MOTIVACE OPRAVÁŘŮ DĚJIN DANÁ DĚJINNÝMI ZVRATY

Dneska jsem hodlal pokračovat ve svých poznámkách o přepisování dějin, kterých mám ještě alespoň na dvě pokračování. Ovšem jako na zavolanou jsem zrovna teď narazil na text, který se mi hodí jako ilustrace jedné z tezí o překreslování dějů minulých, o které jsem chtěl v budoucnu psát. Deník Právo – Salon dne 2. 7. l.r. otisklo text o Fučíkovi a Klecanovi, údajně prý o hrdinovi a zrádci z kdysi slavné Reportáže psané na oprátce.

Už při prvním pohledu na text, víc než titulek mne upoutala velkými písmeny vytištěná věta, cituji: „Ta zrady, o které Fučík plamenně mluví v Reportáži, možná vypadala úplně jinak“. Konec citace. Přiznám se, že když uvidím takovou, či podobnou větu, čili s oním pofiderním slovem „možná“, tak už dále nečtu. Za ním se totiž vždycky skrývají jen a jenom dohady, pro něž je charakteristické, že čím jsou méně dokladované, tím jsou z nich činěny zásadnější závěry. A to nemluvím o přídavném jménu „plamenně“, které až příliš naznačuje autorovy emoce, abych jeho text vnímal jako objektivní.

Řeknu svou tezi o přepisování dějin, kterou mi text ilustruje, hned na tomto místě. Tvrdím, že jedním ze silných motivů vedoucích k přepisování dějů minulých je vznešená idea, jakou je kupříkladu snaha o „spravedlnost“, očistění dějinami odsouzeného a podobné jevy. Nic proti tomu, ale vždy je potřeba dávat pozor na argumentaci.

Než k ní přejdu, musím o sobě sdělit následující. Fučíkovu Reportáž jsem samozřejmě četl, vždyť to byla nejpovinnější četba z povinných v době, kdy jsem chodil do školy. Dokonce ji mám dodnes ve své knihovně, i když údajně „doplněnou“, ve vydání z roku 1994. Což už je záměrné. Nevzpomínám si, že by popis zrady na mne působil plamenně. Asi proto, že jsem si pod vlivem vědomostí o gestapu, nedovedl ani představit, že by někdo měl šanci ve vězení psát, nebo dokonce být vožen po Praze autem, aby byl údajně zlomen. To druhé mi připadalo kýčovitě romantické a to prvé jednoduše nemožné. Tolik mé tehdejší dojmy. Později jsem Reportáž už nečetl. A ani mne nějaká revize oněch dějů nezajímala a dodnes nezajímá.

Pan Tomek to nikde sice neříká, ale celým textem dokazuje, že je nakloněn „zrádnému“ Klecanovi a připadá mu hrdinství Fučíka nevěrohodné, ne-li až podlé. Napsal román Oko žraloka, kde o Klecanovi konstatuje, cituji: „…jsem i já Klecana vylíčil jako někoho, kdo se ocitl uprostřed dějin, kterým pořádně nerozuměl“. Faktem je, že Klecan byl v době zatčení už čtyřicátníkem, bojoval jako interbrigadista ve Španělsku, prošel koncentrákem ve Francii a až za Protektorátu se ilegálně dostal na jeho území, což jsem vždy chápal jako vědomé zapojení do odboje. Už jenom tyto skutečnosti mi nepřipadají jako chování člověka, který nechápal dějiny. A řečeno upřímně, přeji panu Tomkovi, aby chápal svou současnost alespoň tak, jako Klecan chápal tu svou.

A o jaké výpovědi opírá Tomek svou snahu o očištění Klecana?  O výroky jeho velitele ze španělských bojů, o tvrzení jeho příbuzných a především jeho španělské milenky. Té Klecan posílal dopisy z francouzského koncentráku plné lásky a vyznání. Napsal ji i větu, kterou dal pan Tomek do titulku svého článku, cituji: „Jsem čestný člověk“.  Klecan tím jistě svou milou ujišťoval o své lásce a podle mne nic nevypovídá o jeho celkovém charakteru.

