Dočítám sbírku rozhovorů známého českého filosofa politiky a sociálních věd, Marka Hrubce. Text mimo jiné přinesl pokus o soupis hlavních problémů současného světa. Což mě inspirovalo k myšlence, provést si jakousi inventarizaci polistopadových lží, alespoň těch největších. Jako první mne napadá, že jmenovaný převrat byl veden, vedle jiných hesel i pod sloganem o návratu do Evropy. Podvod to byl vůči socialistickému světu obludný. Zvláště v Československu. V žádném případě totiž nešlo o návrat do Evropy, což byla manipulace veřejným míněním doslova pod falešnou vlajkou. Naše zem se nevracela do Evropy, ale především, ba v prvé řadě, ji noví vládci vraceli do pozdního feudalismu, konkrétněji do feudalismu v době přechodu v kapitalismus. Nejprůkazněji je to vidět na restitucích. Noví mocnáři, aniž by se koho ptali, vrátili majetky nejen podnikatelské buržoasii, ale hlavně šlechtě a dokonce i katolické církvi, jíž nadbytečné bohatství, nepotřebné k výkonu ritů, odebral již císař. Dneska drzost církve dokonce dosahuje ještě vyššího stupně, než jaký měla před nástupem vlády KSČ. Nemá sil k tomu, aby dokázala spravovat nabytý majetek a tak vydřidušky znásilňuje stát, aby ji dále podporoval. Jednak jí platí mzdy duchovních, za druhé jí poskytuje příspěvky na údržbu náboženských objektů, pokud jsou kulturními památkami a konečně vyplácí dotace na obhospodařování jejích lesů. Nejinak je to s majetky šlechty. Dneska kdejaký palác, zámek, hrad, tvrz a podobné jsou v soukromém vlastnictví, leč stát na ně, coby památkové objekty vynakládá ročně obrovské prostředky. Nejzvrhlejším dokladem toho, že jsme byli vráceni, proti své vůli, do středověku, je v mých očích televizní seriál tak zvané veřejnoprávní televize, kterým ČT začala v tomto roce oblažovat veřejnost a doslova provokativně jej nazvala „Modrá krev“. Vnucuje v něm národu přesvědčení, že příslušníci šlechtických rodů byli po celé dějiny jedinými nositeli nejen češství, ale především tvůrci všeho bohatství národa. Nikde ani slovo o tom, že na veškerém majetku dnešní šlechty, stejně jako církve, jsou nezměřitelné hektolitry potu, mnohdy spíše krve a vždycky je každá jeho část faktickým rubem nezměrného utrpení milionů bezprizorných, pro historii dávno zapomenutých a prakticky jediných opravdových jeho tvůrců, čili, jediných, legitimně oprávněných, vlastníků všeho dneska soukromého majetku šlechty a církve.

Mediální prezentování Ruska coby největšího, ne-li jediného, bezpečnostního rizika Západu a Putina obzvlášť jako nevypočitatelného agresora, má své hluboké kořeny. Po rozpadu SSSR se stalo celé jeho postteritorium eldorádem ziskokopů USA i EU. Pro samotné Rusko měla superelita zmíněných mocí naprogramováno jeho postupné rozparcelování na mnoho slabých států, jejichž přírodní bohatství by bylo exploatováno ve prospěch dalšího bohatnutí nejbohatších světovládců. Za Jelcyna, či spíše Západu slepě sloužícího Gajdara, byl realizován základní majetkový převrat v Rusku. Způsobil devastaci ekonomiky a následně i života obyvatel, které byly děsivější, než důsledky poslední velké světové války. Rusko tím bylo v globálních vztazích tak oslabeno, že zbrojaři světa ho nemohli své veřejnosti prezentovat jako nebezpečí, nadtož největší. Navíc Jelcyn se choval jako milý a především poslušný synáček Západu, který se svědomitě učí jeho zvyklostem, takže napadnout za té situace Rusko by světová veřejnost akceptovala velice těžko. Západ ve své sebejistotě absolutního vítěze si byl jist, že mu ta abnormálně tučná kořist stejně neunikne. Přece si stačí počkat, až dostatečně zrezaví jeho jaderný arzenál, lidé z hladu povstanou a rozbijí to zdánlivé impérium zevnitř. Honbou za ziskem zpitomělí mocipáni ale nechtěli tak dlouho čekat. Vykonstruovali proto globální veřejnosti nepřítele, který by odůvodňoval nejen nové výdaje na zbrojení, ale především válečná tažení, akce, na nichž vždycky tato banda nejvíc vydělává. Při oněch mocnářských eskapádách nějak zapomněli dirigovat Rusko, kde se po uchlastaném politickém jelimánkovi objevil nenápadný, ale skutečný vůdce Nové Rusi. Po carství, bolševicích a rádoby komunistech se objevil člověk poučený ze vzestupů i pádů předchůdců, sveřepě a především promyšleně budující co nejmodernější Rusko. Když se Západní mocnáři konečně probrali, zajásali. Konečně nepřítel, který nám před naší i světovou veřejností odůvodní i ty největší zbrojní náklady. To je hlavní motiv celé dnešní, politiky vyprodukovaní a médii učenlivě pěstované, leč podvodné, rusofobie. Nejvíc rusofobně aktivní je proto CIA, která je oprávněně naštvaná. Kdyby si počkala jenom pár let, tak nemusela 11. září zničit dvojčata a zaplést USA do nekonečné války v Afghánistánu a Iráku.

Velké země světa podvádí veřejnost, když svá militaristická ministerstva cudně nazývají ministerstvem obrany. Přesto je jedna zem, která by vůbec neměla mít ministerstvo obrany. Je to USA. O obranu země se totiž stará Národní garda. Pentagon, jako sídlo vojenského ministerstva země se zabývá pouze a jen intervencemi na cizí území, eventuálně jejich okupací. USA nemají ve skutečnosti ani obrannou doktrínu, takže USArmy je čistě útočnou armádou agrese a následného ovládání jiných zemí. Podle mého vidění jsou všechny země v tomto punktu pokrytecké, ale USA přímo podvodná.

Olga Havlová, poslankyně za Úsvit, pronesla právě před měsícem ve sněmovně jeden z agresivních projevů. Týkal se OKD. Poslankyně vycházela z úpadkové situace této těžařské společnosti a konstatovala, že díky ní může dojít v kraji ke ztrátě až deseti tisíc pracovních příležitostí. Za jejími zády seděl Sobotka, současný to premiér a musel si vyslechnout na závěr jejího vystoupení následovné, cituji:  „A na závěr řečnická otázka na pana premiéra. Co jste měl z privatizace OKD, pane premiére? Už slyším vaši odpověď, že nic. A co z toho měl stát? Všichni víme, že také nic, takže pokud ani pan Sobotka, ani stát z toho nic neměli, tak podle mě je pan premiér zřejmě nesvéprávný!“, konec citace, který byl rovněž koncem vystoupení paní poslankyně. Dotaz byl logický, protože právě Sobotka v tehdejší „roli“ ministra financí fakticky dokončil prodej OKD Bakalovi. Můj názor je, že Sobotka není nesvéprávný. Je ale buďto lump, nebo hlupák. Všechno mi říká, že to druhé, protože na opravdového lumpa, by musel být podstatně chytřejší. Hlupák, ještě k tomu pracovitý, je vždycky nebezpečnější než lump. Dotáhne-li to dokonce až do role státnické, pak je to největší tragedie onoho státu. Nejlépe to za mého života dokázal Gorbačov.

