Základní metodou řešení poslední finanční krize je škrtání veřejných rozpočtů v jednotlivých národních státech. I při této metodě se ale nedaří v rozhodujících zemích zajišťovat vyrovnaný státní rozpočet a většina států se rok co rok zadlužuje. Jsem přesvědčen, že posledním krokem všech škrtacích reforem pak bude škrtnutí státních dluhů.
Naše panstvo nám, prostým občanům, milostivě umožnilo zvolit si prezidenta. Jde samozřejmě o frašku, protože právě v tomto případě platí víc jak u jiných voleb, že mocní je povolují teprve tehdy, když fakticky nemohou nic změnit. Je nad slunce jasné, že tak zvaná přímá volba prezidenta v parlamentní demokracii nemůže totiž absolutně ovlivnit současnou politickou situaci nejen u nás, ale obecně nikde. Proto bychom se měli pokusit alespoň o nějakou jinou celostátně prospěšnou změnu. V prvé řadě bychom neměli volit kandidáty navržené stranami, ať již parlamentními (Sobotka), nebo neparlamentními (Zeman). Za druhé bychom konečně měli do čela státu zvolit ženu. Po tolika mužských, ať je desátým prezidentem konečně žena. Za třetí by to měla být osobnost převážně nepolitická, ale s velkou zkušeností s občanskými aktivitami v politickém prostoru. V neposlední řadě by mělo jít o člověka odmítajícího pompéznost panovníků, okázalost mužských ješitů a sebestřednou pýchu příslušníka formální elity.
Když už jsem včera psal o demonstraci ze 17. listopadu 2012, cítím potřebu dodat, že jedno z jejích hesel považuji doslova za přesný popis charakteru polistopadové epochy v ČR – a nejen v ní. „Promiňte, že jsme ještě nevydělali, co vy už jste rozkradli“. Pronesla ho ekonomka Švihlíková, která s poctivostí vědce při tom uvedla, že jeho původ je potřebné hledat na Balkáně, prý v Srbsku. Což dokazuje, že lidé Východní Evropy jsou na tom všude stejně. Celý ten převrat ze začátku poslední dekády minulého století byl promyšleným trikem Západu, jak Východ politicky ovládnout a s takovou mocí jej ekonomicky kolonizovat. Následně si tím vytvořit podmínky k rozvratu „sociálního státu“, čili zrušení všech sociálních úspěchů nejchudších, chudých a nejnižší střední třídy, které si dokázaly tyto skupiny za předešlých sto let za velkých obětí na panské vrstvě vybojovat. Panská vrstva se prakticky už dneska celosvětově transformovala na novou vrchnost, kterou už, jako kdysi, netvoří feudálové světští a církevní, ale globální financiéři. Jim pak podlézavě slouží i ostatní střední vrstvy, které ale pomalu, leč jistě, ztrácí své politické postavení. Vrchnost superboháčů by si ale měla setsakramnetsky dobře uvědomit, že Zeměkouli jsme nezdědili od svých předků, ale máme ji v pronájmu od svých potomků. Pokud tedy tak intenzivně kradou, okrádají i své potomstvo.
