Pekárek se stal 7. 11. 2012 poslancem, ač byl již tehdy odsouzen za korupci. Dneska jej odvolací instance dokonce odsoudila na pět let natvrdo. Když si uvědomíme, že díky tomuto „poslanci“ na jednorázové použití vděčí Duka a jeho stádečko za získání stomiliardového majetku, pak se oprávněně můžeme tázat: „Kdopak je tou zločineckou organizací současnosti? Vládní koalice, nebo samotná církev katolická? Odpověď je nasnadě. Oboje. Římskokatolická církev je zločineckou institucí celá staletí, někdy víc, jindy méně, takže u ní nejde o nic nového. Zajímavější je to ale se současnou vládní koalicí. Jí se fakticky povedlo dovršit neoliberálně-konzervativní kontrarevoluci v naší zemi. Snad jenom zbysnysnění zdravotní péče ještě nebylo dokončeno, ale je na ně zaděláno tak dokonale, že se s jistotou do konce mandátu Nečasovců ještě prosadí. Mne se nějak ten spěch ale pořád nechce líbit. Všemohoucnost současné vládní kamarily je mi podezřelá. V jejím podhoubí vnímám cosi hlubšího, skutečný záměr současné politické a společenské moci – provokaci. Už dávno totiž mám strach z mlčení skoro dvou třetin apolitických občanů, kteří se zviditelňují neúčastí na většině voleb. Určitě si toho všímají i vlivové a mocenské síly dneška a jistě se připravují na jejich vysoce pravděpodobný, živelný výbuch. Logicky mi z toho všeho vyplývá, že současná vláda ten výbuch cíleně provokuje, aby tím otevřela stavidla odporu, který pak bude zlomen diktaturou zmíněných kontrarevolučních sil. Už dneska svět ovládá totalita peněz. Ovšem za ní pořád stojí jen anonymní „síly“. I mezi jejími příslušníky jsou ale tací, co touží po zjevné moci…a třesou se na ni, jako Zeman na Hradní post.

Léta jsem sledoval a krátkou dobu se i angažoval, v Hnutí za přímou demokracii (HzPD), do jejíhož čela se prodíral rádoby filosof Milan Valach z Brna. V letošním roce se toto hnutí nejen institucionalizovalo, ale velmi zviditelnilo v soutěži odpůrců vůči současné vládě. Od samého počátku mi vadil jeho programový antikomunismus. V těchto dnech můj odpor proti zapšklému antikomunismu však dosáhl stupně, ve kterém se již nemohu považovat ani za sympatizanta tohoto hnutí. Proto jsem se rozhodl z něho vystoupit s tímto odůvodněním. Každá neschopnost změnit svou zkostnatělost, je v politice naprosto nepoužitelná. Pokračovat dneska ještě pořád ve stranickém soutěžení jako v třídním boji, patří mezi takové případy. Nejen že si nemyslím, že v přímé demokracii je, či v budoucnu bude, možné vylučovat lidi s komunistickými ideály, ale považuji tento názor, nadtož praxi, nejen za totální diskreditaci základní myšlenky přímé demokracie, ale dokonce jakékoliv demokracie. Podle mého soudu totiž bude vrcholem životaschopnosti demokracie v dobách globalizace teprve reálné soužití společenství s komunistickou mocí vedle, všemožných jiných, od náboženských třeba po monarchie.

V poslední době byli osvobozeni od obžalob z válečných zločinů hned dva velitelé z poslední války na Balkáně. Kosovský expremiér Ramush Haradinaj a generál Ante Gotovina z Chorvatska. S největší pravděpodobností tak mezinárodní soud v Haggu potvrdil starou dějinnou zkušenost, že pravdu má vždycky vítěz. Ve zmíněné válce bylo totiž na dlouhou dobu poraženo pouze Srbsko. Čímž bylo na přelomu milénia dokončeno definitivní deklasování moci celého Slovanstva, jediné to skutečné oběti celosvětové konzervativní kontrarevoluce. Byly zničeny hned tři Slovanské státy, veleříše Ruská, s názvem Sovětský svaz, lokální mocnost na Balkáně, tak zvaná Jugoslávie a konečně federace Čechů a Slováků, ležící doslova v srdci Evropy. Všechno to byly, mimo jiné, i reálné překážky pro nadvládu Němců na onom členitém poloostrově na západě asijsko-evropského nadkontinentu. Osobně mnou nejvíc otřáslo, že soud s Kosovským politikem, v mých očích vrahem, se tak dlouho protahoval, dokud se nepodařilo pozabíjet všechny svědky. Konkrétně bylo usmrceno 19 lidí, kteří měli proti Haradinajovi svědčit. Dokonce jmenovaný soud s určitou drzostí své rozhodnutí odůvodnil nedostatkem osobního svědectví o vraždách, které prováděl sám Haradinaj. Pro naplnění cílů globální kontrarevoluce financiérů se tedy našlo dost slouhů i v nejvyšší mezinárodní instituci práva – o spravedlnosti se v ní stejně nikdy mluvit nedalo. Zvítězila nenávist a lež, vydávané za spravedlnost a pravdu.

