s logem BRICS. Nepsal, protože fakticky nebylo o čem, a především proto, že jsem tento projekt považoval, a čím dále více považuji, za naprosto chybný. Shrnování celého nezápadního světa do jedné kupy je stejně nesmyslné, jako scelování Evropy do jednoho megastátu, který je dlouhověkou vizí některých politiků Západu. Ono totiž nezápadní svět není v žádném případě antizápadním, jakým je jádro BRICS reprezentované Ruskem a ČLR. Dle mého soudu ani nikdy nebude. Pokud lidstvo neskončí současnou svou etapu dějin apokalyptickou katastrofou, tak se Západ jednou stane rovnocenným členem celoplanetárního lidstva. To je ovšem běh na příliš dlouhou trať, vedle níž maraton je sprintem. Budoucí planetizace lidského rodu, což je podle mě výstižnější termín než globalizace, totiž opravdu nebude znát státy, ale jen etnika od národů po menší skupiny, které ve všelidské civilizaci budou prakticky folklórem své doby. I to soukromé vlastnění se zásadně změní, a především funkce peněz. Ovšem bude to všechno trvat dlouhé generace postupných, ale hlavně nenásilných změn. Současné výšplechty prominentů WEF, WHO, IMF, BIS, WB a jiných celosvětových institucí, především těch finančních, se svými programy Green Deal, Great Reset a podobnými, jsou natolik nepřijatelné současníkům, že ve skutečnosti oddalují realizaci logického, či spíše inženýrsky neřízeného vývoje lidstva.
Současná etapa lidských dějin staví proti sobě coby antagonistické nepřátele dva vytvářející se bloky. Blok USA a jejích satelitů a blok Čínsko-Ruský, který si teprve vyjasňuje svou pozici. Rusové jsou čím dále více pro absolutní odtržení, ba doslova izolaci od Západu, kdežto ČLR inklinuje ke koexistenci se Západem s celou plejádou soupeření až po to vojenské. To je první velký problém BRICS. Dalším je jeho velikášské rozpětí napodobující chování globalistů. Chapadla sahající až na Jižní Ameriku a jih Afriky jsou v mých očích příliš předčasná. Pro ČLR, stejně jako pro Rusko je prvořadé semknutí zemí na asijsko-evropském kontinentě. Především vytvoření trojice z Číny, Indie a Ruska, která by se začala chovat jednotně z důvodů jednoty svých prioritních zájmů. To bych považoval za počátek, jakési kondenzační jádro budoucího planetárního společenství. I to by totiž trvalo dost dlouho, protože Indie byla silně ovlivněna Západem a je s ním dodnes finančně daleko víc propojena než zbývající dvojice. Další vývoj bych viděl v rozšiřování na asijsko-evropském kontinentě a nejbližším okolí. Kupříkladu bych za kandidáty připíjení chtěl především Írán, Turecko, Indonésii, Saudskou Arábii a snad Egypt. Brazílii v žádném případě. Dokonce ji považuji za pátou kolonu v současném BRICS. I Jihoafrická republika je problematická, protože v současnosti je přátelskost ke dvojici ČLR-Rusko čistě personální. Současné rozšíření BRICS na jedenáct členů mě vůbec nevoní. Z mého pohledu vyloženě ochromuje údernou účinnost celého projektu. Považuji totiž například za vyloučené, aby v této konstelaci bylo souručenství schopné realizovat reálnou dedolarizaci. Už jenom proto, že ji fakticky celá polovina členů vůbec nechce, a někteří ji absolutně ani nemohou provádět. Sám sebe se proto musím ptát, co vlastně spojuje členské státy BRICS 11? Kdo si pak pozorně přečte všech 94, respektive 91 bodů deklarace z 15. summitu, pak s určitým překvapením zjistí, že víc jak třetina dokonce vyhovuje Západu, navíc těch tak zvaně progresivistických, které absolutně odporují světové konzervativní komunitě.
Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tím, kdy se Unie stala celosvětovým rozesíračem, jak vtipně říká Ivan Vyskočil, abych ho ještě jednou připomenul. Vždycky mě vycházelo, že se jí to přihodilo až po tak zvané druhé světové válce. Ovšem minulý týden jsem docela náhodou narazil na jednu vzpomínku Simone de Beauvoir, životní to partnerky Jean-Paula Sartra, která ve čtyřicátých letech žila v USA. A pak o ní napsala, cituji: „Chápu Ameriku jako zemi, v níž kapitalistický útlak zvítězil tím nejhnusnějším způsobem“. Konec citace. Díky tomu jsem se podrobněji zamyslel nad dějinami USA a nakonec mě vyšlo, že jsem zrevidoval svůj dlouhodobý názor na původ zlovolnosti vládnoucích tlup v Unii. Ta země, která je v současnosti původcem chaosu na celé planetě, objevila svou světodějnou roli už za velké krise ve třicátých letech minulého století. Tehdy si největší bankéři USA ověřili, že pomocí finančních machinací mají šanci ovládnout svět. K tomu ovšem potřebovali, aby politicky aktivní lidé USA opustili strategii izolacionismu, a tak začali financovat války v Evropě. Už tu první, ale především pak svými finančnímu půjčkami „udělali“ Hitlera, a pak už se v tom vezli a plácají až do dneška.
…co nějaké bezvýznamné knížátko uprostřed Evropy bylo zabito svým bratrem, přesněji jeho pohůnky. V té době to byl naprosto standartní způsob řešení mocenských střetů. Něco mi říká, že kdyby se ta tradice zachovala dodnes, tak by se s vysokou pravděpodobností razantně snížil počet mocichtivých čili politiků. Dnešní datum bylo za stání svátek, a to dokonce velice významný, uzákoněn parlamentem ČR 26. 5. 2000. Kníže Václav je fakticky postavou z legend. Opravdových důkazů o jeho životě prakticky moc není. Ovšem jedno je skoro jisté, byl to fanatický křesťan, odchovaný v té víře svou babičkou Ludmilou. Bořil pohanské svatyně a nebyl tak mírumilovný vůči slabším, jak byl „pokorný“ vůči silným. Jako symbol státnosti v mých očích je spíše symbolem toho horšího, co charakterizuje dějiny této země, servility k mocným a kolaborace s nepřítelem. V současné době války na Ukrajině jej někteří vzývají, coby „chcimíra“. Rozumím jim, ale tuším, že v jeho době bylo víc lidí, kteří jeho poddajnost nesnášeli. A řečeno velice tvrdě, nebýt jeho bratra, tak by se české království vůbec nezrodilo a jako bezvýznamné přemyslovské knížectví, jedno z mnoha jiných českých, by se v germánském okolí, pozdější Svaté říši Římské národa Německého, založené r. 962 rozplynulo. Takže jakýpak symbol české státnosti?!! To spíše ten Boleslav, ale mít za symbol bratrovraha!??
Nejpřesvědčivějšího vítězství ve druhé světové válce dosáhla USA totálním zničením Japonska. Z této tisícileté orientální říše udělala tak dokonalého vazala Anglosasů, že ještě tak jedno století a Japonsko definitivně ztratí svou identitu. Pokud se v té kdysi jedinečně svérázné zemi nevyvine národní obrozenecké hnutí, tak se z ní stane obludná příšera bez minulosti. Přesněji její historie se začne počítat od roku1945, konkrétněji od srpna toho roku, kdy po opáčku Sodomy a Gomory ten národ se vzdal sám sebe.
Zkušenost lidu obecného vždycky říkala, že politika je špinavost. Ovšem její aktéři měli alespoň tolik taktu vůči „lidu“, nejvyšší to moci v dééémokracii, že tu špinavost skrývali a navenek působili až vzorovým dojmem. Dneska je to jiné. Čím větší grázl, podrazák, neumětel, vrtichvost, mafián, zrádce všeho a vždycky, tím více se tím vychloubá a s drzou pýchou pohrdá názory odpůrců, a veškeré veřejnosti. A to nejen snad v ČR, ale prakticky na celém Západě. Copak by si kupříkladu v naší zemi někdo v letech po listopadovém převratu dokázal, představit, že komunistický rozvědčík by mohl být nejvyšším občanem státu?
Brzy po válce vydal nějaký anonym knížečku vtipů z období války a nazval ji „Nové pověsti české“. Celý život jsem pokračoval v této zábavě a teprve dneska jsem se odhodlal jeden z takových vtipů si sem vyvěsit. Publikoval jej včera na webu https://www.macekvbotach.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=141588 expolitik Miroslav Macek. Kratičký vtip obvykle dokazuje, že čím je žert kratší, tím je výstižnější. Cituji: „Já bych ministru vnitra Rakušanovi to, že sice měl šifrovaný telefon, ale nepoužíval ho, docela věřil. Vždyť hlavu má taky…“. Konec citace, k níž dodávám, jsem téhož názoru, o druhé polovině na beton.