Včerejší text jsem končil zmínkou o nejbohatší korporaci světa, jejíž bohatství činí skoro pět tisíc miliard, psáno zřetelněji, 5,,,000,,000,000.000 US dolarů. Tato finanční skupina není nikterak osamělá. Je následována sice menšími, ale přesto obrovskými společnostmi v tomto pořadí. Vanguard (2385 miliard dolarů), Fidelity (1181), State Street (1131), Capital Group (1095), JP Morgan Chase (753), Norges Invest (Norské fondy-státní 517). Poslední jmenovaný naznačuje, že se jen velice těžce dají vypátrat vlastnické vztahy. Zmíněné norské fondy Ve vlastnictví státu jsou totiž údajně spořící, na něž si Norská vláda ukládá finanční prostředky získávané s těžby ropy na dobu, kdy těžba skončí. Součet finančních prostředků prvních pěti jmenovaných (nad tisíc miliard), tvoří doslova monstrózních skoro 10 tisíc miliard USD, což je víc jak dvojnásobek rozpočtu samotných USA na rok 2017. Z toho lze vyvodit, že na světě je jen málo zemí, které jsou bohatší, než nejbohatší soukromé finanční společnosti. Vědátoři společenských oborů již delší dobu varují před nebývalou koncentrací kapitálu. Tady pro ilustraci jen jedno číslo. Nejbohatší společnost před dvaceti lety spravovala pouze majetek za 70 miliard USD. To znamená, že její majetek vzrostl sedmdesátkrát za pouhých dvacet let. A to pouze u jediné společnosti. Když jsem se už před léty zamýšlel nad řešením celého finančního problému světa, napadlo mne, že zmíněné enormní zvyšování koncentrace kapitálu do několika mála společností, může pro budoucnost skýtat skvělou šanci. Až bude celý systém před zhroucením, tak se jim prostě onen „teramajetek“ zabaví, čili znárodní, vlastně zglobální a basta. A komunismus bude na světě. Nikomu nerostou stromy do nebe, říká jedna lidová moudrost. Těch pár společností se nemůže v budoucnu ubránit vůli zbytku světa, to by si jejich vlastníci měli dobře uvědomit.

Patnáctého ledna britská charitativní organizace OXFAM vypustila do světa informaci s názvem Ekonomika pro 99 % lidí. V ní mimo jiné tvrdí, cituji: „…Osm mužů vlastní více bohatství než nejchudších 3,6 miliardy lidí dohromady“, konec citace. Právě tuto větu jako zprávu převzala a okamžitě do celého světa roznesla, většina světových médií, včetně našich. Samozřejmě že jsem nečetl celou práci zmíněné instituce, která letos slaví 75 let své existence. O ní totiž nechci dneska psát. Hodlám se pouze zabývat onou citovanou větou. Jde totiž o pitomost kardinálního rozsahu. I čtenář, který nezná encyklopedickou definici bohatství, kupříkladu ve Wikipedii, ba ani co za bohatství považuje Mezinárodní Měnový Fond (MMF), pokud se jenom trošilinku zamyslí, musí přijít k závěru, že zmíněná „zpráva“ je buďto manipulační lež, nebo důkaz totální blbosti. Skoro polovina lidí na spodní příčce sociálního postavení totiž žádné bohatství nemá. Obrovská většina z nich, a já bych si troufal tvrdit že všichni, má dokonce absolutní nedostatek i základních životních potřeb, skoro žádný majetek, čili absolutně žádné bohatství. Za osm nejbohatších na planetě OXFAM označil Billa Gatese (Microsoft), Amacio Ortegu (majitel konfekčního řetězce Zara), Warrena Buffetta (největší akcionář Berkshire Hathaway), Carlose Slim Helu (Grupo Carso), Jeffa Bezose (Amazon), Marka Zuckerberga (Facebook), Larry Ellisona (Oracle) a Michaela Bloomberga (Bloomberg LP). Nejbohatší z nich má prý netto majetek v hodnotě 75 miliard dolarů a nejchudší 40 miliard dolarů. Zdůrazňuji, abychom si zapamatovali velikost jejich bohatství, protože na konci textu ukážu, co je opravdovým bohatstvím. Podle MMF je totiž skutečným bohatstvím pouze finanční majetek a ne třeba továrny,či jiné nemovitosti, duševní vlastnictví a podobné užitkové hodnoty. Za finanční majetek se považují pouze akcie, podnikové dluhopisy, dluhopisy finančního sektoru, státní dluhopisy. Dokonce ani ne finanční deriváty, kterých v kyberprostoru, zase podle ročenky MMF, koluje množství asi za 500 bilionů dolarů, měřeno evropskou aritmetickou soustavou (milion, miliarda, bilion) a ne americkou, kde po milionech hned následuje bilion. Existovala doba, kdy v obci seriozních médií mohli publikovat pouze nejvzdělanější a věci nejznalejší novináři a ještě měli za povinnost si každou zprávu ověřit z více zdrojů. Kdo takto nepracoval, byl bulvárem. Dneska jsou tedy bulvárními prakticky všechna média, kromě vysoce odborně specializovaných. Čtenář, vlastně konzument, všech ostatních sdělovadel, je pouze chudákem odsouzeným ke stále většímu zpitomňování. I v této oblasti lidské činnosti setedy, podle mne,  svět už opravdu obrátil. Na závěr ona slíbená poznámka. MMF uvádí, že nejbohatší korporací k 30. 6. 2016 byla společnost BlackRock s finančním bohatstvím 4 890 miliard US dolarů, čili sto krát vyšším, než je průměrné bohatství oněch osmi největších boháčů podle OXFAM. A ta korporace je v rukou fyzických osob, které se do seznamu OXFAM nikdy nedostanou.