Tomkovi se zdá rovněž Fučíkův popis zatčení poněkud matoucí. Všichni gestapáci byli s rodinou Jelínkových a dalšími v jedné místnosti a Klecan s Fučíkem v druhé. Byt byl přízemní a před domem hlídal pouze jeden gestapák. Oba byli ozbrojeni. Klecan prý řekl paní Limburské, že chtěl střílet, ale Fučík mu to zakázal. To, že mohl Klecan něco někomu říct po zatčení, je mi málo důvěryhodné. Navíc se mi nějak nezdá, že by ostřílený bojovník si nechal v kritické chvíli něco rozkazovat od jakéhosi intelektuálka. Ovšem podle mne oba naprosto zásadně selhali. Odbojáři totiž měli stále u sebe nosit zbraň proto a jenom proto, aby se nenechali zatknout, ale aby byli zabiti při ozbrojeném odporu. Každý soudný člověk totiž věděl, že nikdo nevydrží fyzické mučení a začne po nějaké době u výslechů „zpívat“.

A také oba zpívali. Klecan chránil své kolegy z odboje a udával jiné. Dobře totiž věděl, že nesmí lhát, protože gestapo si každou skutečnost okamžitě ověří. Fučík o sobě tvrdí, že vyslýchající mátl. Což by bylo podle mne možné jenom tehdy, kdyby gestapo předpokládalo, že jde o individualistického intelektuála, který moc styků s vážným  odbojem nemá a pokud ano, tak o něm nic konkrétního a pro gestapo vytěžitelného není. Můj předpoklad je sice možný, leč méně pravděpodobný.

Tomek je přesvědčen, že Fučík se staví do role hrdiny a tam kde je hrdina, musí být podle Tomka i zrádce. Což ovšem obecně neplatí, ale je jenom autorovou licencí. Stejnou hodnotu má i Tomkovo přesvědčení, že Fučík tak dramaticky obviňuje Klecana, protože neměl čisté svědomí. Mně to připadá, že Tomek často podle sebe posuzuje jiné, tedy v tomto případě Fučíka. Ten si třeba nemusel čistit svědomí, ale měl upřímný vztek na Klecana, že prozradil právě Fučíkovi odbojářské společníky.

Celý Tomkův text mne nepřesvědčil, že by Fučík vědomě lhal. Jako člověk, který věděl že zemře a především jako schopný literát, zkompiloval Reportáž tak, aby před „dějinami“ byl hrdinou. Nic jiného jej vlastně, coby silného individualistu nezajímalo. Pokud nakládal na Klecana, měl k tomu oprávněný důvod. Spočíval v tom, že gestapo zatýkalo především Fučíkovi komplice a Fučík chtěl alespoň nějakým věrohodnějším způsobem prokázat, že on je neprozradil.

Pokud archivy protokolů z výslechů dosud neodhalily, že Fučík lhal, tak se asi už nikdy nedovíme, jak se události skutečně staly. S těmi dvěma v samostatném pokoji přece nikdo jiný nebyl, takže by vždycky šlo pouze o tvrzení, proti tvrzení. Dost důvodů, které vždycky spolehlivě otvírají široké pole pro spekulace, snažící se opravit dějepis.  Možná, že by mne Tomek alespoň trochu zviklal v přesvědčení, že nejde o spekulace. Leč to by ale nesměl svůj text ukončit následujícím odstavcem, cituji: „Fučíkova sebejistota je…nadlidská (nebo snad nelidská), proto se tak hodila ideologickým manipulátorům – a asi proto Fučík s Reportáží zaplul do zapomnění, když se ´ideologická linie dějin´změnila. Na rozdíl od něj má Jaroslav Klecan ještě co říci“. Konec citace. Co říci nemá už ani Fučík, ani Klecan. To jenom současní i budoucí opraváři minulosti budou mít vždycky možnost uveřejňovat své spekulace o událostech, o nichž chybí jasné dokumenty, ať již k tomu budou motivováni soukromým, či až všelidským zájmem. Samozřejmě vždy jenom do té doby, než se nějaký nepopiratelný dokument podaří objevit. Nebo zfalšovat?!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *