Třídní boj, pojem uznávaný především marxisty nebyl ničím jiným, než konkretizací všeobecně užívaného pojmu sociální boj. Ten se odehrával prakticky ve všech národních státech mezi vládnoucí menšinou a obrovskou většinou ovládaných. Podle politického klímatu měl formy většího, či menšího násilí, od demonstrací přes rebelie po občanské války. Podhoubí bylo prakticky vždycky sociální, čili spočívající na obrovském rozdílu v majetnosti a tím pádem politickém vlivu jednotlivých občanských slupin v zemi. Marxisté třídním pojem pojmenovali pak v kapitalismus střety proletariátu, čili dělnické třídy s jejich zaměstnavateli, čili kapitalisty. Od pádu bipolárního světa se poprvé na planetě zformovala celosvětová vládnoucí oligarchie. Rekrutuje se ze superbphatých lidí, kteří ovládají svět pomocí metod financializace globální ekonomiky. Nehodlám tady prezentovat definici této skupiny, ani její dominantní metodu chování, která se vyvinula z burzovních operací. Zmíněná miniaturní skupina finančníků, podle některých představující ani ne tisícovku rodin, vlastní bohatství nad všechny představy. I její jednotlivci jsou bohatší, než některé státy. Není proto divu, že jim za tučné prebendy a platy, slouží bezpočet, tedy až miliony lokajů, komorníků a drábů, včetně profesionálních žoldáků, zkrátka tak zvané obslužné elity, která pomáhá oné diskrétní elitě ovládat svět. Ten se, poměrně brzy po vytvoření tohoto nového světového hegemona, začíná povážlivě bortit do chaosu. Připomíná to chvíle, které kdysi v jednotlivých státech předcházely rebeliím a občanským válkám. Nadvláda finančníků nutí vlády jednotlivých států navíc k tak hlubokým škrtům rozpočtů ve veřejné sféře, že tím jsou ohroženy všechny výsledky, jichž dosáhli ovládaní ve všech sociálních bojích za minulá dvě staletí. V mých očích stojí proto světový „proletariát“ před globálním třídním střetem. Nebojím se jej označit za globální třídní válku. Jako vždy, bohatí mají i v ní náskok. Tak zvaná válka proti terorismu, kterou vyhlásil vrchní sluha globálních financiérů Bush, byl a je dosud tréninkem na očekávané třídní střetnutí financiérů se zbytkem populace v globálním měřítku.

Jak jsem předpokládal, pravičácký Ústavní soud se opozici fakticky vysmál. Další postup v tak zvaných reformách je proto už na ní samotné. Několikrát jsem již napsal, že současné vládní kroky může ohrozit pouze jasná, všem občanům a především kmotrům vládní koalice zřetelná, deklarace opozice o krocích, jež provede, až zvítězí. V ní by mělo především zaznít, že považuje schvalování všech protilidových zákonů od církevních restitucí přes zdravotní a penzijní reformu po rozpočtové škrty za nedemokratickými metodami prosazené a tedy fakticky nelegální a s ohledem na názor většinové veřejnosti za nezpochybnitelně nelegitimní. Z toho důvodu se cítí oprávněna již nyní prohlásit, že je všechny nejen změní, ale naprosto zruší, jakmile se dostane k moci. Následně by měla bez skrupulí oznámit, že nutné změny provede i tehdy, kdyby měla majetky znova vyvlastnit a to dokonce bez náhrady, pokud půjde prokazatelně o většinový názor veřejnost.  Dále by se neměla rozpakovat sdělit, že zruší tak zvané pilíře penzijního pojištění, ke kterým byli občané donuceni současnou vládou. A konečně by měla oznámit, že vytvoří jednu jedinou zdravotní pojišťovnu. Vyjmenovaná opatření považuji za naprosto minimální, která opozice bude muset skutečně provést po převzetí vlády, pokud chce získat nejen hlasy ve volbách, ale hlavně následnou důvěru naprosté většiny voličů pro dlouhodobější vládnutí. Zároveň takovou deklarací své jasné vůle sdělí všem právnickým osobám, které se chystají bohatnout na současných krocích vládní koalice, aby od toho upustily, protože v konečném důsledku tím ztratí. Opozice se nemusí bát tvrdosti svých názorů a už vůbec ne eventuálních výhružek soudy. Ono se totiž začíná měnit klíma nejen u nás, ale i v Evropě, ba dokonce v rozhodujících částech světa.

Poslední nález ÚS, týkající se stížnosti ČSSD na metody schvalování asociálních zákonů opět potvrdil, že náš ÚS je neochvějnou oporou polistopadové, jasně protilidové moci. Z celé hromady čtrnácti tak zvaných „reformních“ zákonů, které vládní koalice doslova diktátem propasírovala sněmovnou a na něž podala ČSSD stížnost, uznal za protiústavní pouze jediné vládní opatření o povinných veřejných pracích nezaměstnaných, že prý jde o porušování lidských práv. V mých očích je to naopak opatření velmi oprávněné pro lidi, kteří dlouhodobě berou sociální dávky a prokazatelně si nehledají práci, i když jsou schopni pracovat. Ústavnímu soudu vůbec nevadilo, jakými metodami vládní koalice prosazuje zákony ve sněmovně. Jmenovaným rozhodnutím tedy „povýšil“. Už není pouze nejvyšší zákonodárnou institucí, která potvrzuje protilidové právní normy, ale je nejvyšší antidemokratickou silou v zemi. Sice již po několikáté vytýká vládní moci chování v politickém prostoru, ale pořád z něho vůči ní nevyvozuje žádné sankce. Chová se tedy jako součást vládnoucí mafie. Jeho jednotliví členové pak jako nejvyšší kmotři politického klientelismu v naší zemi.

Napřed fakta. Za památný den šesti milionů, převážně židovských obětí nacistického holocaustu vyhlásilo v úterý 1. 11. 2005 Valné shromáždění OSN 27. leden, den výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1945. Rezoluce byla schválena jednomyslně. Výročí se má jako DEN HOLOCAUSTU pravidelně připomínat každý rok na celém světě. „Je to velká historická chvíle, že tato rezoluce byla přijata zcela jednomyslně a s podporou všech členských zemí OSN,“ prohlásil před VS Dan Gilerman, stálý představitel Izraele, který rezoluci navrhl. A nyní jiné pohledy. Rezoluci sice podpořily i arabské země, ale již tehdy argumentovaly, že by tento den měl být památkou nejen obětí holocaustu, ale všech mimořádně velkých historických tragédií a etnických čistek ve světě. Hned 2. 11. 2005 jsem si napsal do svého deníku, cituji: „ Nejenže si myslím, že mají pravdu Arabové, ale je mi nějak proti srsti, že se má neustále připomínat pouze genocida jednoho národa, jakoby v dějinách nebyly vyvražděny desítky jiných. Ba dokonce tak „dokonale“, že po nich nezůstaly než stopy a tedy nikdo živý. Napsal jsem již mnohem dříve a jinde, že tlak Izraele na to, aby si celý svět neustále připomínal holocaust, je fakticky pokračováním tisícileté „politiky“ tohoto sebevyvoleného národa. Židé uvedeným aktem chtějí udržovat celé lidstvo v jakýchsi pocitech nedefinované viny za křivdy na nich spáchané. Jsem ale osobně hluboce přesvědčen, že by právě holocaust měl být mementem spíše pro Židy samotné. Více jak tisíc let se nedokázali srovnat s žádným jejich sousedským etnikem. V jejich knize knih – Tóře – je dokonce nejedenou výzva jejich Boha k zabíjení oněch jinověrců. Následně další dva tisíce let se nedokázali, pro pocity své výlučnosti, sžít s nikým z Evropských etnik, později národů. Měli by se tedy zamyslet sami nad sebou, proč tomu tak je. S vysokou pravděpodobností nejsou vinni všichni ostatní, ale asi oni samotní. Když ničím jiným, tak alespoň tím, že do této kultury přinesli vědomí své vyvolenosti, ba dokonce nadřazenosti, protože šlo o vyvolenost božího lidu k vládě nad světem. Takže v mém chápání čtení Starého zákona jsou zakladateli rasismu. Co zaseli do lidského vědomí, to sklidili. Kdyby byli skutečně pokorní dle svého rodáka Ježíše, pak by se všemu lidstvu za hlásání své vyvolenosti spíše omluvili“, konec tehdejšího mého názoru. Od té doby jsem jej ještě prohloubil. To, co jsem psal před léty o všech Židech, platí pouze o jejich elitě. Vždycky mne zajímalo, kolik v hitlerovské genocidě zahynulo příslušníků židovské elity. Nikdo nikdy mi na tu otázku neodpověděl. Takže si dodnes myslím, to, co mne pronásleduje celá desetiletí. Spekuluji. Realizaci holocaustu našeptali Hitlerovým sluhům samotní příslušníci židovské elity. Oni totiž, podle „Knihy“, konkrétně Janova proroctví ví, že vyvolených bude jen 144 tisíc. Nepotřebovali proto nikdy aby Židů bylo mnohonásobně víc. Měli proto vysoce existenční zájem ty obyčejné zlikvidovat, aby si oni samotní uchovali šanci na vyvolenost. A moc se jim hodila Hitlerova živelná nenávist k Židům. Když se stal diktátorem, zneužila židovská elita této situace k realizaci svého nejtajnějšího záměru. A od té doby už tři čtvrtě století dělají navíc z celého světa podílníky Hitlerova zločinu. Proč to píši právě dneska? Nějak je mi podezřelá česká forma medializace posledního konfliktu Palestinců s Izraelity.

Základní metodou řešení poslední finanční krize je škrtání veřejných rozpočtů v jednotlivých národních státech. I při této metodě se ale nedaří v rozhodujících zemích zajišťovat vyrovnaný státní rozpočet a většina států se rok co rok zadlužuje. Jsem přesvědčen, že posledním krokem všech škrtacích reforem pak bude škrtnutí státních dluhů.

Když už jsem včera psal o demonstraci ze 17. listopadu 2012, cítím potřebu dodat, že jedno z jejích hesel považuji doslova za přesný popis charakteru polistopadové epochy v ČR – a nejen v ní. „Promiňte, že jsme ještě nevydělali, co vy už jste rozkradli“. Pronesla ho ekonomka Švihlíková, která s poctivostí vědce při tom uvedla, že jeho původ je potřebné hledat na Balkáně, prý v Srbsku. Což dokazuje, že lidé Východní Evropy jsou na tom všude stejně. Celý ten převrat ze začátku poslední dekády minulého století byl promyšleným trikem Západu, jak Východ politicky ovládnout a s takovou mocí jej ekonomicky kolonizovat. Následně si tím vytvořit podmínky k rozvratu „sociálního státu“, čili zrušení všech sociálních úspěchů nejchudších, chudých a nejnižší střední třídy, které si dokázaly tyto skupiny za předešlých sto let za velkých obětí na panské vrstvě vybojovat. Panská vrstva se prakticky už dneska celosvětově transformovala na novou vrchnost, kterou už, jako kdysi, netvoří feudálové světští a církevní, ale globální financiéři. Jim pak podlézavě slouží i ostatní střední vrstvy, které ale pomalu, leč jistě, ztrácí své politické postavení. Vrchnost superboháčů by si ale měla setsakramnetsky dobře uvědomit, že Zeměkouli jsme nezdědili od svých předků, ale máme ji v pronájmu od svých potomků. Pokud tedy tak intenzivně kradou, okrádají i své potomstvo.

