PROTIRUSKÁ MANTRA SPOJENÉHO ZÁPADU.

Na můj text o chytrolíonech se samozřejmě neozval žádný z nich, což je logické. Nikdo si nepřizná rád, že je oportunista a prakticky zbabělec. Zato na příspěvek reagoval příslušník jediné pravdy Západu. Ocituji alespoň část jeho tvrzení, Cituji: „Co bych udělal, být Ruskem, abych měl bezpečnou a klidnou hranici s Ukrajinou? Vrátil bych Ukrajině Krym a Luhaňsk a Doněck, stáhl bych veškerý svý vojáky a „poradce“ z těch oblastí a vyplatil bych Ukrajině veškerý náhrady spojený s okupací těch oblastí, včetně náhrad za RuSSkem postřílené civilisty během demonstrací při EuroMajdanu. Následně bych se veřejně například na půdě OSN omluvil za protiprávní zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny a poprosil za odpuštění. Pak možná za nějaký čas by vzájemný vztahy vedly k bezpečný hranici. Bohužel místo takovýho fér a civilizovanýho řešení Rusko rozpoutalo masakry civilistů a destrukci měst. A mít hranici s 40 miliony lidí který Rusko naučilo ho nenávidět do morku kostí za vraždy a mučení svých rodin a vypálení svých měst – to není bezpečná hranice.“ Konec celé litanie.

I když můj text na účet chytrolínů se de facto týkal naprosto něčeho jiného, musím konstatovat, že taková koncentrace myšlení Západu stojí za odpověď, i když obsahuje zásadní lži. Tou první lží je, že přisuzuje Rusku to, co dělala výhradně Ukrajinská moc na území separatistických republik po celých osm let. Důkazem pravdivosti mého tvrzení je fakt desítek tisíců zabitých Rusů na území Doněcka a Luhanska a ani jednoho zabitého Ukrajince na území mimo odtrženecká území. Nemluvě o základním aktu porušování občanských práv, kterého se vládci Ukrajiny dopustili zákazem používání ruštiny ve školách, na úřadech a vůbec ve veřejném prostoru Ukrajiny.

Zmíněný text pana Jiřího Růžičky je dále poněkud nehistorický. Tváří se jako by dějiny Ukrajiny začínaly Majdanem s následným odtržením Krymu. I v této pasáži pana Růžičky je navíc kus lži. Tvrdí, že tehdy stříleli Rusové do zad Ukrajincům, ačkoliv to nikdy nikdo seriózně nevyšetřoval a absolutně nedokázal. Většina skutečných faktů svědčí spíše o jiných aktérech vraždění.

Mnohem víc ahistorickým je však další tvrzení, především o Krymu. Podívejme se trochu na počátek celého problému. I jednostranně zideologizovaná Wikipedia tvrdí, že SSSR zanikl dne 26.12.1991, kdy Nejvyšší sovět Sovětské svazu deklarací č. 142-H oficiálně uznal rozpuštění SSSR. Jenže on uznal to, co už 9. prosince se událo v rezidenci Viskuli v Bělověžském pralese. Tam totiž byla podepsána Bělověžská dohoda, z níž si dovoluji citovat jedinou větu, cituji: „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“. Ano, oni konstatují, řečeno slovy skutečného práva, dopouštějí se vůči Sovětskému svazu velezrady.

Smlouva nese podpisy prezidenta RF Borise Jelcina, prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka, předsedy Nejvyšší rady Běloruska Stanislava Šuškeviče. Dále pak premiéra Ukrajiny Vitolda Fokina, premiéra Běloruska Vjačeslava Kebiče a ruského státního tajemníka Genadije Burbulise. Těchto šest mužů se naprosto neoddiskutovatelně dopustilo velezrady v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu. Tečka.

Navíc se Jelcin dopustil vlastizrady Ruské republiky. Pokud by totiž byl odpovědným státníkem Ruska, a ne internacionalismem zblblým komunistickým papalášem s mozkem silně poškozeným alkoholem, pak bylo jeho prvořadou povinností prosadit do Bělověžské dohody pasáž o tom, aby Ukrajina vrátila všechna území, kterými ji obdarovali vůdci SSSR Lenin, Stalin a Chruščov. Kravčukovi se nedivím, že ani nemuknul o této realitě. Ale i on se tehdy projevil jako lupič cizího území. Když pak za pár let vládci Ukrajiny s velkým humbukem zahájili dekomunizaci své země, měli poslední příležitost ji provést především tím, že by vrátili, co jim komunisté ve své povýšenecké svévoli darovali. Neudělali tak, a tím zadělali na problém Krymu a všechno co následuje a následovat ještě bude.

Závěrečná pasáž pana Růžičky nepotřebuje komentář. Jsem si totiž naprosto jist, že na celém Západě neexistuje politik, který by souhlasil s imbecilním nápadem žádosti o odpuštění. Ale když už, tak ať se ukáže pan Růžička jako morální velikán a jde příkladem. Doporučuji mu, aby si do všech jazyků nechal přeložit kratičký text jímž Západ prosí o odpuštění celý zbytek světa za to, že nejméně půl tisícovky let ho vykrádal, někdy až plenil, násilně nutil k vyznávání svých pravd, zotročoval a v neposlední řadě vraždil jeho obyvatele, kterými pohrdal coby podlidmi až do rozměru genocid. To bych u pana Růžičky pak alespoň trochu omlouval jeho kategorické, leč poněkud bezmyšlenkovité opakování mantry, jíž se dnes Západ pomalu, leč jistě blíží k protirusismu jakési to obdobě antisemitismu v provedení hitlerovského nacismu.

EXKURS DO DĚJIN MINULÉHO STOLETÍ.

T. G. Masaryk považoval první světovou válku za světovou revoluci. Já se spíše přikláním k tomu, že šlo o ukončení revoluce, která započala vyhlášením nezávislosti USA, a především Francouzskou revolucí, označovanou historiky někdy přívlastkem „Velká“. V roce 1918 se zhroutily tři největší feudální říše Evropy, které fakticky válku prohrály. Tedy Carské Rusko, Osmanské impérium a Rakousko-Uherská říše. Tím byla reálně ukončena tak zvaná feudální éra v Evropě čili dějinná etapa nadvlády šlechty, feudálního panstva, či vrchnosti. Byl tím prakticky zahájen věk vlády měšťanské, alias buržoazní společnosti, která o nadvládu bojovala už od 16. století kupříkladu v Nizozemsku.

Jako každý záměr lidského konání i buržoazní revoluce přinesla vedlejší důsledek, který měl v dějinách nakonec větší vliv než konečná porážka feudálů měšťany. Vzniklo totiž proletářské Rusko, později rozšířené na Sovětský svaz. Což byl naprosto nový typ státu. Byl totiž založen na idejích Marxe čili šlo o stát s jakýmsi předkomunistickým sociálním režimem, a s novými představiteli politické moci tvořené příslušníky nejnižších pater sociální stratifikace. Buržoazní moc se ještě ani nestačila celosvětově etablovat a už jí vyrostl nejen soupeř, ale dokonce existenční nepřítel. Stát proletářů totiž o sobě tvrdil, že bude hrobařem všech tříd a vrstev, které do té doby vládly světu.

Tím byla zahájena nová éra lidstva, kterou pokládám za první globální válku. První světovou válku, která byla fakticky největší válkou v dějinách Evropy nepovažuji za světovou, alias globální. Za světovou ji pouze označila tradiční pýcha bílého muže Evropy.

První globální válka měla dosud několik fází a trvá dodnes. První její fáze byla horkou válkou v podobě intervence vojsk Evropy na území tvořící se nové Ruské státnosti. Motivem této ozbrojené invaze z konce dvacátých let minulého století byla snaha o záchranu majetku, které měly země Západní Evropy v bývalém carském Rusku. Zahraniční vměšování do zuřivé občanské války v Rusku skončilo tehdy, když agresoři pochopili, že další válčení bude nákladnější než představuje ztráta jejich majetku zestátněného bolševiky.

Následující dvacetiletí považuji za přípravné období na další válečné tažení proti Sovětském svazu, ve který se bolševické Rusko mezi tím transformovalo. Představuje pro můj způsob myšlení druhou fázi první globální čili skutečně celosvětové války.

Její třetí fází byla pak ona horká válka pojmenovaná historiky, převážně bělošskými, jako druhá světová válka. První „světová válka“ byla koncem feudalismu. Výsledkem druhé byla úplná porážka hitlerovské formy nacismu, leč neúplná porážka veškerého nacismu. Vedlejším výsledkem pak byl zánik největšího impéria v dějinách planety, nad kterým skutečně slunce nikdy nezapadalo, protože se rozkládala na glóbu od Austrálie po Kanadu. Zánik Britského impéria pak přinesl velice rychlý konec veškerého kolonialismu, oné perverzní nadvlády evropského muže nad obrovskou většinou světa.

Třetí fáze první globální války plynule přešla do fáze čtvrté, kterou lidstvo pojmenovalo válkou studenou, protože dvě soupeřící supervelmoci mezi sebou nevedly přímý ozbrojený boj. Ovšem studená válka byla po celou svou existenci vždycky v některé části světa válkou horkou, a to až příliš. Viz Korejská, nebo Vietnamská.

