. V prvním týdnu roku 1977 jsme s Ankou pobývali na odborářské rekreaci v Praze, v tehdejším odborářském hotelu, jehož jméno si teď zrovna nemohu vzpomenout. Přes své kontakty jsem se, mimo jiné, spojil s Jiřím Hájkem, kterého jsem znal už od roku 1968. V tom roce jsem jej, už po srpnu, pozval na naši šachtu a pak jsme s několika kolegy a s ním dlouho do noci v jednom soukromém bytě debatovali o budoucí situaci. Brzy nato byl odvolán z funkce ministra zahraničí a jmenován ředitelem neexistujícího politologického ústavu. Slíbil mi, že mne tam přijme, pokud budu mít potíže v zaměstnání. Jenže ÚV LKČ nikdy takový ústav nezaložilo. Ovšem od té doby jsme se znali osobně. Když jsem se s ním tehdy v lednu 1977 konspirativně sešel, informoval mne o dokumentu, který se později nazýval Charta 77 a zeptal se, jestli ho podepíši. Přečetl jsem si jej jedním dechem, leč…vůbec mne nezaujal. Jakési „intelektuálské naivity, které pracujícím lidem vůbec nic neříkají a především nevyjadřují jejich eminentní zájmy“, ohodnotil jsem celý výplod a nepodepsal. Nevím, co si o tom myslel on, protože jsme zase neměli na rozhovor tolik času, jelikož jej hlídala StB. Víc jsem se s ním již nikdy nesetkal. To je má jediná vzpomínka na Chartu 77. Teprve po převratu jsem se jednou o ní bavil s Uhlem a jasně jsem mu, na jeho zbožňování Havla řekl: „Komunisté se dopustili velké chyby, když „Chartisty“ pronásledovali. Měli Havla a spol nechat, ať třeba i jezdí po republice a řeční na náměstích. Byla by to určitě hodně navštěvovaná atrakce, ovšem všechno by se po čase okoukalo a nakonec by byli směšní, zvláště ten koktavý Havel a skončili by tak, jako třeba Sládek“. Prvotní názor na Chartu jsem dodneška, tedy za celých čtyřicet let, nezměnil a ten druhý, o Havlovi a jeho partičce, také ne. Je proto samozřejmé, že vůbec nepřiznávám Chartě 77 nějaký vliv na změnu režimu u nás.