Včera jsem se dověděl, že celoživotně profesionální revolucionista Petr Uhl na manifestaci 17. 11. 2012 v Praze, zakončil svůj projev slovy, cituji: „Vývoj v čs. společnosti a v komunistické straně nešel bohužel tím směrem, že by se naplnila představa právníka Františka Šamalíka. Ten napsal, že listopadová změna společenských poměrů bude úspěšná teprve tehdy, až i většina členů komunistické strany uzná, že Listopad 1989 je i jejich vítězstvím, že i je osvobodil. Vinu na tom, že se Šamalíkova vize nenaplnila, máme všichni, celá společnost, dnešní komunisty nevyjímaje“. Znám velice dobře ten citát stejně jako jsem znal i jeho autora. Vyslovené řekl ještě pod emocemi svého disidentství a jistého zklamání, že nemohl ve svém nejproduktivnějším věku vykonávat profesi, kterou chtěl a považoval proto chování komunistických papalášů za potlačování svobody jeho a mnohých jiných. Již tehdy takové chápání normalizace pod bičem KSČ nebylo samozřejmě plnou pravdou. V každém režimu je totiž naprostá většina lidí, kteří nemohou vykonávat práci, jakou by chtěli. Není vůbec žádnou omluvou, že si za to mohou sami, protože kupříkladu neuspěli v konkurenci a jejich práci dělá někdo jiný, třeba i méně schopný, jak se později ukáže. Zůstává faktem, že ji prostě vykonávat nemohou. A považovat takový stav za ztrátu svobody je bolestínským sebeobelháváním. To, že statisíce lidí po prověrkách z roku 1990 nesmělo vykonávat své povolání, nebylo prakticky ničím jiným, než pouze jiná forma konkurenčního boje o osobní uplatnění, či až kariéru, protože prakticky na každý významnější post je v každém politickém systému ždycky mnohem více povolaných, než je nakonec vyvolených, takže závisí na pravidlech výběru, zda se jim konkrétní člověk chce podřídit, či nikoliv. Předpokládám, že kdyby se Šamalík dožil dneška, a byl poctivý ve svém přemýšlení, musel by dospět k názoru, že opravdoví komunisté nikdy nemohou přijmout převrat z listopadu 1989 jako své osvobození, protože ono žádným osvobozením pro prosté občany není. Naopak je pro absolutní většinu přechodem pod ještě krutější nesvobodu, která je s podlostí panské vrstvě vlastní, kamuflovaná zdáním svobody.

Za měsíc začnou mediální orgie hodnocení právě uběhlého roku. Určitě se v nich bude hovořit o „Arabském Jaru“, i když podle mne by se mělo hovořit především o Arabském roce. Arabské jaro se totiž nějak nevyvedlo. Zdánlivé „lidové revolty“, z pozadí vedené agenty nadnárodních demokracií, se nějak nepovedly. Ať už Obamova administrativy v nich měla zprostředkovaně prsty, nebo ne, z dlouhodobé perspektivy to budou USA, na koho bude veřejné mínění světa ukazovat prstem. Úsilí o pozápadnění Blízkého i Středního Východu se pořád nějak nedaří. Navíc při něm letos došlo k prokazatelnému mezinárodnímu zločinu vůči Libyi a stejný proces je nastartován v Sýrii. Výsměchem snah globální hegemone bílého křesťanského muže je, že všude, kde se rýpal ve vnitřních záležitostech Arabů, ba dokonce muslimů, nakonec posílili svůj vliv islamisté. A největším propadákem pro USANATO je pak Afghánistán, kde soudní obyvatelé začínají vzpomínat na „okupaci“ ze strany SSSR jako jedinou, za níž docházelo k rozvoji země od školství po průmysl. Demokracie není univerzálním modelem vládnutí pro celý svět. Pokud to nechtějí exkoloniální, ani postkoloniální, čti Americká mocnost pochopit, zadělávají nejen na problém sobě, ale celému světu. Letošní rok je skutečně Arabským rokem a to nepíši ani slovo o vztahu Palestinci – Židé, eskalujícího právě nyní do válečného konfliktu prvoplánově mířícího na Írán. Obama je totiž chvostem psa jménem Netanjahu, který se nevzdává fantazmu útoku na islámskou republiku Peršanů.