Prvním činem Trumpovy administrativy a já tvrdím, že jeho osobně, na mezinárodním poli, se týkal ekonomiky, konkrétně obchodu v Tichomořském prostoru. Pozastavením realizace TTP zaskočil spíše jen politiky, ale nikoliv samotné nadnárodní korporace, které měly již před jejím uzavřením dostatečné páky na hájení svých zájmů. Nepovažuji tento Trumpův počin za faktické angažmá v zahraniční politice USA. Za první krok jeho administrativy na mezinárodním poli o to víc považuji aktivity vůči Íránu. Poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Michael Flynn, označil minulý týden dohodu z roku 2015, týkající se íránského jaderného programu, uzavřenou mezi zeměmi „šestky“ (USA, Rusko, Čína, Francie, Velká Británie, Německo), jako „slabou a neefektivní“. Navíc k ní prohlásil, cituji: „Namísto toho, aby byl Írán Americe vděčný za tyto dohody, cítí se nyní být povzbuzen. Proto jej bereme na mušku“. Nová administrativa prý bude k Íránu zaujímat tvrdší linii. Nová zástupkyně USA v RB OSN Nikki Haleyová podle mne konkretizovala první kroky oné tvrdší linie, když v Radě oznámila, že íránské testy raket jsou absolutně nepřijatelné a Trumpova administrativa se nehodlá v klidu dívat na činnost Íránu a udělá všechno pro to, aby ochránila Američany a lidi na celém světě. Ze slov Flynna jsem cítil závan hnilobně přezrálého Amíkovského hegemonismu, ba až globálně policejní unipolárnosti. Z vyjádření Haleyová pak dokonce návrat k politice světového diktování jediné správné politiky, zastíraný poněkud okoukanou ochranou bezpečnost celé planety. Obě vyjádření zásadně popírají dva Trumpovy předvolební sliby. Jednak že USA už nebude zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí a za druhé, že bude dávat přednost spolupráci, místo konfrontace. Téhož dne, kdy v Radě bezpečnosti napadla Haleyová Írán, nechal se slyšet i Netanjahu, takže mi to připadá jako koordinovaný tlak na Trumoa. Označil íránské zkoušky za porušení rezoluce RB OSN a hlásal, cituji: „íránská agrese nesmí zůstat bez odpovědi“. Plánuje prý naléhat na Trumpa, aby byly obnoveny sankce proti Íránu a aby byla zrevidována „tato neúspěšná jaderná úmluva“. Já proto konstatuji, že současná administrativa „Bělidla“ mu dokonce vyhovuje dříve, než jí stačil své naléhání osobně doručit. Jak je vidět, Trump je ve dvojím ohni. Ve své přílišné loajalitě k židovské lobby v USA, bude muset být k Íránu tvrdý až nekompromisní, čímž se dostane do silného sporu s Ruskem. Zdá se, že si je toho vědom, protože už v jednom rozhovoru řekl, že si není jist, že se s Putinem dohodne, i když neřekl o čem konkrétně. Z toho všeho usuzuji, že je vysoce pravděpodobné, že Trump ve své zbrklosti, kterou veřejnosti prezentuje jako rozhodné plnění svých slibů, poněkud špatně odhadne konkrétní realitu regionu, čímž se dostane do svízelné situace, do níž neměl vůbec spadnout. Do války s Íránem, jak velkohubě slibovala Clintonová, si nemůže za současné situace na Blízkém východě troufnout, pokud se nechce dostat do válečného konfliktu s Ruskem a dokonce i s ČLR. Mimo jiné i proto, že nemá jistotu, jak by zareagovalo Turecko, kde má USA skoro polovinu jaderného arzenálu, dislokovaného v Evropě. Trump nebude moci být naprosto nekompromisní k Íránu, chce-li alespoň trochu zlepšit vztahy s Ruskem. Je k tomu především zapotřebí, aby pochopil, že Rusko jej v regionu nepotřebuje, zatímco silný Írán je pro tu část světa pro Rusko nezbytný. Jednak jako hráz agresivitě Izraele, ale stejně nutně i jako protiváha moci Saudů. Alespoň pokud se budou Saudi pořád cítit regionální mocností, kterou už dávno reálně nejsou.

Nemám sice rád vtipy tohoto druhu, ale někdy přece jenom vystihuje situaci, či člověka daleko lépe, než ty nejobsažnější analýzy. Takže ten vtip:

Víte která veš je největší na naší planetě?

???

Veš kernová.

Zničila rodinu baletky Jany Ostré, z níž vysála manžela. Později si pro sebe urvala Havla, z něhož vysála všechny peníze a možná i život. Teď saje prospěch ze své zasloužené herecké i nezasloužené pozice prezidentské vdovy, která měla spíše přináležet Věře Čáslavské.

. Zatím byl démonem, který produkoval veškeré zlo světa, Putin. Stačilo však čtrnáct dní Trumpova prezidentování, aby se po jeho bok postavil i nový nájemník „Bělidla“. Za všechno špatné na Západě mohl až dosud jenom Putin, ale už vypadá to tak, že v budoucnu o tu poctu bude muset svést tvrdý boj s Trumpem. Ten má navíc vysokou šanci stát se absolutním původcem celosvětového zla. Jestliže se totiž znelíbí Rusům, tak se i v propagandě ruských médií, která mají Putina za boha, stane světovým satanem. A náběh na to už má. Vyhrocuje napětí s Íránem, nejnovějším spojencem Ruska, a dokonce s Porošenskem prý telefonoval déle, než s Putinem, což vedlo doslova k vítězné euforii a obrovským nadějím ukrajinských nacionalistů. Knechti světových médií se mají teď pořád do čeho trefovat. Vždyť jejich terče jsou doslova obrovské. A vůbec nejlíp jsou na tom mediální pochopové z ČR, kterým již delší dobu poskytuje dobrý boxovací měch prezident Zeman. Tři králové, pardon, tři prezidenti, jsou si v čemsi podobní. Jistojistě minimálně v tom, že všichni, co kvůli nim zahřívají své počítače a trénují svou nenávist, jim nedosahují ani do výšky podrážky jejich atamanských bot.