Po čtyřicet let studené války se zdálo, že první globální válka bude střetem mezi dvěma sociálně, politicky a ekonomicky rozdílnými systémy, nepřesně válkou mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Nestalo se tak, protože onen socialismus byl totálně poražen a skončil zánikem SSSR a rozpadem tábora jeho satelitů. Ovšem opět je všechno jinak. Socialismus coby předkomunismus nebyl zničen, prohrál pouze jednu z dalších bitev. Po genocidě Pařížské komuny šlo o druhý zdánlivý zánik v podobě rozpadu celého socialistického bloku. Na obzoru dějin se však objevila ČLR, stát podobný už neexistujícímu Sovětskému svazu tím, že se rovněž hlásí k myšlenkám Marxe, ovšem v asijské aplikaci.

Vítěz studené války měl unikátní možnost, která se v historii už asi nebude opakovat. Mohl odhodit svou pýchu absolutního vítěze a začít budovat všelidskou civilizaci zakládající se na spolupráci všech zemí, etnik, států a lidí planety země čili zahájit éru planetizace člověčenstva. Nestalo se tak. Naopak dával celému světu, především poraženým najevo, že nyní jako ojedinělá síla na Zeměkouli může pod vlivem své sobecké ideologie dělat co se mu zlíbí. Především pak okrádat kohokoliv o jeho bohatství.

Dějiny už dávno prokázaly, že každé absolutní vítězství má už v sobě zárodek budoucí porážky. Každý vítěz, který se začne chovat pohrdavě k poraženým logicky totiž vyprovokuje jejich odpor. Tak se stalo, že se Rusko jako tvůrce Sovětské svazu napřed zbavilo ekonomické okupace ze strany USA a vlastně celého Západu, aby začalo obnovovat svůj statut supervelmoci z dob studené války, který získalo porážkou hitlerovského nacismu. To znamená, že po kratičké páté fázi první globální války, která byla neozbrojeným, leč vysoce bezohledným projevem triumfu vítěze se rozhořela šestá fáze. Pracovně se jí začalo říkat druhá studená válka a později hybridní válka Západu proti tomu, koho ve svém povýšenectví označí za ohrožení své bezpečnosti, přesněji za konkurenta ve snaze ovládat svět. Zatím byly takto vyjmenovány dva státy, Rusko a ČLR.

První z nich pak zahájil v únoru letošního roku sedmou fázi první globální války. Ta má opět formu války horké, i když ji nikdo z válčících stran jako skutečnou válku nedeklaroval. Alespoň dosud. Na první pohled jde o vojenský střet Ruska a jeho souseda, ba fakticky etnického „bratrance“ Ukrajiny. Ovšem celý přemýšlející svět soudí, že jde o začátek pro lidstvo mnohem nebezpečnějšího střetu. Střetu pyšného Západu se zbytkem světa, který „bílý muž“ nejméně půlku tisíciletí okrádal až tyranizoval. Tedy fakticky o válka komunismu se Západním imperialismem.

Takže „Speciální akce Ruské armády na území Ukrajiny může být i počátkem obávaného konce dějin.

TŘI VZKAZY KAŽDÉMU ČESKÉMU CHYTROLÍNU

Za chytrolíny považuji ty, kdo celých osm let kritizoval vládce Ukrajiny a politiky Západu. Ty prvé za násilí až teror vůči rusky mluvícím občanům své země, podporu neonacismu ve svém státě a všechny za neustálé a stupňující se provokování Ruska. Když pak došlo k zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“, okamžitě pak začali lomit rukama. Podle nich je ozbrojená intervence na Ukrajině fatální chybou, mezinárodní katastrofou, ničím neodůvodnitelnou a veskrze neodpustitelnou a sám Putin šílenec, zločinec a Rusko i on prý ztratili svůj kredit. Prostě se oportunisticky jako korouhvičky ve větru zavrtěli a aktivně až poslušně zařadili do jednotného chóru Západního antirusismu. Ten se v současnosti vystupňoval už natolik, že není ničím jiným než obdobou antisemitismu. Toho zvrhlého rasismu, jež provázel celé dějiny „křesťanské“ Evropy až k jeho vyvrcholení v podobě hitlerovské formy nacismu.

Vzkaz první. Izrael obklopený koldokola nepřátelským prostředím po celou svou existenci praktikuje tak zvanou preventivní obranu metodou ozbrojeného útoku na vybraný objekt. Jeho tajné služby v okolí svého státu vyhledávají zárodky možného rizika bezpečnosti pro svou zem a pokud některé vyhodnotí jako skutečné riziko, tak na něj vedení státu zaútočí a zničí ho. Ptám se tedy, proč jste nikdy nekritizovali uvedené jednání Izraele, nadtož tento princip preventivní obrany obecně, ale je pro vás absolutně nepřijatelný v Ruském provedení?

Vzkaz druhý. Jak byste, každý z vás, přinutili Ukrajinské vládce, a jejich Západní protektory k „mírovému řešení“ problému bezpečnostních záruk Rusku, které se stalo neodkladným po událostech na Ukrajině z přelomu let 2013 a 2014. Řekněte laskavě veřejnosti, co všechno byste vy podnikli, aby nedošlo k vojenské intervenci Ruska. Co byste za osm let konkrétně prováděli lepšího a prokazatelně účinnějšího, než co realizovala Rusko k zajištění své bezpečnosti. To vše za situace, kdy dílčí dohody (Minsk jedna a dvě) nikdy, nikdo ani nezačal plnit a všechny návrhy Ruska od skoro proseb až po údajná ultimáta byly totálně všemi možnými formami, od přezíravé ignorance, povýšeneckého odmítání až po silácká prohlášení, bojkotovány. To všechno navíc v přívalu ekonomických sankcí proti Rusku, které jsou neslučitelné s mezinárodními pravidly svobodného obchodu, který je výsostným pilířem veškeré ideologie současného Západu. Bylo snad Rusko podle vás povinováno neustále jen čekat a čekat ještě třeba dalších osm, či dokonce osmdesát osm let!

Vzkaz třetí. Měli jste osm let k tomu, abyste činili. Co jste všechno udělali proto, aby Západ přiměl Ukrajinu k jednání s Ruskem? Ba aby sám zasedl k jednacímu stolu se svými protinávrhy ve věci oprávněného práva Ruska na svou bezpečnost? Kolikpak jste uspořádali demonstrací, protestů před ambasádami, zorganizovali petic, a vyvinuli dalšího konkrétního úsilí k tomu, aby požadavek svrchovaného Ruska na svou bezpečnost nevyústil v současnou situaci.

Pokud kdokoliv z vás v předmětné věci neudělal nic jiného, než jen bohapustě kritizoval, tak buďte alespoň tak slušní, jako někteří menšinově se vyskytující, kteří se odmlčeli.

Asi tolik.

ÚVOD DO DĚJIN BUDOUCNOSTI

Perex.

Následující text je inspirován tvrzením generála Šedivého, že ozbrojený střet na Ukrajině bude trvat dlouho a komentáři mnohých dalších publikujících, kteří se rovněž k takovému názoru přiklánějí. Nikdy v životě jsem nepublikoval text, který byl spekulací o budoucnu, nehrál jsem si na futurologa, nadtož proroka, ovšem všechno je jednou poprvé.

Úvodem.

Dožije-li se lidstvo doby, kdy vznikne spor o začátku horké války Ruska se Západem, přesněji s USA, pak datum 24. 2. 2022 bude prvořadým kandidátem. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že to nebylo Rusko, kdo označil Západ ze svého nepřítele. Byly to nesporně obě Unie, tedy Amerických států i Evropských, které tak učinily ve svých vojenských doktrínách. Bílý Dlím i Pentagon a celé NATO jednoznačně deklarovali Rusko jako ohrožovatele své bezpečnosti číslo jedna.

Ať už tvrdí kdokoliv cokoliv, tak z hlediska Ruského vedení je „Speciální akce Ruské armády na území Ukrajiny“ (dále jen speciální akce) jednou z forem preventivní obrany. Onou limitní metodou sebeobrany, kterou užívá kupříkladu stát Izrael po celou dobu své existence. Izrael je totiž státem obklopeným nepřátelským prostředím ze všech stran. Jeho vynikající tajné služby v tomto prostředí hledají zárodky rizik, jež by mohly v budoucnu ohrozit jeho bezpečnost. Jakmile cokoliv zjistí a vyhodnotí coby takové riziko, zlikvidují to. Provedly to od Egypta přes Libanon a Sýrii po Írán mnohdy dokonce několikrát. Navíc o četných akcích Izraelské tajné služby v tomto směru se nikdy světová veřejnost vůbec nedověděla, takže je znají jen zasvěcení odborníci.

Podobně tedy Ruské vedení vyhodnotilo situaci na Ukrajině jako mezní stav rizika pro svou bezpečnost a rozhodlo se jednat.

O charakteru armády Ruské federace.

Rusko je nejen nejrozlehlejším státem světa, ale především zemí obrovského přírodního bohatství od lesů přes energetické zdroje a vzácné kovy po diamanty. Z toho důvodu bylo po celé své dějiny cílem loupeživých tažení napřed od Východu, pak později ze Západu.