Komunismus je momentální vítěznou, dočasně dokonce globálně vládnoucí mocí, ve své ideologii i propagandě označován za zločinný systém. Podle jejího tvrzení byl v třídním boji vyhlášeném už prvokomunisty, definitivně poražen pod praporem svobody, vlajkou demokracie, standartou lidských práv a korouhví občanství. Nejednou jsem zde zdůvodnil, že všechno to jsou účelová tvrzení, čili obvyklé lži vítězů. Neměnnou pravdou totiž je, že skutečným a jediným zločinem komunismu všech odstínů, v očích jeho nesmiřitelných nepřátel bylo, je a vždycky bude, reálné znemožňování hromadění bohatství nad všechny meze, do rukou soukromých jedinců. Zdůrazňuji a opakuji, nic jiného, než omezování soukromého vlastnictví není důvodem k absolutní nenávisti vůči určité skupiny lidí vůči komunismu. Patří k typickému jevu současné politické lžimoci, že tuto pravdu nepřiznává a ohlupuje veřejnost bláboly o svobodě, demokracii, občanství a lidských právech. Kdyby světovládci mysleli své žvásty alespoň trochu poctivě, pak by museli mimo jiné za zločinnou v prvé řadě označovat římskokatolickou církev. Ta v celých svých dějinách odmítala demokracii, neuznávala lidská práva, nadtož občanskou i lidskou svobodu. Jen si namátkou připomeňme, že až do současnosti se ve své praxi dopouští velice přísné diskriminace žen. Už jenom z toho důvodu by se žádný slušný člověk neměl s ní zahazovat, jejím představitelům by nikdo ani ruku neměl podat, mělo by být na ni jako instituci uvaleno to nejpřísnější informační a hospodářské embargo a v posledku by měla být dnes už považována za lidsko-právního zločince a z toho titulu pohnána před mezinárodní soud lidských práv.

Bývalá členka ODS, liderka strany Věci Veřejné, předsedkyně legislativní rady vlády a místopředsedkyně vlády, nyní už ale ministryně obrany, stačila ještě v posledních dnech fungování na postu „legislativní císařovny“ prospět vrcholným politikům dalším zákonem, který u nás tvoří korupční systém. Korupce v naší zemi totiž od samého počátku není pouze nahodilá, čili živelná, která se prakticky nedá odstranit. Není dneska už ani pouze sektorová, vytvářející v určitém segmentu veřejného prostoru klientelistické sítě, ale je systémová a především vygenerovaná dokonce právním řádem. Osobně tvrdím, že tento stav zajišťují minimálně tři faktory. Financování politických stran, kterým právní řád nezakazuje jinou formu, než státní příspěvky. Za druhé je to existence anonymních akcií. A za třetí nemožností voličů politiky nejen volit, ale i odvolávat. Paní Peake je provládním tiskem označována za politika s nejstrmější kariérou. Ti pragmatičtější se netají tím, že ví, kam se zařadit. Není proto divu, že patřila mezi politiky, kteří se zasadili o to, aby sněmovna nezrušila anonymní akcie, i když tehdy ještě byla členkou klubu strany VV, která toto měla ve svém programu. V posledních dnech pak jako předsedkyně vládní legislativy navrhla doplněk zákona, kterým byly z kontrolní činnosti NKÚ vyřazeny státní firmy, jejichž akcie jsou obchodované na burze. Tím znemožnila, aby se mohl uplatnit návrh VV, který v novele zákona o NKÚ dával této nejvyšší kontrolní instituci šanci kontrolovat kupříkladu i ČEZ. Poslankyně Klasnová, které ono rozšíření kompetencí NKÚ za VV přednesla, dobře věděla, proč to dělá. Nakonec jí totiž nezbylo, než konstatovat, cituji: „… situace dokazuje, že jedinou skutečnou většinou v této sněmovně je ČEZ“, konec citace. Celou situaci dokresluje fakt, že projednávání zákona o NKÚ bylo díky vládní koalici skoro rok blokováno, právě do doby, než se prosadil návrh gerojky Peake. Ta tedy, oproti Klasnové, již dávno dobře ví, pro koho má úspěšný politiky dneška pracovat a čí zájmy hájit. Veřejně nekontrolovaným účetnictvím ČEZU totiž protékají stovky miliard, z nichž možná až pár set milionů zůstává mezi prsty sekretariátů všech politických stran, které se kdy kolem něho točily, především ODS a ČSSD. Tragického to souručenství odvíjejícího se od „opoziční smlouvy“ a prakticky znemožňujícího jakýkoliv reálný souboj s politickými mafiemi této už víc jak dvacet let devastované země. Zvolení Zemana za prezidenta by mimo jiné dávalo šanci, aby ten zvrácený stav v naší zemi ještě mnoho dalších let trvat.