Včera jsem se dověděl, že celoživotně profesionální revolucionista Petr Uhl na manifestaci 17. 11. 2012 v Praze, zakončil svůj projev slovy, cituji: „Vývoj v čs. společnosti a v komunistické straně nešel bohužel tím směrem, že by se naplnila představa právníka Františka Šamalíka. Ten napsal, že listopadová změna společenských poměrů bude úspěšná teprve tehdy, až i většina členů komunistické strany uzná, že Listopad 1989 je i jejich vítězstvím, že i je osvobodil. Vinu na tom, že se Šamalíkova vize nenaplnila, máme všichni, celá společnost, dnešní komunisty nevyjímaje“. Znám velice dobře ten citát stejně jako jsem znal i jeho autora. Vyslovené řekl ještě pod emocemi svého disidentství a jistého zklamání, že nemohl ve svém nejproduktivnějším věku vykonávat profesi, kterou chtěl a považoval proto chování komunistických papalášů za potlačování svobody jeho a mnohých jiných. Již tehdy takové chápání normalizace pod bičem KSČ nebylo samozřejmě plnou pravdou. V každém režimu je totiž naprostá většina lidí, kteří nemohou vykonávat práci, jakou by chtěli. Není vůbec žádnou omluvou, že si za to mohou sami, protože kupříkladu neuspěli v konkurenci a jejich práci dělá někdo jiný, třeba i méně schopný, jak se později ukáže. Zůstává faktem, že ji prostě vykonávat nemohou. A považovat takový stav za ztrátu svobody je bolestínským sebeobelháváním. To, že statisíce lidí po prověrkách z roku 1990 nesmělo vykonávat své povolání, nebylo prakticky ničím jiným, než pouze jiná forma konkurenčního boje o osobní uplatnění, či až kariéru, protože prakticky na každý významnější post je v každém politickém systému ždycky mnohem více povolaných, než je nakonec vyvolených, takže závisí na pravidlech výběru, zda se jim konkrétní člověk chce podřídit, či nikoliv. Předpokládám, že kdyby se Šamalík dožil dneška, a byl poctivý ve svém přemýšlení, musel by dospět k názoru, že opravdoví komunisté nikdy nemohou přijmout převrat z listopadu 1989 jako své osvobození, protože ono žádným osvobozením pro prosté občany není. Naopak je pro absolutní většinu přechodem pod ještě krutější nesvobodu, která je s podlostí panské vrstvě vlastní, kamuflovaná zdáním svobody.
Za měsíc začnou mediální orgie hodnocení právě uběhlého roku. Určitě se v nich bude hovořit o „Arabském Jaru“, i když podle mne by se mělo hovořit především o Arabském roce. Arabské jaro se totiž nějak nevyvedlo. Zdánlivé „lidové revolty“, z pozadí vedené agenty nadnárodních demokracií, se nějak nepovedly. Ať už Obamova administrativy v nich měla zprostředkovaně prsty, nebo ne, z dlouhodobé perspektivy to budou USA, na koho bude veřejné mínění světa ukazovat prstem. Úsilí o pozápadnění Blízkého i Středního Východu se pořád nějak nedaří. Navíc při něm letos došlo k prokazatelnému mezinárodnímu zločinu vůči Libyi a stejný proces je nastartován v Sýrii. Výsměchem snah globální hegemone bílého křesťanského muže je, že všude, kde se rýpal ve vnitřních záležitostech Arabů, ba dokonce muslimů, nakonec posílili svůj vliv islamisté. A největším propadákem pro USANATO je pak Afghánistán, kde soudní obyvatelé začínají vzpomínat na „okupaci“ ze strany SSSR jako jedinou, za níž docházelo k rozvoji země od školství po průmysl. Demokracie není univerzálním modelem vládnutí pro celý svět. Pokud to nechtějí exkoloniální, ani postkoloniální, čti Americká mocnost pochopit, zadělávají nejen na problém sobě, ale celému světu. Letošní rok je skutečně Arabským rokem a to nepíši ani slovo o vztahu Palestinci – Židé, eskalujícího právě nyní do válečného konfliktu prvoplánově mířícího na Írán. Obama je totiž chvostem psa jménem Netanjahu, který se nevzdává fantazmu útoku na islámskou republiku Peršanů.
„Sejdou se Čech, Žid, Rakušan, Japonec, Avatar a parta komunistů…Takhle nezačíná vtip, takhle začínají naše prezidentské volby…“ Jde o velice přesný popis situace první přímé prezidentské volby u nás. Přiznám se, že mi ani u jednoho z nepřímo jmenovaných nevadí vyřčená charakteristika. Přesto mi z těchto kandidátů absolutně nikdo nevyhovuje, což přesto není důvodem, proč jsem neměl v úmyslu jít vůbec volit. Zásadním zdrojem mé nechuti jít v prvním kole volit byl fakt, že KSČM nenavrhla svého kandidáta. Asi se vedení nepodařilo přesvědčit Remka, který se tím s vysokou pravděpodobností chtěl vyhnout praní soukromého prádla ze strany médií antikomunistické nenávisti, což jsou fakticky všechna působící u nás, včetně veřejnoprávních, ne-li právě těch především. Přesto asi nakonec půjdu v prvním kole volit. Ale jenom proto, abych vyjádřil svou vůli. Hodlám volit Táňu Fischerovou. Je to osobní protest vůči Zemanovi a nechuť volit nezasloužilého Dientsbiera, kterého navrhla nesoudná věrchuška ČSSD. Dokonce míním Dientsbierovi navrhnout, ať v poslední chvíli před volbami odstoupí a vyzve své příznivce k volbě Fischerové. Jinak se totiž ČSSD, s významnou pomocí KSČM, zaslouží o zvolení Zemana, což je pro mne z osobního hlediska naprosto nepřijatelné.
Neviděli jsme se šedesát let. Já z hornického učiliště odešel studovat, on na šachtu jako havíř. Jak jsem později slyšel, měl úraz, nemohl již pracovat pod zemí a tak se „dal na politiku“. Dotáhl to v minulém režimu vysoko, povídalo se o něm. Já jsem naopak propadal čím dál hlouběji do „disidentského bahna“, v očích lidí jeho krevní skupiny.
Poznal jsem ho před několika týdny po hlase, když seděl v autobuse za mnou a díky snížení citlivosti svých uší, mluvil s ženou na sousedním sedadla tak hlasitě, že jsem jej bezděky zřetelně slyšel. Jeho povídání mne zaujalo v momentě, kdy JÍ mimo jiné říkal: „…my jsme samozřejmě věděli, že ke konci minulého režimu už bylo v republice skoro pět tisíc dolarových milionářů (má poznámka: v tehdejší měně). Bylo při tom zajímavé, že ve vedlejším Polsku jich nebylo ani tolik, ačkoliv tam byl oproti ČSSR velmi rozvinutý soukromý sektor a Poláků bylo tenkrát dvakrát tolik, co našich obyvatel. Dneska je u nás dolarových milionářů skoro dvacet tisíc a v Polsku ještě pořád ne dvakrát tolik. Pro mne a nejen pro mne je to jasným důkazem, kde se víc kradlo jak za komunistů, tak i v prvých letech současného režimu…Mezi těmi milionáři minulosti nebyli političtí prominenti, protože to vůbec nepotřebovali, měli totiž zajištěna dostatečně jiná privilegia. Především se ale ve vzájemném boji o koryta uměli perfektně pohlídat, snad kromě diplomatů. Tehdejší superboháči se proto rekrutovali především z elitních umělců, expertů, lékařů a dalších profesí, které dostávaly od režimu ojedinělou možnost dlouhodobě pracovat v zahraničí, především kupříkladu jako soukromé osoby v arabském světě. A pak tu byla jakási šedá zóna, o které policie sice věděla, mnohdy s jejími špičkami dokonce spolupracovala, některé z nich, napojené na zahraničí dokonce vytěžovala StB, ale přece jenom nezabránila tomu, aby právě tato vrstva enormně nebohatla…Je skoro jisté, že právě mezi těmi posledními se s vysokou pravděpodobností zrodil onen stupidní slogan, rádoby bonmot všech antikomunistů: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Ten totiž naprosto jasně prozrazuje původ svého vzniku. Mohl vzniknout pouze na trhem zotročeném Západě. Tam totiž odjakživa úplně beze zbytku platí, že kdo neokrádá stát, kupříkladu na daních, okrádá sebe a svou rodinu. V reálsocialismu totiž každý, kdo okrádal stát, okrádal vždycky tak trochu i sám sebe, protože všechno přece jenom a nejen pouze formálně, patřilo všem“.
V té fázi svého řečnění začal vystupovat a já rychle vystoupil za ním. Ihned mne poznal a s typickým odstupem dělníka k intelektuálovi, jakož i funkcionáře k disidentovi, tak dlouhodobě zažitý mezi lidmi jeho branže, nehodlal pokračovat ve svých náhledech na minulost. Přesto jsme nakonec zašli na pivo a vyměnili si nějaké další postřehy.
Pozvolna se rozpovídal a myslím, že právě dneska, v den výročí pádu moci jeho souputníků, stojí zato připomenout několik náhledů lidí z této vrstvy. Podle něj vojenská intervence do ČSSR v roce 1968 v mezinárodním měřítku prakticky neuškodila pověsti Sovětského svazu. To si jenom u nás několik procent zarytých nacionalistů namlouvá a několik milionů sebestředných xenofobů jim k tomu přizvukuje.
Sovětům naopak zásadně ve světovém veřejném mínění uškodila až válka v Afghánistánu, která z nich definitivně strhla roušku dosud, především rozvojovými zeměmi, nezpochybňovaného představitele mírového snažení. Navíc se tím potvrdila hlavní antikomunistická teze Západu, že Sovětský svaz není ničím jiným, než pokračovatelem Ruského imperialismu.
Stejně tak vlivu KSČ v očích naší většinové veřejnosti neuškodila tak zvaná normalizace. Přesněji řečeno stabilizace poměrů v zemi. V určité podobě se k ní stejně uchyluje každá moc, jakmile je dlouhodobá. Zásadní chybou ale bylo, že vedení KSČ v jejím rámci nedokázalo povolovat otěže, kde k tomu byla prokazatelná šance. Přesněji řečeno povolovalo je velice pomalu. Mnohem dříve totiž bylo možné zavřít pusu lidem toužícím podnikat, otevřením třeba soukromého sektoru, jako v NDR, či zvýšenou možností výjezdů do ciziny. Nemuseli být tak debilně stíháni systémoví odpůrci, zvlášť ti, kteří svou pozici opírali o tak zvaná lidská práva. KSČ byla v určitou dobu natolik silná v kramflecích, že kdyby nechala kupříkladu Havla i jezdit po celé zemi, jako po listopadu jezdil Sládek, tak by po čase z něj byl populární klaun a nic víc. A na systému by v konečné podobě nic nezměnil.
Především ale mělo vedení KSČ dávno začít s ekonomickou reformou, přesněji řečeno, nemělo po roce 1968 vůbec přerušit tu, která již byla zahájena. Mělo být pokračováno především v demokratizaci vlastnických poměrů podniků. Kdyby strana uskutečnila alespoň své samosprávné záměry, realizovala minimálně vnitropodnikový a vnitrooborový trh a omezila plánování na pouhou meziodvětvovou proporčnost, neměli by kupříkladu vůdci polistopadové rekapitalizace v tomto směru fakticky zaměstnancům už pouze polostátních podniků, co lákavého nabídnout. A především, zaměstnanci by se sami z vlastní vůle postarali mimo jiné i o to, aby jim nikdo nemohl jejich job zprivatizovat.
Velký prostor ke zlepšení nabízel už od sedmdesátých let i vnitřní trh spotřebního zboží. Nebylo vůbec žádných důvodů brzdit produkování výrobků pro volný čas, od bicyklů po třeba říční lodě, nadtož televizí, přehrávačů ba i nahrávacích zařízení. Trochu problematická byla výroba počítačů a především pak mobilních telefonů a jiných komunikačních prostředků, na které si usurpovali monopolní nárok pouze nejvyšší kádry, které mobilní telefony provozovali už na počátku osmdesátých let.
Nechával jsem ho dlouho mluvit bez přerušování a neoponoval jeho sebejistotě, kterou ztratil teprve tehdy, když jsem se logicky zeptal na to, proč tedy padl Sovětský svaz. Odpověděl zase doslova. „Nebyl jsem tak vysoko, abych věděl víc, než se dneska už ví všeobecně. Ovšem jedno vím s jistotou. Existuje aforismus: Nejnebezpečnějším je pro společnost pracovitý blbec. Ten ale podle mne vymyslel nějaký neblbec. Jenže v mém pojetí je blbec protikladem jak moudrých, rozumných i chytrých, tak až vychytralých. Uvedený bonmot je tedy spíše malmotem, čili špatným heslem, opakem to moudrosti i rozumnosti. Nikoliv však opakem vychytralosti. V reálném životě se totiž i blbci může někdy podařit realizovat dobrou, čili v případě politika, celospolečensky prospěšnou věc. Vychytralému protispolečenskému nepříteli však nikdy. Takže Gorbačov blbcem v žádném případě nebyl. Jemu se, pokud vím, nepovedlo provést prospěšnou věc ani v dobách, když ještě nebyl v nejvyšší funkci. Pracovití vychytralci, ti jediní dokáží realizovat i ty největší zločiny“.
