POLITICKÝ HUMOR INDIKÁTOREM DOBY

Od mládí sbírám politické vtipy. Začalo to prakticky už v dětství, snad rok po válce, kdy si máma koupila knížečku s názvem „Nové pověsti České“, což byla sbírka vtipů o druhé světové válce. Od té doby jsem poznal, že publicisté vtipů velice často politické vtipy pouze aktualizují, čili jenom mění účinkující postavy a celý děj i pointa zůstávají původní. Takový poznatek má určitě každý starší čtenář, takže ani nehodlám uvádět příklady. V posledních letech jsem dále vypozoroval, že se neoprašují pouze staré vtipy, ale opakuje se celá atmosféra prezentace humoru. Na cestu tohoto zkoumání mne přivedl kdysi dávno Horníček, který mi napsal, že on nemá rád satiru. Dnes si k jeho náhledu dovoluji připsat, že ani ne ironii, cynismus, černý humor a další podobné duhy „legracování“, který jsem si již dávno pojmenoval „nenávistným humorem třídního boje“. Horníček tehdy psal o laskavosti humoru. Já si troufám opět k tomu dodat, že jsem vyznavačem humoru, ze kterého je cítit nadhled, leč nikoliv pohrdavé povýšenectví. Z humoru mého gusta musí doslova sálat hluboké člověčenství, chápající lidské slabosti a především úcta ke každému, i když třeba nesnesitelnému tvoru. Vzorem takového humoru byl pro mne vždycky Werich s Voskovcem, kteří i ve svých pozdních, protifašistických a protihitlerovských hrách, nikdy nesklouzli k ubožácké nenávisti. Ta je totiž především dokladem duchovní primitivity, nedostatku invence a nápaditosti. Na opačném pólu učebnicový příklad satiry pro mne představoval týdeník Dikobraz, a to nejen v padesátých letech, kdy byl jen a jenom o třídní nenávisti. Za doslovnou tragedii považuji, že jeho atmosféra se v posledních letech vrátila do českého mediálního prostoru. A co víc byla dokonce umocněna údajným uměním, kterému se v novořeči říká performance. Všechny, které mají politický charakter jsou doslova přehlídkou hnusu, tvořícího nový rozměr politické satiry. Typickým příkladem takového vyčínání, protože to v žádném případě nelze považovat za tvorbu, nadtož uměleckou, jsou kupříkladu výkony Davida Černého. Do této skupiny třídní nenávisti si řadím rovněž recesi, na níž navíc není většinou ani nic humorného. Závěrem tohoto kratičkého textu, jehož předmět si zasluhuje poněkud komplexnější pohled, konstatuji jediné. Současná politická atmosféra představovaná u nás, ale bohužel i ve světě údajným humorem s vysokou agresivitou, neúctou k člověčenství, nenávistí k jinému přesvědčení, pokleslou morálkou, primitivním hnusáctvím, zvrhlým vkusem a dalšími podobnými jevy je nejsilnějším indikátorem celkového úpadku chování aktivních lidí ve veřejném prostoru. Všechny zmíněné negativní prvky všelidského vědomí jsou v mých očích v této době nejsilnější, jaké jsem za svého života zažil. Signalizují mimo jiné daleko vyšší početnost mnohem silnějších emocí zla a špatností všeho druhu, než kdy jindy. To je pro mne jednoznačným indikátorem, mimo jiné, předvídajícím nutnost nějakého zkratového vybití všeho toho svinstva v globálním veřejném prostoru. Bohužel.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *