Dneska jsem hodlal pokračovat ve svých poznámkách o přepisování dějin, kterých mám ještě alespoň na dvě pokračování. Ovšem jako na zavolanou jsem zrovna teď narazil na text, který se mi hodí jako ilustrace jedné z tezí o překreslování dějů minulých, o které jsem chtěl v budoucnu psát. Deník Právo – Salon dne 2. 7. l.r. otisklo text o Fučíkovi a Klecanovi, údajně prý o hrdinovi a zrádci z kdysi slavné Reportáže psané na oprátce.

Už při prvním pohledu na text, víc než titulek mne upoutala velkými písmeny vytištěná věta, cituji: „Ta zrady, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak“. Konec citace. Přiznám se, že když uvidím takovou, či podobnou větu, čili s oním pofiderním slovem „možná“, tak už dále nečtu. Za ním se totiž vždycky skrývají jen a jenom dohady, pro něž je charakteristické, že čím jsou méně dokladované, tím jsou z nich činěny zásadnější závěry. A to nemluvím o přídavném jménu „plamenně“, které až příliš naznačuje autorovy emoce, abych jeho text vnímal jako objektivní.

Řeknu svou tezi o přepisování dějin, kterou mi text ilustruje, hned na tomto místě. Tvrdím, že jedním ze silných motivů vedoucích k přepisování dějů minulých je vznešená idea, jakou je kupříkladu snaha o „spravedlnost“, očistění dějinami odsouzeného a podobné jevy. Nic proti tomu, ale vždy je potřeba dávat pozor na argumentaci.

Než k ní přejdu, musím o sobě sdělit následující. Fučíkovu Reportáž jsem samozřejmě četl, vždyť to byla nejpovinnější četba z povinných v době, kdy jsem chodil do školy. Dokonce ji mám dodnes ve své knihovně, i když údajně „doplněnou“, ve vydání z roku 1994. Což už je záměrné. Nevzpomínám si, že by popis zrady na mne působil plamenně. Asi proto, že jsem si pod vlivem vědomostí o gestapu, nedovedl ani představit, že by někdo měl šanci ve vězení psát, nebo dokonce být vožen po Praze autem, aby byl údajně zlomen. To druhé mi připadalo kýčovitě romantické a to prvé jednoduše nemožné. Tolik mé tehdejší dojmy. Později jsem Reportáž už nečetl. A ani mne nějaká revize oněch dějů nezajímala a dodnes nezajímá.

Pan Tomek to nikde sice neříká, ale celým textem dokazuje, že je nakloněn „zrádnému“ Klecanovi a připadá mu hrdinství Fučíka nevěrohodné, ne-li až podlé. Napsal román Oko žraloka, kde o Klecanovi konstatuje, cituji: „…jsem i já Klecana vylíčil jako někoho, kdo se ocitl uprostřed dějin, kterým pořádně nerozuměl“. Faktem je, že Klecan byl v době zatčení už čtyřicátníkem, bojoval jako interbrigadista ve Španělsku, prošel koncentrákem ve Francii a až za Protektorátu se ilegálně dostal na jeho území, což jsem vždy chápal jako vědomé zapojení do odboje. Už jenom tyto skutečnosti mi nepřipadají jako chování člověka, který nechápal dějiny. A řečeno upřímně, přeji panu Tomkovi, aby chápal svou současnost alespoň tak, jako Klecan chápal tu svou.

A o jaké výpovědi opírá Tomek svou snahu o očištění Klecana?  O výroky jeho velitele ze španělských bojů, o tvrzení jeho příbuzných a především jeho španělské milenky. Té Klecan posílal dopisy z francouzského koncentráku plné lásky a vyznání. Napsal ji i větu, kterou dal pan Tomek do titulku svého článku, cituji: „Jsem čestný člověk“.  Klecan tím jistě svou milou ujišťoval o své lásce a podle mne nic nevypovídá o jeho celkovém charakteru.

Tomkovi se zdá rovněž Fučíkův popis zatčení poněkud matoucí. Všichni gestapáci byli s rodinou Jelínkových a dalšími v jedné místnosti a Klecan s Fučíkem v druhé. Byt byl přízemní a před domem hlídal pouze jeden gestapák. Oba byli ozbrojeni. Klecan prý řekl paní Limburské, že chtěl střílet, ale Fučík mu to zakázal. To, že mohl Klecan něco někomu říct po zatčení, je mi málo důvěryhodné. Navíc se mi nějak nezdá, že by ostřílený bojovník si nechal v kritické chvíli něco rozkazovat od jakéhosi intelektuálka. Ovšem podle mne oba naprosto zásadně selhali. Odbojáři totiž měli stále u sebe nosit zbraň proto a jenom proto, aby se nenechali zatknout, ale aby byli zabiti při ozbrojeném odporu. Každý soudný člověk totiž věděl, že nikdo nevydrží fyzické mučení a začne po nějaké době u výslechů „zpívat“.