Včera obdržela Evropská Unie v hlavním městě Norska zatím své nejvyšší ocenění, Nobelovu cenu míru. Celoplanetární standard ješitnosti o tom upšoukl, že si takové události nikdo ani nevšimne. Nemýlil by se, pokud za nikoho považuje česky píšící média, která jsou prakticky už bez výjimky všechna (kromě Haló Novin), dle světových měřítek bulvárem. Vztah Klause k EU jenom potvrzuje, že měli pravdu všichni, kdo jej hodlali zbavit prezidentské funkce pro duševní poruchu. Je už dávno skvělým exemplářem pro pokračování knihy Zpráva o nemocech mocných, sepsanou Ivanem Lesným. Nepochybuji rovněž o tom, že poskytne skvělý materiál pro další část knihy Podivné konce našich prezidentů, napsanou Vladimírem Kadlecem. Ale zpět k mírové ceně. Nelze vůbec pochybovat o tom, že o zastavení válčení v Evropě se ve vysoké míře zasloužili zakladatelé EHS. Velmi prozíravě k sjednocování Evropy využili společné obhospodařování surovinové základny průmyslu, místo připitomnělých politických, či dokonce ideologicko-moralistických řečiček. Nelze sice nikdy opomenout sílu evropského vlivu vojensky neporazitelného Sovětského svazu, který umravňoval jakékoliv choutky Západu na střední Evropu, ale po jeho rozpadu to už je skutečně jen snaha o integraci Evropy, která bojechtivým lumpům svazuje ruce. V budoucím víru chaosu globálního světa je mír pro Evropu zachovatelný pouze a jen v její jednotě, ve které je nejen síla, ale především příklad. Svět se jednou bude učit od Evropy a USA budou naopak v budoucnu jednoznačně odsouzeny coby ten skutečný satan. Arabové, a především muslimové, v tom mají od počátku jasno.

Pomalu se zase blíží konec roku a je tedy čas na různá bilancování. Jako první se, při současných událostech v Egyptě, nabízí zamyslet se nad kdysi Západní publicistikou proklamovaným, „Arabským jarem“. Letošní bilance toho fenoménu není vůbec příjemná. V Egyptě se, po obrovském vzepětí, fakticky nic nezměnilo a tak se jakoby začíná znova. Sýrie hoří. O Libyi škoda mluvit. Ostatní země Arabského světa na svém základu prakticky vůbec nic nezměnily. Řečeno jasně, Západ tady prohrál ne celé čáře. Nikdy se nedovíme, kolik peněz do podvratné činnosti v Arabském světě Západ investoval. Dneska víme, že mu vůbec nešlo o to proklamované šíření demokracie, ale jen a jenom o oslabení vlivu Arabů v globalizujícím se světě a především na Blízkém východě, kde si na hegemona pořád chce hrát Izrael. Takové oslabení bude Západu velice prospěšné především v konečné fázi vyčerpávání zásob ropy. Současná nestabilita v Arabském světě je tedy jednoznačně vyvolána Západem. Je to v podstatě křižácké tažení moderní doby, o které někteří mudrlanti hovoří dokonce už jako o postmoderní. Středověké křižácké výpravy katolíků v konečném výsledku propadly. Nejinak dopadnou i křižácké výpravy současných evangelíků, jako další kasty nepoučitelných křesťanů. Dá se tedy říci, že západní propaganda, označující Abendlandem vyprovokované rebelie v Arabských zemích, nejsou žádným Arabským jarem, ale spíše podzimem Západu, věštícím jeho konečný západ.

