Dnes by už měl 101 let. Nesporně pořád legenda světového sportu a pro většinu atletů nejslavnější z nich. Nebyl sportovním talentem. Svých grandiózních výkonů ve své době dosáhl doslova otrockou dřinou. Něco o tom vím z vlastního působení v mládežnické atletice té doby. Zátopek ovšem nebyl jen člověkem nezlomné vůle, ale i nositelem jiných ctností. To pro mě ilustruje, mimo jiné, jeho odlet na „svou olympiádu“ do Helsinek. V nominaci s ním byl i mílař Stanislav Jungwirth. Toho ovšem vedení moc nemuselo, a tak se mu nějak snažilo odlet znemožnit. Když Zátopek svého kamaráda Standu na letišti neviděl, tak se zeptal, kde je. Nějaký bafuňář mu řekl že odletí později. Zátopek se zaradoval a řekl, tak to je dobře, aspoň můžu doma ještě potrénovat, a poletíme potom spolu. A odešel z letiště. Funkcionářům nezbylo nic jiného než nakonec Jungwirtha na OH poslat. Kdyby se tehdy ve stranovládě objevil, týpek rodu Rakušanova, Pospíšilova, či Lipavského, nebo dokonce blb typu Dominika Haška, Zátopka by nikdo, nikde neznal, kromě několika českých sportovních historiků za jeho olympijské medaile získané v Londýně v roce 1948. Už zakladatel Sokola Miroslav Tyrš prosazoval životní moto; „V zdravém těle zdravý duch“. A pro mě od doby Zátoka platí že sportovec může být úspěšným, až veleúspěšným. Ovšem velikým, opravdu velikým může být jen a jenom tehdy, když je především velikým člověkem, což pak Zátopek nezvratně dokázal po roce 1968, kdy byl diskriminován po celou dobu normalizace.