Pokračovali jsme ještě asi hodinu v debatě, ale zásadnější pohled jsem od něj už neuslyšel. Dovoluji si k celému, nedávnému zážitku, pouze jedinou poznámku. Dneska o minulosti předcházející mocenskou současnost hovoří, píší a prý ji i studují, pouze vítězové. Objektivnější budou určitě až vývody těch, kteří vystřídají stávající režim, protože politické dějiny nikdy neskončí, pokud lidstvo bude žít. Dosavadní dějiny mne při tom poučily, že v každém absolutním vítězství už je skryta budoucí porážka. Jak jsem ve svém životě zažil, komunismus, ač na to aspiroval, nakonec absolutně nezvítězil, ovšem současný režim už ano, dokonce si myslí, že globálně. Svůj další osud si tím fakticky předurčil.
Co jsem Vám nestihl napsat 28. října
Předseda největší odborářské komory o Vaší vládě prý veřejně prohlásil, že je nejhorší od roku 1952. Nevím sice, kde přišel zrovna k tomu datu a jak svůj názor vyargumentoval, ale vím, že později své prohlášení odvolal a snad se prý za ně i omluvil. Pokud ho odvolal, učinil správně. Vaše vláda skutečně není nejhorší od roku 1952. Je nejhorší za celou dobu existence naší státnosti. Pokud u nás existovaly i vlády, které se dopouštěly zločinů, tak se jejich chování dalo omlouvat okupací, buďto přímou vojenskou, nebo zprostředkovaně politickou, jež byla v praxi tou nejtužší diktaturou.
Vaše vláda je však první v naší historii, která své protilidové politické zločiny páchá z vlastní iniciativy, bez jakéhokoliv, třebas i zprostředkovaného nátlaků z venčí, ba zdá se, že dokonce s osobním požitkem až uspokojením naprosté většiny ústavních činitelů vládnoucí koalice.
Vaše vláda, pana premiére, je už pro obrovskou většinu veřejnosti naprosto nepřijatelná. V očích občanů, kteří ji odmítají už od samého jejího podlého vzniku, je dokonce vládou padoušskou. Pokud neznáte definici padoucha, pak jenom připomínám, že jde o pojem, jež je k nalezení kupříkladu v textech Benjamina Kurase, jehož ani náznakem nelze „vinit“ z inklinace k levicovosti. Když už jsem u toho hodnocení vlády, musím Vám, coby osobě, sdělit, že jste nejslabším předsedou polistopadových vlád. A to jenom proto, že se mi nechce studovat činnost těch předlistopadových. S vysokou pravděpodobností byste dopadl ještě hůř. Jste unikátem přinejmenším v tom, že jste začínal s takovou převahou ve sněmovně, o jaké mohli ostatní jenom snít a nyní fakticky vládnete – tedy ztrapňujete se -, v čele prakticky menšinové vlády.
Celá současná vládní koalice se od počátku chová jako bývalá „stranovláda“, o kterémžto jednání se už přes dvacet let hovoří jako o totalitě. Vždycky jsem uvedený termín považoval za účelový konstrukt, který navíc vymyslela jedna pochybná filosofka, mimo jiné asi také proto, aby ulehčila svému svědomí za to, že v mladickém zaslepení spávala s podporovatelem Hitlera. Po dvou letech bezskrupulózní tyranie ze strany současné vládnoucí moci, začínám si obsah onoho pojmu ale znova promýšlet.
Vaše vláda s podporou všelijak zverbovaných, pod knutou strachu o své prebendy stupidně se chovajících poslanců, už za svou existenci předvedla nesčetné množství triků, jichž lze v tak zvané zastupitelské demokracii použít k udržení nadvlády. Opakuji, nadvlády, dokonce diktátorské a ne nějakého slušného vládnutí. Jen několik příkladů. Vláda vznikla ze stran, z nichž ani jedna nevyhrála volby, přestála kolem deseti vládních krizí, vesměs zahájených korupčními skandály. Neobešla se hned při první z nich bez utajované, a proto snadno popíratelné dohody složené do rukou prezidenta. Musela provádět doslova kotrmelce při korupčních skandálech Drobilem (Michálek) počínaje, přes Vondrovo PromoPro, Bártovštinu, až po nedávný problém na ministerstvu „asociálnosti“. Jedním z vrcholných demokratických triků bylo udržení vlády za pomoci stlučení „protostrany“, ze zrádců nejen volebního programu, ale i svých politických „kriegskolegů“. A konečně předvedla nedávno svůj zatím poslední spektákl, v němž – určitě za tučné odškodné -,odešli ze Sněmovny revoltující členové ODS, aby byli nahrazeni „loajálními“, dokonce i jedním trestancem.