V ODS je naprostý nedostatek disidentů, těch „hrdinských“ anit-KSČovských. Situaci se alespoň nyní snaží vyspravit sám její předseda, kterému jeho věk neumožňoval být účinným, nadtož světoznámým disidentem před rokem 1989. Tak se stal disidentem dneška. A ne ledajakým, ale hned globálním. Je disidentem nejen v EU, jako jeho obstarožní stranický cvičitel, ale dokonce v celé OSN. Co mu záleží na tom, že se osobně zesměšňuje, či že nese punc nohsleda Židovských válečných fanatiků ať již v Izraeli, či v USA. Hlavně že prokazuje svobodnou vůli. Svobodnou, leč neodpovědnou, protože díky němu se pomalu, leč jistě vzdalujeme skutečné Evropě. Ve své egoistické a samozřejmě přitroublé pýše tím bohužel vystavuje celou naši zem velkému riziku. Pokud bychom se dostali do potíží, můžeme očekávat, že Evropa na jeho „aktivity“ nezapomene. Proamerická angažovanost, či přesněji otrocká servilnost v rámci OSN, nám pak tolik neuškodí. Máme přece vlivné spojence, několik ostrovů zapomenutých kdesi v Tichém oceánu, které mají obyvatel méně jak kterékoliv naše krajské město a při klimatickém výhledu stejně co nevidět zmizí z map. Pak se asi jejich obyvatelé budou dožadovat přistěhování k nám.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické vydala 28.11.2012 „Vyjádření“ k současné politické situaci v zemi. Je pravdou, že jsem se po celou popřevratovou dobu o jmenovanou církev nezajímal, takže neznám její společenské aktivity. Ovšem jsem si skoro jist, že by se mi určitě donesly její „politické“ akce, jako ta současná, kdyby nějaké v minulosti Českobratrská církev vyvíjela. Předpokládám proto, že uvedená její angažovanost v politice je první. A jejím motivem není nic jiného, než antikomunismus. Církev, která by měla v prvé řadě brojit proti současné politické moci, jež porušuje všechny Ježíšovy ideje, se naopak vymezuje proti těm, kdo se v historii jeho myšlenky poprvé snažili naplňovat, včetně onoho starozákonního zabíjení vyznavačů zlatého telete. Rozhodl jsem se proto reagovat na jmenovanou licoměrnost potentátů chudičké církve. Tady je můj text, cituji: „Nesleduji společenskou angažovanost vaší církve. Ovšem zarazil mne projev politické agitace, vzešlé ze  synodní rady, datovaný dnem 28. listopad l.r. Svým ovečkám v jejich životních těžkostech neumíte pomoci jinak, než že je vyzýváte, aby se modlily. Tak se laskavě sami držte svých rad a modlete se, aby se zločinný komunismus nevrátil. Zasloužíte se tak možná o to, aby vznikl konečně „nezločinný“ komunismus, který si fakticky přáli i zakladatelé vaší církve. A vůbec, daleko lépe uděláte, když se budete starat o svého Boha a necháte ty, kdo se mají starat o světské problémy, aby je řešili. Pokud vám nevadí, jak současná politická moc, sloužící jednoznačně zájmům nejbohatších tohoto světa, deptá naprostou většinu ostatních lidi, tak raději buďte potichu. Občané jsou dost vyspělí, aby věděli, jak se mají chovat“. Konec citace.

Ministryně zahraničí předešlé Obamovy vlády včera navštívila Prahu. Byla to asi její poslední zahraniční návštěva ve funkci, ale určitě nepřehlédnutelná. Byla programována již delší čas a jejím jediným záměrem bylo lobování ve prospěch firmy Westinghouse, soutěžící o dostavbu Temelína. Jak je vidět, když lobují pro svou zem politici USA, tak je to nejen v pořádku, ale je to považováno za vrcholně demokratické jednání. Když lobuje kterýkoliv jiný politik, tak jde minimálně o neetické chování, ne-li dokonce o trestný čin. Ministryně poklesla až na úroveň podomních obchodníků, přechvalujících své problematické zboží, když řekla mimo jiné, cituji: Český národ si zaslouží tu nejlepší technologii a nejspolehlivější technologii. Právě záležitost bezpečnosti zařízení Westinghouse slibuje opravdu ty nejlepší záruky. Spojené státy stojí o takovou investici, která bude prospěšná pro české i americké spojence.“ Konec citace. Jak je vidět, když jde o dvě až tři sta miliard korun, tak se dovedou lísat i ti nejmocnější. Bývalá první dáma USA kromě toho označila Česko za jednoho z nejbližších amerických partnerů a přátel na evropském kontinentu. Sice v té souvislosti tlachala o spolupráci v Afghánistánu, ale všichni věděli, že tím osobně poděkovala Nečasově vládě za to, že jako jediná z EU byla proti zvláštnímu statutu Palestiny při OSN. Právě toto chování naší vlády ovšem nezvratně dokazuje víc jak cokoliv jiného, že jsme v zahraniční politice stejně nesvéprávní, jako za existence SSSR, čti, že fakticky nemáme žádnou svou vlastní zahraniční politiku a vystupujeme na mezinárodní scéně jako evropský stát Unie severoamerických států.