Činy „tvrdohlavého osla“, kterými Obama ve své éře chromé kachny obdařoval Ameriku a svět po vítězství Trumpa, jsem považoval za nejdosažitělnější mez ubožáctví politika, který nikdy nedorostl do funkce státníka, nadtož do role stratéga světového dění, kterým na svém postu měl být. Obama mně ale v posledních dnech dokázal, že hranice lidských možností i v ubohosti lze ještě pořád překonávat. Jsem si jist, že každý, alespoň trochu sebevědomý člověk, po odchodu z nejvyšší funkce se uklidí do ústraní, nebo alespoň se věnuje nějaké jiné veřejné činnosti, než je reálná politika. Ne tak ale negroameričan, jak je vidět. Prakticky okamžitě vyhlásil válku svému nástupci a začal napadat všechna jeho opatření. Nejsilněji pak dekret o pozastavení příjmu uprchlíků a migrantů, především ze Sýrie. Pro Syřany platí dekret na dobu neurčitou, pro ostatní země vyvolávající „zvláštní znepokojení“, pak na 120 dní. Obamovo trucování je natolik sprosté, že už je mimo veškerá měřítka prolhanosti. On sám totiž v roce 2011 vydal skoro stejný dekret vůči občanům Iráku. Nejpodlejší na celé věci je, že on byl prvním prezidentem, jehož administrativa, podle Obamova osobního projektu, zavedla seznam zemí jejichž občanům „je nutné omezit vstup do USA“. Při tom uvedené Trumpovo exekutivní rozhodnutí není nikterak radikální, jak by se od něj dalo očekávat po veškeré té předvolební rétorice. Do USA přiletí denně kolem tří set tisíc cizinců. Díky dekretům bylo zadrženo kolem stovky z nich. Kdyby se po vítězství Trumpa v USA nerozhořela vnitropolitická válka, tak by si toho ona lokajská média ani nevšiml. Trump by se měl ale poučit. Jeho tým by ho měl především usměrňovat, čili zpomalovat jeho tempo. To se hodí tak do podnikatelské sféry, kde náskok je rozhodující pro co největší zisk. Ovšem v politice platí ono lidové, „kdo chce moc, má obvykle h….“. Je víc jak jisté, že ze svých slibů se mu podaří uskutečnit jen maličko. Má proti sobě všechny doposud nejmocnější tohoto světa. A žádná moc se své nadvlády dobrovolně nevzdala, vyjma tupce Gorbačeva, nadtož ta globální, skoro všesvětová, jakou byla dosavadní moc finančně-vojensko-zpravodajské mafie v USA. Podle mého soudu musí Trumpova administrativa své záměry nejdříve, za pomoci spřátelených PR agentur, veřejnosti umět naservírovat do takové formy, aby si protivníci ani netroufli otevřít zobáky, nadtož pustit do nějaké reálné protiakce.

