Sérii textů, které jsem napsal jako rekci na výsledek voleb a které byly zveřejněny na netu jsem dneska doplnil dalším textem, který vyvěšuji i na svůj blog. Celkově je to už čtvrtý, ale v tomto blogu dodržím původní záměr, že je budu číslovat samostatně, jelikož mnohé vůbec nepůjdou na jiné weby.

     Napsal jsem v jedničce, že mě nezajímají názory politiků, ale jen jejich činy. Musím toto tvrzení doplnit o jednu poznámku. V mém pojetí je ovšem názor každého ústavního činitele už činem. Názory pana Pavla mě nezajímaly, dokud nebyl zvolen. Od oficiálního vyhlášení výsledků voleb je už ale legitimně politikem charakteru ústavního činitele, i když zatím ne legálního. Takže každý jeho názor hodnotím jako čin vlivu na veřejnost. Tolik úvodem dnešnímu textu O generálovi před branami Hradu.

Úvodní poznámka.     

Jsem toho názoru že rozumný občan posuzuje politiky podle jejich činů a ne slov. Proto zodpovědný volič nevolí do profesních politických funkcí od obce přes kraje po ústavní činitele nikoho, jehož činy neumí posoudit z jeho předešlého politického rozhodování. Proto obvykle bývá zodpovědný volič rozhodnutý koho bude volit, již dávno před „show“, které se v tomto politickém režimu říká předvolební kampaň. Podle mého přesvědčení získaného dlouholetým občanstvím z předešle napsaného vyplývá, že zodpovědný občan nikdy nebude v pozici voliče do placené funkce volit nikoho, koho nezná z jeho předešlé politické činnosti. Nadtož aby zvolil do nejvyšší ústavní funkce člověka, který představuje v politické části veřejného prostoru něco jako nepopsaný papír. Pokud se tak rozhodne dokonce voličská většina, vždycky to signalizuje revoluci, puč nebo tichý převrat.

Několik vět o všeobecném charakteru politického prostoru.

Když komunisté, vesměs předváleční členové KSČ, se dostali v roce 1948 k moci, začali v politickém prostoru budovat kariérní zvyklosti, oni tomu říkali kádrovou politiku pro budoucí politické funkce, na dvou základních principech. Posměšně se tomu říkalo že adept na politické funkce musel mít „půdrol“ a „klapoklidez“. Čili původ dělnicko-rolnický a kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Tedy obecně původ ve společenské třídě nastolené vládnoucí moci a ideové přesvědčení oné nové moci.

Přeskočím nyní dvě desetiletí abych zdůraznil, že v období normalizace tehdejší vedení státostrany pro kariérní postup jak v politice, tak kdekoliv jinde ve veřejném prostoru (rys totality), vyžadovalo výslovný souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a veřejné nekritizování dokumentu ÚV KSČ nazvaného „Poučení z krizového vývoje“. Jinými slovy plnou loajalita k vedoucím funkcionářům „státostrany“. Závěr dosud napsaného je jasný. Do roku 1968 bylo nutné pro politickou kariéru mít pevné ideové přesvědčení, které si dovedla vrstva komunistických funkcionářů dlouhodobým sledováním činnosti veřejně aktivních lidí solidně vyhodnotit. Za dvacetileté normalizace se ke kariéře obecně naopak žádala pouze a výhradně přísná loajalita k vládnoucí špičce. Což si rovněž dokázala tehdy ohlídat, třeba i za pomoci StB a dalších orgánů moci.

Pohled na současnou politickou složku veřejného prostoru.

Soudím, že jakési společenské vědomí si každý začíná budovat vstupem do školy. Nejstarší současní volící občané, kteří vůbec nebyli poznamenáni životem pod nadvládou KSČ nemají tedy dneska ani čtyřicet let. Prakticky ale jde o dvě úplně nové generace voličů. Je logické, že také zemřely dvě generace nejstarších občanů. Což zásadně změnilo celý elektorát, ovšem bližší rozbor onoho jevu není předmětem tohoto textu, tak se o něm dále nerozepisuji.

Téměř všichni, kdo prošli atmosférou let 1948 až 1968 jsou mimo aktivní věk. Ti nejmladší z nich mají přes šedesát a ti nejstarší už přes osmdesát. Ve věku nejvhodnějším pro politické funkce jsou nyní lidé, jejichž životní ambice se zformovaly v době normalizace, Což značí že jsou vychováni k věrnosti a minimálně loajalitě vůči mocným. To si vyhodnocuji coby základní, ne-li doslova určující rys politické části současného veřejného prostoru a nejenom její.

