Chování současné moci dokazuje, že v listopadu 1989 nešlo o revoluci, ale o pouhou výměnu mocných. Kdyby šlo o revoluci, následovala by bezprostředně revoluční diktatura, s jejíž pomocí by nová moc zastrašovala každý odpor „lidu“, čti veřejnosti. To se u nás, ze strachu nové moci před hněvem lidu, nedělo. Právě naopak. První polistopadová léta se noví mocní nejen tvářili, ale i chovali jako zastánci demokratismu, svobody a dokonce lidských práv a občanských svobod. Teprve postupem doby si skrytě upevňovali moc, aby ji následně mohli prezentovat celé společnosti. V posledních letech konečně dospěli do stavu, kdy ji mohou až cynicky lidu servírovat. Projevuje se to u všech „pilířů“ demokratické moci. U zákonodárné o tom nikdo nepochybuje, kdo sleduje chování vládních poslanců. Jejich projevy jsou směsí ideologicky zabedněné útočnosti, osobní arogance a především nulové tolerance nejen k názorům opozice, ale dokonce většiny veřejnosti. Prvním jasným důkazem toho, že mocní shodili škrabošky demokratického pokrytectví, byl vznik Topolánkovy vlády. Sestavení a celá existence Nečasovy vlády tento trend pak jen definitivně potvrdila. Druhý pilíř po celou dobu se stejným cynismem pohrdal zákonodárci a veřejnost dokonce ani nepovažoval za hodnu své pozornosti, jenom snad peskování. Jako poslední se odmaskovaly soudy, i když ten Ústavní se odkopal mnohem dříve. Jenže ten je svou podstatou služkou, pardon složkou, politické moci, takže se nebylo čemu divit. Už jeho rozhodnutí ve věci Melčáka totiž nemohlo nechat nikoho na pochybách, že ÚS se dostává do společnosti institucí pohrdajících veřejným míněním, čili prakticky ztrácejících svou legitimitu. Proces mocenského zcyničtění nyní obrazně dokončil Nejvyšší soud (NS), který vyňal ústavní činitele z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Tolik první poznámka. O druhé pak jenom krátce. NS své rozhodnutí opřel především o pozůstatek práva z dob nadvlády KSČ, jejíž funkcionáři měli již od roku 1961 zákonem zajištěnou pro sebe jinou jurisdikci než jaká platila pro ostatní občany. Zůstává pro „lid“ otázkou, zda současní mocní tento pozůstatek minulosti zachovali záměrně, či jen díky kombinace své lenosti s hloupostí. Třetí poznámku ještě kratčeji. Rozhodnutí NS podle mne odporuje Ústavě ČR, konkrétně její Listině, článku 17, který kodifikuje svobodu projevu. NS svobodu projevu pro poslance podstatně rozšiřuje a tím prohlubuje jejich privilegovanost na sféru, která do ní nepatří.