Rozhodl-li se Putin navrátit Rusko do pozice supervelmoci, provedl to v oblasti vojenské. Po rozpadu SSSR a Jelcinově vlastizrádném, ba až velezrádném chování se zdecimovaná ruská armáda začala prakticky znovuvytvořit teprve v tomto století. S ohledem na Ruské možnosti a podstatu mezinárodní politiky Ruské Federace byla od samého počátku koncipována jako ryze obranná armáda. Proto necítí potřebu mít kupříkladu stovky nejmodernějších tanků, protože tank je jednoznačně prvkem útoku. Několik desítek jich pak stačí kupříkladu na vzpomínané akce preventivní obrany.

Obrana je za všech okolností rovněž finančně méně nákladná. Nejméně pětinásobně a za některých okolností až desetinásobně. Zásadním prvkem sebeobrany je však vývoj zbraní, překonávajících svou účinností výzbroj potenciálních útočníků. I tímto směrem se proto ubírá rekonstrukce ruské armády. Maximální modernizace obranných komplexů, a nakonec zbraň apokalypsy, když nebude zbytí, čti, když Rusko bude zahnáno do bezvýchodnosti. Podle dávného Putinova mota; na co by nám byl svět bez Ruska.

Něco o ruské duši.

Etnikum žijící v prostoru mezi Uralem a Donem již od „kainoabelské“ éry čili od bojů zemědělců s kočovníky bylo napadáno nájezdníky z východu. Nejednou prakticky zdecimováno až k zániku. Přesto znova a opět se zvedalo z popela, někdy i za cizí pomoci (Vikingové) až nakonec bylo posíleno tím, co ho nezničilo natolik, že se stalo hrází proti hordám z východu pro celou Evropu. Ta se mu, podle zásady každý dobrý skutek musí být potrestán odvděčila v posledních staletích tím, že spojila svá vojska a táhla na Rusko. Nejznámější takový počin realizoval Napoleon a Hitler. Ruský národ se ale ani tehdy nepovedlo zničit. Vidím v tom jeden rys ruské duše. Nekonečnou nezdolnost.

Základní myšlenky dějin budoucnosti.

Válka Ruska s USA.

Pokud se vůbec někdy budou psát dějiny války Ruska se Západem, fakticky Ruska a USA, pak jejich začátkem bude s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou období, kdy se Rusko zásadně odmítlo podřídit celoplanetární hegemonii, až nadvládě USA. Tehdy došlo k prvnímu střetu zájmů Ruska s USA. Bylo proto povinností obou stran zahájit jednání o svých zájmech, aby se nerozrostly v konflikty. Nestalo se tak. V současnosti ještě nejsou odtajněny veškeré informace, takže nelze hodnotit, která strana jednala bezohledněji k zájmům té druhé.

Mírou takové bezohlednosti může být kupříkladu na straně USA posunování vojenských základen až na hranice s RF s odůvodněním, že každý stát má svobodu rozhodnout se, zda chce, či nechce být členem NATO. Což je v mých očích učebnicovým důkazem demagogie vzletného tvrzení o svobodě jedince, končící tam, kde se dotýká svobody jiného. Rozbor uvedeného dogmatu není ale předmětem tohoto textu.

Z Ruské strany lze považovat za bezohledný čin připojení Krymu ke svému svrchovanému území s odůvodněním jeho historické držby a, nebo připomínkou na odtržení Kosova od Srbska.

Svévolí obou stran je dále například zasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Především do států sousedících s Ruskem. Nebo kybernetické útoky a záškodnické akce na cizích územích.

Válka Ruska s USA bude opravdu dlouhá. Paradoxně ale nebude o její délce rozhodovat ani Rusko, ani USA. Rozhodnou ji současní diváci. Oněch šest a půl miliardy nezúčastněných právě tím, že se zúčastní.

Variant dalšího průběhu války se tím otvírá celá řada. Ovšem vždy zůstávají dvě limitní. Totální porážka jedné z válčících stran. Obě při tom přináší zásadní obrovské riziko. Zánik veškeré lidské civilizace.

Na tomto místě pouze poznamenávám, že i kdyby náhodou Rusko bylo totálně poraženo a nesáhlo při tom na zbraň „posledního soudu“, je vysoká pravděpodobnost že zase vstane jako fénix a celý problém vyvstane znova.

Dostane-li se do zoufalého boje o vlastní přežití „zlatá miliarda“, vidím situaci všeho lidstva beznadějněji. Proč?

Napsal jsem, že variant ukončení války Ruska s USA při zapojení dosud nezúčastněných je mnoho. Jednou z nejlepších by byl koncept ČLR o všeobecné spolupráci států veškerého světa. Ovšem to by musel celý Západ opustit svou fundamentální doktrínu o vývoji lidstva jako neustálém soutěžení, soupeření čili konkurenci sobeckých individuálních zájmů, jimž absurdně říká svoboda. Že se někdy Západ dobrovolně vzdá této mylné doktríny o svobodě jako nejvyšší své hodnotě se mi jeví jako nemožné. Odtud ony beznadějnější vyhlídky pro veškeré lidstvo při možné prohře USA.

K dějinám horké fáze války USA s Ruskem.  

     Speciální akce začala obrovským deficitem. Naznačil jsem už, že vznikem svrchovaného Ruska došlo ke střetu zájmů Západu a Ruska, který se neřešil nikdy opravdu vážným vyjednáváním čili mírovými prostředky, jak ukládají pravidla mezinárodního práva, ba dokonce i první článek smlouvy NATO. Tento deficit se prakticky od událostí na Ukrajině z roku 2013 až 2914 a násilného tranzitu Krymu pak změnil v totální absenci nejen plnění dohod, ale i chuti k jakémukoliv vyjednávání. Čímž se odhalila demagogie onoho pravidla mezinárodních vztahů vyjádřená povinností užití jen mírových prostředků. Jak lze konflikty řešit mírově, když jedna strany je ignoruje, ba odpírá a totálně o nich nehodlá jednat. Sdělí řešení takové situace někdo světové veřejnosti ze všech těch mudrlantů, kteří hovoří o katastrofální, fatální, neodůvodnitelné a neodčinitelné chybě Putina?!! Ptám se na to především všech těch chytrolínů levicového smýšleni, nejvíce pak bývalých přátel Ruska, kteří se tak jednoznačně bleskově přepólovali na odsuzování Ruského vedení a samozřejmě nejvíc samotného Putina. Jak by asi veškeří zmínění mudrlanti dokázali přimět k jednání toho, kdo nejenže jednat veřejně odmítá, veškeré návrhy k němu ignoruje, ba veškerou svou taktiku války založil na všech typech obstrukce výsledků i obvyklých utajovaných vyjednáváních.

Prakticky první horká fáze války RF versus USA může být skutečně velmi dlouhá. Ovšem zase pouze v tom případě, že se jí dosavadní diváci zúčastní tím, že se začnou přiklánět na některou z válčících stran.

Přikloní-li se k Rusku, donutí USA k nepředvídatelným krokům. Jestli pomohou USA, Rusko bude vzdorovat až do svého úplného konce, protože mu už nic jiného nezbývá.

Jenže.

Na misce rozhodování víc jak šestinásobné části lidstva je velké závaží. Tím je nejméně půltisíciletá arogance Západu, jeho skrývaný rasismus třeba v podobě „zámořských objevů“, kolonialismus a v neposlední řadě dolarem vykořisťovaný celý svět. Předpokládám proto, že si současní diváci uvědomí, že odklonem od Ruska si své porobení Západem prodlouží možná nejen o desetiletí, ale staletí, než se opět vynoří někdo jiný, nebo se zmátoží zase Rusko.

Nesdílím příliš velký optimismus do eventuality „puče v Kremlu“, do něhož dokonce vkládají někteří pomatenci poslední naděje. Ti zapomínají především nato, že Putin nebývale zvýšil prestiž armády, takže by došlo asi k vojenské diktatuře, překlenávající období do dalších „demokratických“ voleb. To v lepším případě. Mnohem horší pro Západ by bylo následné pravděpodobné vítězství komunistů.

Závěrečná poznámečka.

      Osobně nepředpokládám, že současná horká fáze zmíněné války bude trvat zase tak moc dlouho. Rusko si totiž potrpí na symbolech. Ne nadarmo si pro svůj neočekávaný krok zvolilo den s mystickým datem 22.02.2022. Proto cítím v kostech, že dne 9. 5. 2022 se bude v Moskvě slavit „Děň pervoj i drugoj pabědy nad nacistami“.

Tento text byl dokončen včera a už dopoledne odeslán na web http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ , kde ale nebyl publikován.

CENZURNÍ TERORISMUS DIKTÁTORSKÉ VLÁDY SUDETONĚMECKÉHO FANOUŠKA FIALY.

Každá cenzura je nesporným důkazem toho, že moc, která ji zavádí ztratila sebedůvěru. Mocní tím dokládají, že si jsou vědomi toho, že jejich argumentace nedostatečně až nevěrohodně odráží reálnou skutečnost. V mých očích byla a je cenzura navíc nezvratným přiznáním stavu vyjádřeného formulací; vím, že jsem slabší, a především, že šířím lživé manipulace a produkuji vymyšlené události.

Většina lidí, kteří delší dobu sledují šíření informací v mezinárodním politickém prostoru ví, že propaganda Rusů je ve srovnání s virtuozitou PR agentur Západu a jeho gigantických médií chudičkou Popelkou. Především proto, že je v obrovské většině pouze obrannou. Plodí z toho racionálního důvodu až pedanticky vyargumentované, a proto čtenářsky nezajímavé texty s náplní vyvracející produkci protivníka. Většinový čtenář je pak doslova fascinován produkcí vycvičenou na stoleté praxi bulváru, takže je lehce zmanipulován ve prospěch Západní propagandy, která se navíc jako propaganda ani netváří.

Pokud se naše vláda obává, že i tak málo působivá propaganda může být u veřejnosti nakonec úspěšná, pak je její cenzorská diktatura skutečným potvrzením toho, že její informace nejsou odpovídající realitě, její manipulace jsou až primitivně očividné, a údajné událostí vylhané. Osobně hodnotím současnou propagandu české provenience za natolik stupidní, že dokonce odporuje Goebbelsovskému pojetí propagandy, jež tvrdí že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. V podání současných politiků a jim sloužících lokajů všeho druhu se pravdou nestává, pouze veřejnosti pomalu otvírá oči, a stále více jej upozorňuje že tu není cosi v pořádku, takže začíná intenzivně hledat jiné zdroje informací. Zvláště pak starší občané, kteří jsou už vycvičeni minulým režimem. Cenzorská diktatura tak přináší, jako skoro každé lidské záměry opačný výsledek, než za jakým byla nastolena.

DEFÉTISMUS ČI OPORTUNISMUS WEBU !ARGUMENT?

Teprve před několika lety založený web mírně levicového středu sleduji od jeho počátků denně. Přesněji sledoval jsem, a to až do doby letošních událostí na Ukrajině. Opět přesněji až do oficiálního vyhlášení cenzurního teroru diktátory Fialovy vlády. Byl jsem nemile překvapen, jak se jmenovaný web proměnil. Především z něj zmizeli někteří autoři a já jenom doufám že pouze nechtěli ztratit tvář, a ne že by je redakce umlčela. Doslova mně ale šokovalo několik autorů výrazně levicově smýšlejících, ba nakloněných Rusku. Třeba Jan Kavan, či Oskar Krajčí, kteří se na můj vkus rychleji než okamžitě překotili do veletoku antiruských splašek, ubožácky skrývaných pod rouškou rádoby objektivity. Celý web se ihned začal plnit pouze negativními zprávami z Ruska, a texty prorokujícími Rusku velké, ba nepřekonatelné potíže a tím jeho skomírající příští. Přestal jsem tento web sledovat, protože není zase natolik atraktivní, jako již dlouhodobě zaběhaná protiruská média. Zase ale musím upřesnit. Sleduji v něm pouze texty sociologa a příležitostného politika Jana Kellera, který s publikační bravurou sobě vlastní dokazuje že i v tom těžkém klimatu zvrhlé cenzury se dá prezentovat autentický a nezlomený vlastní názor. Takže jaká je odpověď na otázku v titulku? Platí obojí. Web !Argument se stal tribunou oportunistů a jeho redakce propadla defétismu. Škoda ho, dost dlouho se choval slušně.

PUTINOVA FUNDAMENTÁLNÍ CHYBA

Úvod.

Putin kdysi prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl pro Ruskou Federaci tragédií. Nechce se mi hledat přesná citace, protože byl důležitý argument, jímž ono prohlášení zdůvodňoval. Řekl, že za hranicemi RF díky tomu zůstalo na dvacet milionů Rusů.

Když jsem se snažil ověřit jím uvedené číslo Rusů žijících mimo Rusko, tak jsem dospěl k polovičnímu počtu. Počítal jsem ovšem podle statistik zveřejňovaných státy postsovětských republik a ty trpící rusofobií měly v ní, podle mě, dostatečný důvod etnografické statistiky v tom směru falšovat.

Putin o něco později, pro uklidnění emocí mediálních kraválisů Západu k předešlému výroku dodal, že obnovení SSSR by ale bylo stejnou chybou. A někdy mezi těmi dvěma výroky leží základní chyba celého Putinova vládnutí.

Vměšování do vnitřních záležitostí postsovětských republik.

Putin založil celé své vládnutí na jediné ideji. Na návratu Ruska do jeho postavení supervelmoci. Měl k tomu reálně jedinou cestu. Věděl, že Rusko je nejen nejrozlehlejším státem světa, ale především zemí obrovského přírodního bohatství od lesů přes energetické zdroje po diamanty. Z toho důvodu bylo po celé své dějiny cílem loupeživých tažení napřed od Východu, tak později ze Západu.

Rusko vzhledem k oné obrovské rozloze nemá navíc dostatek obyvatel k moderně důkladnému zpracování všech svých surovin. Proto zůstávala pro Putinu ona jediná cesta, zajistit zemi takovou bezpečnost, aby si na ni už nikdy nikdo nemohl troufnout vojensky zaútočit. Zdá se, že tento svůj cíl splnil. Ruská armáda je dnes ve stavu, v němž platí apokalyptická teze; nebude-li Rusko, tak jen tehdy, když nebude svět.

Putin při tom věnoval jen malou, jestli vůbec jakou pozornost dění v postsovětských státech, především pak v těch, které mají dlouhé hranice s RF. Konkrétně především v Kazachstánu a na Ukrajině. Při tom měl v tom směru osobní zkušenosti z Kavkazu. Ještě před tím, než se stal prezidentem totiž musel vyřešit v této oblasti především problém Čečny. Západ, konkrétně USA si brzo všimla tohoto deficitu Ruské zahraniční, ale především zpravodajské politiky ve všech postsovětských státech sousedících s Ruskem. Západní vlivové agentury, neziskové organizace financované přes zprostředkovatele z rozpočtu USA a další PR instituce Západu dělaly všechno proto, aby v sousedech Ruska živily jejich rusofobní síly a připravovaly je na převzetí moci. Následně vyprovokovaly, nebo přímo zažehly barevné revoluce, které instalovaly protiruskou moc. Od Pobaltí po Ukrajinu tak byl uměle pěstován v jejich obyvatelích až rasistický antirusismus.

Západ po neúspěchu na Kavkaze, nedávno pak v Kazachstánu, vsadil všechny karty na Ukrajinu, a především na její nacisty. Putin se tak dostal do situace válečného aktéra. Podcenění vlivu protiruských sil v postsovětských státech se mu tedy nevyplatilo. Vůbec se ani nepokusil využít Rusů žijících v oněch zemích, aby sehrávali roli proruských agentur. Nemyslím si, že to bylo zaviněno nějakým Putinovým naivismem spočívajícím v dodržování mezinárodního práva s jeho principem nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Podle mě jediným zdrojem popisovaného chování Ruské vlády bylo podcenění vlivu Západu v šíření antiruských nálad v zemích obklopujících Rusko.

Pátá kolona v samotném Rusku.

Jsem navíc toho názoru, že Putina záměrně na uvedený deficit nikdo neupozornil. V Rusku byla, je a asi navždy bude silná a vlivná vrstva „západniků“, Prokazatelně k nim patří kupříkladu i Medveděv, a dokonce jsou i na ministerstvu obrany, což se mimo jiné ukázalo i v nedodržování Šojgových rozkazů v bojích na Ukrajině. Vliv páté kolony v Rusku dneska na Západě živí naděje v Putinův pád, který USA považují za poslední alternativu pro své dočasné vítězství nad Ruskem.

Bude opravdu pro svět veledůležité, kam se „vrtne“ Rusko po Putinově odchodu. Opustí-li jeho doktrínu, pak se možná i na několik desítek let prodlouží agonie Západu.

NOVÁ DUCHOVNÍ INDISPOZICE PŘEDSTAVITELŮ ZÁPADU

Současný prezident USA, který už na trvalo bude pro mne pouhý „Bídný Džoj“, se víc a víc utápí ve své nenávisti. Ta jej připravuje o poslední zbytky rozumu rychleji než stařecká senilita, takže se doslova zalyká vztekem, až ze sebe vypuzuje vulgární urážky na adresu představitele jiné mocnosti. Tragédií je, že tato indispozice bosse Americké Unie postihuje nejen členy jeho týmu, ale začíná se šířit i Unií Evropskou. Takže ze zárodečné rusofobie, které již léta říkám „Polský syndrom“ se začíná Západem šířit mor rasismu jménem antirusismus, ne nepodobný léta v obyvatelích Západu nuceně potlačovanému antisemitismu.

NÁVRH ZMĚNY NÁZVŮ NĚKTERÝCH MINISTERSTEV PANSKÉ PĚTIKOALICE

Dopravy – Zachovávání skanzenu

Financí – Inflace

Místní rozvoj – Nadvlády byrokracie

Obrany – Sebevraždy státu

Práce a sociálních věcí – Nezaměstnanosti a chudoby

Průmyslu a obchodu – Zbytečné

Spravedlnosti – Veletočů

Vnitra – Státního teroru

Zahraničí – Vlastizrady

Zdravotnictví – Systémové destrukce

Zemědělství – Ztráty soudnosti

KDO JE KÝM

Ruští vládci jsou strategickými válečníky.

Ukrajinští zase psychopatickými fanatiky.

Pohlaváři EU jsou byrokratizujícími diletanty.

Fialova vláda je protilidovou zrádcovskou kamarilou.

Mocnáři USA jsou původci veškerého zla na této planetě.