Už jsem několikrát naznačil, že světovou politiku zásadně ovlivňují zpravodajské služby. Nikdy to nebylo tak viditelné, jak po vítězství Trumpa. Tehdy si snad všechny zpravodajské agentury USA, jichž je kolem patnácti, vzaly za domácí úkol zrušení legitimity volebního vítěze. Jak se ale zdá, svět je v osidlech nejen amerických zpravodajců. Před dvěma dny totiž údajně Putin vydal rozkaz k bojové pohotovosti raketových vojsk. Prý mu, tentokrát pro změnu ruští zpravodajci oznámili, že se chystá atentát na Trumpa, který má být okamžitě jestřábi v Kongresu využit k vyprovokování střetu s Ruskem. Nevěřím tomu, že ruská politická moc nějak ovlivnila prezidentské volby v USA. Veškerá sdělení tajných služeb Ameriky, která byla o tom zveřejněna, vnímám jako jejich přiznání, že něco takového je možné, ba že americké služby to mají už vyzkoušené. Atentát na Trumpa byl inzerován dokonce již před jeho zvolením, takže se nedivím, že nějaké horké hlavy v Rusku pro to tak dlouho hledaly indicie, až je našly, či vyspekulovaly. Ať je to ale jak chce, pravdou je, že chování zpravodajců obou zemí je největším rizikem současného světa. Činnost amerických zpravodajských institucí, stejně jako reagování na ně ze strany ruských agentů dokazuje zásadní stav. Celý svět je vystaven tak vysokému stupni konfliktu mezi těmito dvěma velmocemi, že je tím ohroženo celé lidstvo. Hlavně proto, že konflikt je fakticky válkou a v té mají vždycky významné, ba až rozhodující slovo tajné informace. Riziko je v současné době zvýšeno ještě tím, že ve zpravodajských službách, tajné informace tvořících, se víc jak jinde dnes užívá spekulací, manipulací, ba až podvodů a mezi zpravodajci je relativně nejvíc psychicky výjimečných lidí. Podle mého soudu politické rozhodování pod dominantním vlivem tajných informací je druhou oblastí politiky, dokazující že svět se skutečně v prdel obrátil.

Souhlasím s klasikem, který již skoro před sto lety prohlásil, že pro charakterizování některých událostí nelze použít jiné, než vulgární slovo. Titulek tohoto textu je rčením, kterým můj spolulezec, už víc jak dvacet let mrtvý, posoudil tehdy se rodící novou dobu. On byl vždycky skoro jasnozřivý a pro přesnost jen přiznávám, že nebyl mým spolulezcem, ale spíše já jeho spolulezcem, i když jsme začínali s lezením společně. Dodneška jsem se nesetkal s výstižnější charakteristikou období poslední dekády dvacátého století. Dneska se pod uvedeným titulkem ale hodlám zmínit o tom, že jsou už dílčí části lidských dějin, kde se svět teprve neobrací, ale už se obrátil. Mám na mysli terorismus. A je mi jedno, z které dílny pochází. V dobách „předprdelních“ byly objekty teroru vždycky reprezentanti moci od Ferdinanda, po Uljanova. Ještě dneska v různých dokumentech deklarujících lidská práva z těch dob zůstalo, že násilí na tyranovi je přípustné. Ovšem dneska jsme už svědky pouze terorismu, čili zabíjení, náhodných, vždycky ale nevinných a především absolutně řadových obyvatel. Považuji tento zvrat v politickém násilí za nejzrůdnější jev současnosti. Když jsem o něm zapřemýšlel, uvažoval jsem, kam zařadit kupříkladu atentát na Heydricha. A dospěl jsem k děsivému záběru. Právě tento atentát předznamenal zvrhlost dnešního terorismu. Zatímco atentát na Lenina, či následníka trůnu, byl uskutečněn v míru, Pražské zabití Říšského protektora bylo válečným aktem. V mých očích nerozumným, protože jeho iniciátoři už dobře znali, že nacisté vždy reagují na akty jakéhokoliv odporu mnohonásobnou odvetou na nevinných lidech. Dovoluji si proto tvrdit, že strůjci atentátu na Heydricha jsou otcové současného terorismu, čili zabíjení náhodných nevinných.

. Letos proběhnou volby do sněmovny. Kampaň už dávno začala. Je vedena pod heslem – všichni proti Babišovi. Pokud bude ale pokračovat s takovou stupiditou, jako dosud, má ANO vítězství jisté, stejně jako vyhrál Trump, nebo brexit. K tomu dneska jenom přidávám, že ČSSD díky Sobotkovi nebude ani druhá. Ten předčasný plešatec se totiž skoro každý týden naváží do Zemana, ba dokonce ho poučuje, jako nějaký znalec všech politických fines. ČSSD je od premiérování Sobotky, tedy již nejméně tři roky nevolitelná, ovšem to, co předvádí Sobotka v poslední době, se mi jeví doslova jako „obamovské křeče“ potaženého ctižádostivce.

Veřejné informace o Štětinovy, konkrétně například obsáhlý životopis na Wikipedii, jsou zkompilovány jím samým a až několik let po politickém zvratu z roku 1989. Není proto divu, že z nich vychází jako celoživotní nepřítel SSSR. Ovšem to je teprve druhá, pozdější póza. Reálnou skutečností je, že byl už jako mladý komunista a novinář obdivovatelem Sovětského svazu. Doslova ho miloval a díky rodičům v něm nalezl i přátele, především mezi vysokými vojenskými činiteli. Vstup sovětské armády na území ČSSR v roce 1968 byl proto pro něj tak obrovským psychickým traumatem, že jeho citová vazba se transformovala. Je až učebnicovým příkladem rozumem nezvládnutelných citů. Láska k SSSR se najednou zvrhla v bezbřehou nenávist. Ovšem ani tehdy ještě nezavrhoval socialismus, ačkoliv byl vyloučen z KSČ. Jezdil i do Sovětského svazu, dokonce do tehdy zakázaných oblastí, kde údajně studoval gulagy a geologii regionu. Jen velmi pomalu se tak hojila jeho nenávist, aby nakonec dostala poslední, rozhodující podporu, ze které se Štětina již nevyléčil. Rozpad SSSR totiž navíc nebyl ochoten odpustit svým přátelům v sovětské armádě. Jelikož ti byli bez výjimky příslušníky ruského národa, začal živočišně a až nezvladatelně nenávidět RUSKO. Podvědomá pomsta za zničení SSSR, které kdysi dávno tolik miloval a s jehož několika generály se dlouho přátelil, se v jeho zmučeném mozku definitivně přetavila v nenávist. Nenávist zrazené milující bytosti. Jeho současné chování v politice, není proto ničím jiným, než předmětem zkoumání pro psychiatry. Zhrzená láska je v jeho případě psychickou chorobou. Jelikož ale je činorodou osobností, tak vzniká vážný problém. Rozumem nezvládnuté emoce nejenže ovlivňují jeho soukromý život, ale jako zastupitel, dokonce dnes i v EP, se chová ve vztahu k Rusku iracionálně, takže je rizikem pro celou EU. Ve své nenávisti se prokazatelně spolčuje s těmi, kdo plédují pro válku s Ruskem. Ta by byla s vysokou pravděpodobností zkázonosnou pro celou planetu, z čehož mně vyplývá, že Štětinu je nutné izolovat od naší společnosti, která válku s Ruskem nemůže připustit.

Ještě celý týden má Clintonovská mafie, Obamovská zpravodajská soldateska a v neposlední řadě jestřábové z Kongresu na to, aby znemožnil inauguraci Trampa. Pořád proto neutuchají ve své zlotřilé aktivitě. Několik kongresmanů zveřejnilo koncem minulého týdne prohlášení, že od rozvědky obdrželi kompromitující materiály na Trumpa. Nějak se ale patrně domluvili s clinotonvci, protože mezi tím z oné zrůdnémediální kuchyně„unikly“ informace, že to Rusové mají kompromitující materiál na Trumpa. Je to všechno příliš nedovařené, nebo narychlo zpíchlé horkou jehlou, takže málo důvěryhodné. Zpravodajce dokonce nenapadlo nic chytřejšího na zdůvodnění nedostatečnosti důkazů ve svých sděleních, než že prý nechtějí prozradit své zdroje a metody práce. Pokud vím, tak právě zpravodajské agentury má mít pod palcem prezident. Kdyby byl Obama alespoň trošku čestný chlap, tak by jim zakázal účastnit se veřejného tažení proti nově zvolenému prezidentovi. Jenže…Ostuda Havaje je bezcharakterní, jako většina chorobně ambiciózních lidí. Bude proto prvním prezidentem v  USA, který se zapíše do dějin tím, že na konci své prezidentské kariéry nebyl chromou kachnou, jak velí tradice, ale tvrdohlavým oslem.

V předešlém textu jsem naznačil hlavní důvody, které vedou vládu Ruska k intenzivnímu zbrojení. Rusko je svou rozlohou a přírodním bohatstvím již nyní žádoucí kořistí kohokoliv na světě. V budoucnosti, dokonce i v té dlouhodobé, bude ještě žádanější. Poučeno dějinami si nemůže dovolit věřit nikomu na světě, ani té Číně, s níž teď Putin doslova kuje společné pikle proti dosavadním globálním mocnářům. Rusko nemá na to, aby preventivně zaútočilo na kohokoliv, kdo pěstuje k němu nenávist a žije rusofobií. Musí se proto připravovat jen a jenom na obranu. Jeho západní sousedé, od Pobaltských státečků přes Bělorusko po Ukrajinu, jsou buďto až chorobně postižení rusofobií, nebo, v případě Běloruska, lavírují. Obviňování Ruska ze snahy napadnout tyto sousedy je licoměrné. Rusko je napadat nepotřebuje, protože by z nich nemělo žádný zisk. Naopak by byly pro něj jenom kamenem na krku. Rusku stačí, když bude postupně přijímat jako utečence rusky mluvící obyvatele uvedených zemí a ty postupně samy zaniknou na takovéto úbytě, protože ostatní jejich (domorodí) obyvatelé, alespoň trochu schopní, budou emigrovat na Západ, za lepším životem. Polsko, které je v další linii na západ od hranic Ruska, pak už nemá vůbec žádný důvod obávat se ruské agrese. Je na poměry Evropy rozlehlé, s početným obyvatelstvem a při tom ekonomicky velmi slabé, takže Rusko by na něj opět jenom doplácelo. Jestli se dneska před světem předvádí jako Ruskem ohrožené, pak jeho mocnáři lžou a pod onou rouškou skrývají poněkud jiné záměry. Podle mne Polsko zneužije předpokládaného oslabení Pobaltí a rozhádání Ukrajiny a pokusí se vytvořit jakési nové „Velkopolsko“. Americké tanky, které právě v těchto dnech dorazily do Polska, s vysokou pravděpodobností nikdy nevniknou na území Ruska, ale naopak se stejnou pravděpodobností budou jednou pomáhat Polsku v okupaci bližšího východu Polska, než je Rusko.

Je nezpochybnitelné, že Rusko ze všech zemí s malou hustotou obyvatel, konkrétně pod 10 lidí na km², má největší území. Zatímco Libye má necelých 6,5 milionů čtverečních kilometrů, Kazachstán skoro 17, Austrálie 23 a Kanada něco málo přes 35, má Rusko 143,37 km². Rovněž nikdo dneska nezpochybňuje, že na území Ruska je největší zásoba zdrojů surovin energetických i jiných. Rusko má již nyní tedy co bránit. Ještě horší to pro něj je v dlouhodobém výhledu do budoucna. Oteplování Země je fakt, i když se jej snaží mnozí popírat. Díky němu se Ruská tajga a tundra může výhledově stát nejúrodnější zemí světa. Ze severu Afriky, jihu Evropy a Asie budou muset před pouští přesídlit ne miliony, ale miliardy lidí. A na tuto migraci se musí Rusko a snad i Kanada přiopravit. Rusko je již dneska přírodně nejbohatší zemí světa a v budoucnu bude ještě vábnější pro dobrou polovinu lidstva. Nemá jinou cestu, než se připravit na invaze všeho druhu.

. V prvním týdnu roku 1977 jsme s Ankou pobývali na odborářské rekreaci v Praze, v tehdejším odborářském hotelu, jehož jméno si teď zrovna nemohu vzpomenout. Přes své kontakty jsem se, mimo jiné, spojil s Jiřím Hájkem, kterého jsem znal už od roku 1968. V tom roce jsem jej, už po srpnu, pozval na naši šachtu a pak jsme s několika kolegy a s ním dlouho do noci v jednom soukromém bytě debatovali o budoucí situaci. Brzy nato byl odvolán z funkce ministra zahraničí a jmenován ředitelem neexistujícího politologického ústavu. Slíbil mi, že mne tam přijme, pokud budu mít potíže v zaměstnání. Jenže ÚV LKČ nikdy takový ústav nezaložilo. Ovšem od té doby jsme se znali osobně. Když jsem se s ním tehdy v lednu 1977 konspirativně sešel, informoval mne o dokumentu, který se později nazýval Charta 77 a zeptal se, jestli ho podepíši. Přečetl jsem si jej jedním dechem, leč…vůbec mne nezaujal. Jakési „intelektuálské naivity, které pracujícím lidem vůbec nic neříkají a především nevyjadřují jejich eminentní zájmy“, ohodnotil jsem celý výplod a nepodepsal. Nevím, co si o tom myslel on, protože jsme zase neměli na rozhovor tolik času, jelikož jej hlídala StB. Víc jsem se s ním již nikdy nesetkal. To je má jediná vzpomínka na Chartu 77. Teprve po převratu jsem se jednou o ní bavil s Uhlem a jasně jsem mu, na jeho zbožňování Havla řekl: „Komunisté se dopustili velké chyby, když „Chartisty“ pronásledovali. Měli Havla a spol nechat, ať třeba i jezdí po republice a řeční na náměstích. Byla by to určitě hodně navštěvovaná atrakce, ovšem všechno by se po čase okoukalo a nakonec by byli směšní, zvláště ten koktavý Havel a skončili by tak, jako třeba Sládek“. Prvotní názor na Chartu jsem dodneška, tedy za celých čtyřicet let, nezměnil a ten druhý, o Havlovi a jeho partičce, také ne. Je proto samozřejmé, že vůbec nepřiznávám Chartě 77 nějaký vliv na změnu režimu u nás.