Každý čtenář ať si podle svých zkušeností vyhodnotí, nakolik v současném politickém prostoru je loajalita dominujícím prvkem, a to nejen pro kariéru, ale už třeba pro udržení si svého zaměstnání. Nemluvě už o mediální šikaně a jiných zhůvěřilostech, které jsou stále četnější. Zvláště pod nadvládou manipulativních medií, která již dávno rozdělují společnost na elitu a ostatní, nebo zveličují roli vůdců politických stran. A samozřejmě ať se každý následně zamyslí, ke komu je ten, či onen politik, nadtož státník loajální.

Jen dvakrát o generálu panu Petru Pavlovi

     Generál pan Petr Pavel (P.P.P.) byl pro naprostou většinu občanů, a voličů doslova nepopsaným archem papírem. Takže se pro něj mohli rozhodovat jenom podle jeho názorů proslovených v rámci předvolební kampaně. Což je první občanskou chybou každého voliče, nadtož těch mladších, kteří jej neznají z jeho činů ve vojenské kariéře. Ve volební kampani i podle dávné tradice panující již od dob slavného Bismarcka totiž může politik lhát, i když jen ve třech případech, před volbami, za války a po lovu. S ohledem na současnou situaci ve svět měl P.P.P. „oprávnění“ lhát dokonce hned ze dvou příčin. Ale i když nelže čili slibuje nesplnitelné a nepřekrucuje své minulé jednání, tak každý zcela logicky v předvolební kampani zveličuje a zdůrazňuje co mu prospívá a zamlčuje, co by mu mohlo uškodit.

Generál zvolený do pozice občana s občanskou legitimací číslo jedna podle mnoha svých vyjádření šel od dětství za svým cílem. Přece již ve čtrnácti letech nastoupil na vojenské gymnázium. Celý svůj dospělý život prožil v atmosféře nadvlády KSČ. A nejen to, kariéru si začínal budovat v době normalizace čili ve vrcholné éře loajality k nejmocnějším, která se musela prokazovat činy. Ty jeho s vysokou pravděpodobností byly pro režim dostatečně přesvědčivé, když dostal jako důstojník šanci stát se členem KSČ. V té době měli jednoznačnou přednost ke vstupu do strany pouze dělníci, protože právě oni o vstup do KSČ neměli prakticky zájem. Jak se tehdy říkalo, lopatu mu to z ruky nevzalo. Podle mých zkušeností musel být „soudruh důstojník“ nejen loajální, ale aktivně loajální, když dostal šanci vzdělávat se na rozvědčíka, a ještě k tomu nasazovaného pro službu v nepřátelské cizině. Což je hned dvojstupňová důvěra, ve spolehlivost vojáka a aktivismus občana. Bylo to totiž v době, kdy řadový občan se do oněch zemí dostal jen výjimečně, a to ještě po pohovoru na StB, a dalších složitých formalitách, protože režimu vadilo, kdyby tam emigroval. Pan generál je tedy ambiciózní, v mých očích až nekriticky, a možná až chorobně. A je vychován k dosahovávání své kariér věrnou službou mocným.

Nejsilnější politická sdělení po zvolení za hlavu státu.

Opět se v tomto textu zaměřím pouze na dvě sdělení.

Za prvé pan generál několikrát zdůraznil svůj vysoký mandát. Média jej pak příliš často pasují na osobnost, která má nejvyšší mandát v novodobé historii ČR. On sám ve svých rozhovorech po zvolení se vyjadřuje způsobem, který asociuje dojem, že jeho názor je názorem, nebo dokonce zájmem a přáním celé naší společnosti. Vidím v tom riziko autoritářství, a to minimálně. Pro případy státní  nouze pak jistojistého diktátorství.

Za druhé pak začnu citátem. Jde o vyjádření P.P.P.pro časopis Respekt, v němž mimo jiné říká, cituji: „…a vysoká účast ve volbách, ona vysoká očekávání dávají prezidentovi možnosti, jak věci ovlivnit, aniž by musel nějak uvažovat o posílení kompetencí. Bude to spíš o tom, jak se podaří využít okno příležitosti, které se tady nabízí. Nejenom tím, že teď budeme mít rok a půl klid od veškerých voleb, ale také tím, že se momentálně sešla konstelace ústavních činitelů, kteří jsou schopni spolu komunikovat a hledat věcná řešení. Půjde o to jak se tedy podaří nastavit trend změn. A o to se samozřejmě chci snažit. Jsou si toho vědomi i ostatní ústavní činitelé, že tady taková příležitost teď je a chápou moc dobře, že když ji promarníme tak můžeme ztratit mnohem víc než jenom příštím volby“. 

Pan generál potvrzuje, že svůj vysoký mandát vnímám coby šanci zasahovat do politiky i neústavním i když ne protiústavním jednáním. Oznamuje dále, že ve státě došlo k takové konstelaci, rozuměj koncentraci moci, že ta je schopna prosadit jakoukoliv změnu. A ujišťuje veřejnost, že za těch několik dní dokonce už ví, že šanci, „okno příležitosti“ k prosazení změn všichni nejvyšší ústavní činitelé jsou rozhodnuti nepropásnout. Nevím proč, ale nějak mi to připomnělo atmosféru po únoru 1948, kterou si pamatuji, a dokonce velmi dobře hned od prvních týdnů.

Kterápak ústředna teď řídí Petra Pavla, muže s výbavou agenta?

Nejdříve citace z Wikipedie: „Následně se v rozmezí let 1988 a 1991 vzdělával v postgraduálním kurzu organizovaném 26. oddělením Zpravodajské správy Generálního štábu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly (s krycím jménem Pávek a v prvním ročníku pod krytím Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně).^[8][9] Archivní dokument shrnující Pavlovo studium uvádí, že „ke studiu předmětu přistoupil zodpovědně, potvrdil velmi dobré předpoklady pro zvládnutí agenturní přípravy“.^[10]

Nemám zájem hrát si na investigativce, takže ani nevím, zda postgraduál dokončil, či ne. Ovšem podstatné je, že byl dobrovolným zájemcem o poslání špiona, rozvědčíka, či prostě agenta, dokonce vojenské rozvědky. Pro mě je to velmi důležitý rys jeho osobnosti, protože taková profese vyžaduje celou řadu nejen profesních znalostí a vědomostí, ale i celou škálu povahových, psychických a celkových osobnostních předpokladů. Pokud znám „kádrovou“ práci za nadvlády KSČ, tak vůbec nepochybuji, že byl dlouhodobě sledován, pečlivě prověřován a před konečným kurzem i psychologicky vyšetřen. Takže vůbec nepochybuji o jeho předpokladech pro profesi agenta. Pokud znám světové státníky, tak vím, že ti z nich, kteří prošli funkcemi v tajných službách nejsou obvykle nikdy čitelní a minimálně inklinují ke kabinetnímu stylu výkonu svých pravomocí.

Velice zásadní pro mě rovněž je, že se ke kariéře špiona rozhodl ještě v dobách existence nadvlády KSČ, takže se školil na agenta vojenského paktu Varšavská smlouva, v níž panovala absolutní dominance velení tehdy už Sovětské, a ne bývalé Rudé armády. Nehodlám sondovat, kdo ho navrhl, a kdo prosazoval na funkci předsedy Vojenského výboru NATO. Jenom vím, že nakonec jej do funkce doporučila vláda premiéra Sobotky a konečnou nominaci podepsal prezident Zeman. Určitě o tu funkci usiloval, takže k ní nebyl donucen. Voják s duší rozvědčíka určitě měl pro NATO cenné informace o „nepřátelské“ straně, napadlo mě.

Jenže byl jedním ze tří kandidátů na tuto funkci a obdržel ve volbách 37 procent hlasů. To znamená, že všichni tři museli dostat kolem třetiny hlasů. Proto si myslím, že do velitelské funkce NATO se nedostal z důvodů znalostí o ruské armádě. O ní vědělo vedení NATO určitě mnohem víc než on. Takže? Co když naopak šel sbírat informace o samotném NATO coby „spící“ agent Ruska? Na což měl upozornil jeden ze čtenářů. A tak se nakonec sám sebe ptám, kdo v současnosti skutečně řídí P.P.P., generála a muže stojícího před Hradem českých králů?

Úvodem

Za celý život mě nezajímaly názory politiků ale pouze jejich činy. Výjimku tvořily jenom veřejně pronášené myšlenky lidí, kteří v mých očích byli „nepopsaným listem papíru“ v době kdy se začali ucházet o profesní politický post. Je tedy více než logické, že jsem se od prvního dne výsledků voleb začal zajímat o všechno, co od té doby kde a kdy řekl člobrdík, který začíná svou politickou kariéru hned jako osobnost s občanským průkazem číslo jedna. Nezajímá mě, co řekl v rámci volební kampaně, protože v té každý „lže“, tedy neříká plnou pravdu, zveličuje své klady a zamlčuje negativa. Počínaje dneškem se budu proto pokoušet hledat autentické výroky pana Petra Pavla (P.P.P) v době, kdy teprve stojí před Hradčanskou „Branou gigantů“, a budu je komentovat.