A také oba zpívali. Klecan chránil své kolegy z odboje a udával jiné. Dobře totiž věděl, že nesmí lhát, protože gestapo si každou skutečnost okamžitě ověří. Fučík o sobě tvrdí, že vyslýchající mátl. Což by bylo podle mne možné jenom tehdy, kdyby gestapo předpokládalo, že jde o individualistického intelektuála, který moc styků s vážným  odbojem nemá a pokud ano, tak o něm nic konkrétního a pro gestapo vytěžitelného není. Můj předpoklad je sice možný, leč méně pravděpodobný.

Tomek je přesvědčen, že Fučík se staví do role hrdiny a tam kde je hrdina, musí být podle Tomka i zrádce. Což ovšem obecně neplatí, ale je jenom autorovou licencí. Stejnou hodnotu má i Tomkovo přesvědčení, že Fučík tak dramaticky obviňuje Klecana, protože neměl čisté svědomí. Mně to připadá, že Tomek často podle sebe posuzuje jiné, tedy v tomto případě Fučíka. Ten si třeba nemusel čistit svědomí, ale měl upřímný vztek na Klecana, že prozradil právě Fučíkovi odbojářské společníky.

Celý Tomkův text mne nepřesvědčil, že by Fučík vědomě lhal. Jako člověk, který věděl že zemře a především jako schopný literát, zkompiloval Reportáž tak, aby před „dějinami“ byl hrdinou. Nic jiného jej vlastně, coby silného individualistu nezajímalo. Pokud nakládal na Klecana, měl k tomu oprávněný důvod. Spočíval v tom, že gestapo zatýkalo především Fučíkovi komplice a Fučík chtěl alespoň nějakým věrohodnějším způsobem prokázat, že on je neprozradil.

Pokud archivy protokolů z výslechů dosud neodhalily, že Fučík lhal, tak se asi už nikdy nedovíme, jak se události skutečně staly. S těmi dvěma v samostatném pokoji přece nikdo jiný nebyl, takže by vždycky šlo pouze o tvrzení, proti tvrzení. Dost důvodů, které vždycky spolehlivě otvírají široké pole pro spekulace, snažící se opravit dějepis.  Možná, že by mne Tomek alespoň trochu zviklal v přesvědčení, že nejde o spekulace. Leč to by ale nesměl svůj text ukončit následujícím odstavcem, cituji: „Fučíkova sebejistota je…nadlidská (nebo snad nelidská), proto se tak hodila ideologickým manipulátorům – a asi proto Fučík s Reportáží zaplul do zapomnění, když se ´ideologická linie dějin´změnila. Na rozdíl od něj má Jaroslav Klecan ještě co říci“. Konec citace. Co říci nemá už ani Fučík, ani Klecan. To jenom současní i budoucí opraváři minulosti budou mít vždycky možnost uveřejňovat své spekulace o událostech, o nichž chybí jasné dokumenty, ať již k tomu budou motivováni soukromým, či až všelidským zájmem. Samozřejmě vždy jenom do té doby, než se nějaký nepopiratelný dokument podaří objevit. Nebo zfalšovat?!!

Když svou ženu milujete, tak je to šetrná hospodyňka, aby se z ní za několik let stala „ta mrcha, co mi nechce dát peníze ani na pivo“. Při rozvodovém řízení soudy pokaždé musí vyslechnout minimálně dvě verze jedné a téže reality, které jsou skoro vždy naprosto rozdílné a často dokonce veskrze opačné. Není od věci staré pravidlo všech mezilidských sporů: „Nechť je slyšena i druhá strana“. Jde totiž o výsledek dlouhověké zkušenosti veškerého člověčenstva. Jestliže nelze najít pravdu ani mezi dvěma pohledy na stejnou minulost, je tvrzení o pravdě minulých dějů větší společnosti už prakticky nemožné.

Proč se tedy divit, že i na kteroukoliv část minulosti mají lidé tak rozdílné pohledy. Žádný minulý děj nelze vyčerpávajícím způsobem popsat. To by se musel znova prožít v myšlení všech tehdejších aktérů. Proto jakýkoliv popis minulosti je pouze a jenom výběrem jednotlivostí z toho, co se stalo. Ne nadarmo se mu proto říká historiografie, čili dějepis. Problém pohledu na již proběhlou událost není proto ničím jiným, než problémem výběru faktů této události, eventuálně jejich určitým seřazením v čase a někdy i v prostoru.

Každý člověk má určité celoživotní přesvědčení, čti, jeho myšlení je již předznamenáno souborem převzatých myšlenkových stereotypů až světonázorových schémat. Již z toho důvodu není nikdo schopen žádnou událost posuzovat s objektivní nepředpojatostí. Navíc většina lidí dokonce zastává, až vyznává určitou světonázorovou ideologii, od náboženské po rádoby vědecké, ale vždycky omezující objektivní pohled.

Nejhorší je ale dogma, podle něhož je historie učitelkou přítomnosti. Čili „neúplný“ popis minulosti je vydáván za jakýsi soubor poučení pro přítomnost, jež má ovlivňovat budoucnost. Právě toto dogma odpovídá za všechny jevy, o nichž se mluví jako o přepisování dějin. Dějiny ovšem nelze přepsat. Lze jenom vybrat si z nich to, co potřebujeme při přítomném prosazování svých budoucích zájmů. Jinak se na minulost dívat ani nedá. Jakýkoliv, vždy pouze neúplný popis minulosti, je jen a pouze zrcadlem zájmů popisujícího. Nic víc a nic míň. Dějiny nikdo nepřepisuje, pouze si z nich vybírá a silněji, či méně mocensky prosazuje to, co vyhovuje jeho potřebám, zájmům či alespoň vyznávanému přesvědčení.

V tomto textu předpokládám, že existují pouze a jenom „slušní“ dějepisci, čili takoví, kteří popisují opravdová fakta a nevymýšlí si nic, co se skutečně nestalo. Řečeno přesněji jenom si z nich vybírají, co se jim hodí. Vůbec za dějepisce pak nepovažuji autory, kteří pouze spekulují o tom, pro co nemají dokumentaci. A už vůbec pak ne konspirační konstruktéry minulosti.

Co se stalo, nejde odestát. Jen se o tom lidé mohou pohádat. Ovšem každý moudrý by se proto v této souvislosti měl ptát ne komu ku prospěchu, ale proč právě ten.

Z Royaumontské vědecké konference o budoucnosti světa, na které se v roce 1961 poprvé setkali ve velkém počtu vědci jak Západu, tak Východu, jsem si v závěrečném dokumentu přečetl větu, která mne neobyčejně zaujala, cituji: „Pokrok tedy spočívá v uspokojování lidských potřeb. Avšak lidé nesmějí rozmnožovat své potřeby do té míry, aby se staly neuspokojitelnými bez ohledu na jakýkoliv pokrok“. Konec citace. Pamatuji si, že již v té době učenci odborně odhadovali, že všichni tehdejší lidé planety Země nemohou žít na tak vysoké životní úrovni, jako žili obyvatelé Evropy, nadtož USA. Prý by na to bylo zapotřebí mít zdroje ze dvou dalších planet.

Od té doby uběhlo skoro šedesát let. Potřeby lidstva se už dávno rozrostly do stavu naprosté neukojitelnosti. A nejen to, vznikla poměrně početná kasta lidí, jejíž příslušníci si mohou dovolit doslova cokoliv. Nenasytnost jejich se už dotýká i vesmíru. Již dneska má „zabukovánu“ dovolenou na vesmírné stanici několik desítek superboháčů. Mnohem víc je pak těch, kteří si mohou dovolit skoro vše. Třeba i koupi ostrova kdesi v Pacifiku, aby je tam o volném čase nikdo nemohl vyrušovat.

Sociální rozdíly jsou tak obrovské, jaké nebyly dosud nikdy v dějinách lidstva. Zatím co jedni musí celý život chodit jen pěšky a navíc bosí, jiní si létají tryskovými letadly kolem celé Zeměkoule. Jedni umírají hlady, zatím co jiní mají na svém stole potravu včera vyrobenou kdekoliv na planetě, od ústřic z Malajsie, přes kilový hovězí steak z Argentiny, po sto let staré archivní víno z Itálie.

A nechoďme až tak daleko. Kolik jenom nových sportů od té doby vzniklo v Západní kultuře? Jak šíleně se v běžné populaci Euroameriky rozrostla „potřeba“ adrenalinových aktivit?

A konečně, kolikrát za život kupujeme pračku, ledničku, sporák, nemluvě o televizi, počítači, mobilu a mnoha dalších „spotřebičích“. Spotřeba, to je to prokleté slovo, které dneska vládne celé civilizaci. Díky široké svobodě spotřeby se stáváme stále více nesvobodnými výrobci všech těch zbytností.

Já jsem si již před víc jako padesáti lety zapsal, že opravdové svobody dosáhne každý člověk tehdy a jen tehdy, až všechny potřeby nezbytné k životu budou vyrábět roboti. Věděl jsem, že člověk kromě nezbytných potřeb bude mít vždycky i jiné, a tušil jsem, že se mohou obrovsky, až exponenciálně rozrůstat.

Tehdy, docela z jiných důvodů, jsem se začal zajímat o indickou a čínskou tradiční kulturu. A za pár let jsem měl jasno. Pod vlivem především buddhismu jsem dospěl k definitivnímu názoru. Západní kultura, která sama sebe vnímá jako předvoj celé lidské civilizace, je slepou ulici všelidské civilizace.

Takže v mých očích pořád ještě platí věta Romaina Rollanda, vyřčená už v roce 1931, která zní, cituji: „Za sto let bude Evropa socialistická, nebo nebude“. Konec citace.

A to v tomto textu není ani jediné slovo o zbrojení, kterým lidstvo doslova a do písmene „prochlastává svůj grunt“, jako to kdysi někteří sedláci uměli.