Od mládí sbírám politické vtipy. Začalo to prakticky už v dětství, snad rok po válce, kdy si máma koupila knížečku s názvem „Nové pověsti České“, což byla sbírka vtipů o druhé světové válce. Od té doby jsem poznal, že publicisté vtipů velice často politické vtipy pouze aktualizují, čili jenom mění účinkující postavy a celý děj i pointa zůstávají původní. Takový poznatek má určitě každý starší čtenář, takže ani nehodlám uvádět příklady. V posledních letech jsem dále vypozoroval, že se neoprašují pouze staré vtipy, ale opakuje se celá atmosféra prezentace humoru. Na cestu tohoto zkoumání mne přivedl kdysi dávno Horníček, který mi napsal, že on nemá rád satiru. Dnes si k jeho náhledu dovoluji připsat, že ani ne ironii, cynismus, černý humor a další podobné duhy „legracování“, který jsem si již dávno pojmenoval „nenávistným humorem třídního boje“. Horníček tehdy psal o laskavosti humoru. Já si troufám opět k tomu dodat, že jsem vyznavačem humoru, ze kterého je cítit nadhled, leč nikoliv pohrdavé povýšenectví. Z humoru mého gusta musí doslova sálat hluboké člověčenství, chápající lidské slabosti a především úcta ke každému, i když třeba nesnesitelnému tvoru. Vzorem takového humoru byl pro mne vždycky Werich s Voskovcem, kteří i ve svých pozdních, protifašistických a protihitlerovských hrách, nikdy nesklouzli k ubožácké nenávisti. Ta je totiž především dokladem duchovní primitivity, nedostatku invence a nápaditosti. Na opačném pólu učebnicový příklad satiry pro mne představoval týdeník Dikobraz, a to nejen v padesátých letech, kdy byl jen a jenom o třídní nenávisti. Za doslovnou tragedii považuji, že jeho atmosféra se v posledních letech vrátila do českého mediálního prostoru. A co víc byla dokonce umocněna údajným uměním, kterému se v novořeči říká performance. Všechny, které mají politický charakter jsou doslova přehlídkou hnusu, tvořícího nový rozměr politické satiry. Typickým příkladem takového vyčínání, protože to v žádném případě nelze považovat za tvorbu, nadtož uměleckou, jsou kupříkladu výkony Davida Černého. Do této skupiny třídní nenávisti si řadím rovněž recesi, na níž navíc není většinou ani nic humorného. Závěrem tohoto kratičkého textu, jehož předmět si zasluhuje poněkud komplexnější pohled, konstatuji jediné. Současná politická atmosféra představovaná u nás, ale bohužel i ve světě údajným humorem s vysokou agresivitou, neúctou k člověčenství, nenávistí k jinému přesvědčení, pokleslou morálkou, primitivním hnusáctvím, zvrhlým vkusem a dalšími podobnými jevy je nejsilnějším indikátorem celkového úpadku chování aktivních lidí ve veřejném prostoru. Všechny zmíněné negativní prvky všelidského vědomí jsou v mých očích v této době nejsilnější, jaké jsem za svého života zažil. Signalizují mimo jiné daleko vyšší početnost mnohem silnějších emocí zla a špatností všeho druhu, než kdy jindy. To je pro mne jednoznačným indikátorem, mimo jiné, předvídajícím nutnost nějakého zkratového vybití všeho toho svinstva v globálním veřejném prostoru. Bohužel.

Včera jsem na netu našel vtip, který sem vyvěšuji ze dvou důvodů. Jednak proto, že mi konvenuje, ale především proto, abych na něm demonstroval styl pravého židovského vtipu, který je typický pointováním pointy. Takže tady je ten vtip: „Jednoho krásného slunečného dne na konci ledna 2017 se blížil starý muž od Pennsylvania Avenue k Bílému domu a příslušníkovi US Marine, který stojí na stráži řekl: „ ‚Chtěl bych se setkat s prezidentem Obamou.‘ Námořník se podíval a odpověděl: ‚Pane, pan Obama už není prezident a nebydlí tady.‘ Starý muž poděkoval za informaci a odešel. Následující den ten samý člověk přišel znovu k Bílému domu a opět řekl stejnému mariňákovi: ‚Chtěl bych se setkat s prezidentem Obamou.‘ Námořník se podíval a odpověděl: ‚Pane, už jsem vám včera říkal, že pan Obama už není prezident a nebydlí tady.‘ Stařík opět poděkoval a odešel. Třetího dne se stařík opět dostavil k Bílému domu a řekl: ‘Chtěl bych se setkat s prezidentem Obamou.‘ Námořník už byl pochopitelně rozrušený a odpověděl: „Pane, to je už třetí den v řadě co mne žádáte o rozhovor s panem Obamou. Řekl jsem vám, že pan Obama už není prezident a nebydlí zde. Copak to nechápete?“ Starý muž se podíval a řekl: „Ale ano, já to chápu, ale prostě miluju, když to slyším pořád dokola.“ Což by stačilo každému jako dostatečná pointa příběhu. Jenže vtip se stane židovským, čili dvojnásobně vypointovaným teprve s jeho pokračováním. A v tomto případě příběh pokračuje: Námořník se postavil do pozoru a řekl: ´Uvidíme se zítra, pane!´“. Publikuji tento politický vtip proto, že bych se v budoucnu rád zamyslel nad humorem ve vztahu k politickému vtipkování.