Na začátek tohoto seriálu si dovolím komentovat pouze tři události, které nejvíc rozvířily hladinu veřejného mínění v prvních povolebních dnech.

Show s madam Čaputovou.

     Vůbec mě nezajímá, zda celé setkání v den vyhlašování výsledků voleb iniciovali „poradci“ prezidentky Zuzany, či „machři“ Petrova předvolebního štábu. Jenom se sám sebe ptám, zda prezident cizího státu alespoň svou návštěvu naší země projednal s jejím prezidentem. Podle mých znalostí jde na celé naší planetě o ojedinělý „státnický“ akt, kdy si prezident nějakého státu udělá výlet do jiné země zrovna v den volby jejího nového prezidenta. To se prostě nedělá, i kdyby to bylo s dosluhujícím prezidentem Zemanem dohodnuto. Podle mých znalostí tuto „praxi“ světoví státníci mezi sebou neprovozují. Proto považuji dodatečné prohlašování, že paní prezidentka si jen tak z osobního nadšení odskočila při své návštěvě jakéhosi sportovního klání v Krkonoších do Prahy, za ubohé vysvětlení převeliké diplomatické „boty“, kterou coby dívadlo pro prostý lid sehráli dvě marionety navlečené na vodící ruku pana Koláře, či kohokoliv jiného z jejich týmů.

Telefonát s prezidentkou Tchaj-wanu.

Jsem ochoten věřit legendě, že generálovi jakési zemičky skoro na západním okraji Asijsko-Evropského super kontinentu sama ze své iniciativy zavolala paní Cchaj Jing-wen, coby hlava rozlohou polovičního pidistátečku úplně z nejvýchodnějšího konce Heartlandu jenom proto, že byla doslova puzena poblahopřát panu Pavlovi k jeho novému životnímu údělu. Soudím, že i v takovém případě by pak slušně vychovaný člověk poděkoval za blahopřání, maximálně se poptal po zdraví a popřál všechno dobré. Určitě by mu jen tak z plezíru neřekl, že ho podporuje v jeho rozchodu se svým celoživotním partnerem, protože přece všichni ví, že to je nebezpečný rabiát. To už není jenom diplomatická neomalenost, ale politická chyba. V mých očích dokonce dlouhodobě připravované provokování super gigantického subjektu mezinárodního společenství. Špatný to začátek angažmá P.P.P. v zahraniční politice naší zemičky.

Přiznám se, že mi bylo poněkud divné, že panu generálovi jako první blahopřejí ženy, ale pak jsem si vzpomněl na lidovou zkušenost, že „holky letí na uniformy“, což mě poněkud uklidnilo. Třeba ale rovněž proto, že jako s prvním mužským se Petr Pavel sešel s panem Michalem Koudelkou.

Setkání s ředitelem BIS.

Nevysvětluji si setkání ještě ne-prezidenta s šéfem bezpečnostní služby státu jako nějakou netrpělivou horlivost budoucího vrchního velitele branné moci, alias bezpečnosti země. o níž má P.P.P. s veškerou vehemencí a vojenskou zodpovědností příštích pět let pečovat. Pro mě jde o „služební“ setkání dvou agentů. Jelikož ale postrádám vhled do světových tajných služeb, tak nevím, zda šlo o výměnu informací mezi dvěma příslušníky jedné instituce, nebo rezidenty dvou různých agentur. Jen doufám, že si pan Pavel nezašel k panu Koudelkovi pro instrukce, „co má nadále činiti, a jak se má chovati“. S ohledem na to, že pan Pavel slíbil panu Koudelkovi generálské nárameníky pak soudím, že přece jenom pan Pavel stojí služebně výše, i kdyby byli oba pánové pouhými loutkami voděnými na drátkách ovládaných pohlaváry CIA.

Závěrečná poznámka k této části seriálu.

Když byl za prezidenta USA zvolen Barack Obama, tak jsem se svou neskrývanou prostořekostí, mimo jiné napsal, že to bude nejlépe placený manekýn světa. Bohužel jsem se mýlil. Onen vyfintěný panák se nakonec ukázal jako vládce supermocnosti, jejíž nebezpečnost pro celou planetu podstatně zvýšil. A navíc má i dávno po odchodu ze onoho postu dokonce velmi silný vliv i ve vnitřním rojení své země. Jen doufám, že jeho český ekvivalent v podobě, podle filosofa Budila metrosexuálního hajného, nebude v pozici prvního občana našeho státu žádným ohrožením bezpečnosti země, nadtož světa, a po jeho odchodu z postu po něm neštěkne ani pes.