V repertoáru současné vládní koalice k tomu všemu navíc totálně absentuje metoda vyjednávání, a to nejen s opozicí, ale s každým opačného názoru. Vysmívá se jakémukoliv občanskému odporu a některé jeho projevy povýšenecky dehonostuje coby eskapády extrémistů, či dokonce luzy. Demonstrace veřejnosti jsou pro ni divadélkem k úsměvnému pohrdání. Petice, třeba i s mnoha tisíci podpisů, považuje pro změnu za poníženou supliku, kterou může ignorovat, řečeno až příliš slušně. Samozřejmě, že je především pokračovatelkou pseudotřídního boje, zahájeného již Klausem v prvých dnech po listopadu 1989, projevujícího se stupidní vytrvalostí ve vyhrožování reinkarnací komunistické byrokratury. Pravým pojmenováním celé její činnosti je ale antisocialistická, ba dokonce antisociální až protispolečenská revoluce, podrazácky označovaná za reformy.
Pokud jste ještě alespoň trochu – coby vzdělanec přírodních věd -, schopen vědecké analýzy, tak si laskavě sám odpovězte na otázku, co asi tak zbývá občanům, veřejnosti, či opozičním institucím, když si o současné vládní koalici uvědomují kupříkladu jenom to málo, co bylo popsáno v předešlých dvou odstavcích. A zkuste si pak v myšlenkovém experimentu kupříkladu představit, jak asi může skončit její i Vaše vládnutí.
Každý, kdo rád píše politikům, by měl začít využívat služeb nedávno vzniklého webu http://napistejim.cz/search , který může z korespondence nejen udělat opravdu věc veřejnou, ale vytvářet i reálný tlak na nechuť politiků odpovídat. Jinými slovy, lze ho využít k erozi pohrdavé bohorovnosti tak zvaných demokratických zástupců ke konkrétním příslušníkům hlasu „lidu“, který je volí. Před volbami bude takový počin stále více nabývat na významu. Myslím si.
Nová „Bílá Hora“ z konce minulého týdne podle mne ukončila lavinu protilidových kroků vlády, jimiž určitě splnila mnohem víc, než si kmotrovské kruhy ve svých snech přály. Teď už má před sebou naopak zmírňování některých okrajových, až příliš krutých asociálních rozhodnutí. Jak se zdá, ODS vládne podle prastaré maršruty, i když tentokrát jí to trvalo trochu déle, než bývá v zavedených demokraciích zvykem. I tak ale má před sebou poměrně dlouhou dobou jednoho a půl roku, ve které si může zlepšovat svou „imič“, aby před volbami mohla zase cosi vymyslet na málo nápaditou levici. Levice v krajských volbách sice drtivě vyhrála, ovšem lidé jsou zapomětliví a tak za rok eventuálních populistických opatření budou opět velebit rozumnost pravice a hlavně ODS. Především ta má totiž splněno. Heger ještě zdaleka nemá ve zdravotnictví naplněn program likvidace socialistického zdravotnictví a Kalousek, oba z TOP09, škoda mluvit. Tomu zatím nevyšel ani jeden rozpočet a i kdyby nakrásně hned teď skončila krize, jeho úřad nebude umět vybírat daně, když se to za dvacet let ještě pořád nenaučil. Mediální lokajové budou až do příštích parlamentních voleb ohlupovat národ, že drastická opatření, jež ukončila rozhazovačnost socialistů, byla bezpodmínečně nutná, a že když to jenom trochu jde, pravice umí být k „lidem“ i přívětivá, proto přece má ve své koalici jakousi veteš toho jména – LIDEM. Kdo je vyřízen, tak to je Nečas. Toho činnost Kalouska, který fakticky vládu diriguje, potopí, ať už volby pro ODS dopadnou, jak chtějí. Při prohře odejde sám, při slušném výsledku si ho přisvojí jiní, kteří už čekají na svůj den.