Když svou ženu milujete, tak je to šetrná hospodyňka, aby se z ní za několik let stala „ta mrcha, co mi nechce dát peníze ani na pivo“. Při rozvodovém řízení soudy pokaždé musí vyslechnout minimálně dvě verze jedné a téže reality, které jsou skoro vždy naprosto rozdílné a často dokonce veskrze opačné. Není od věci staré pravidlo všech mezilidských sporů: „Nechť je slyšena i druhá strana“. Jde totiž o výsledek dlouhověké zkušenosti veškerého člověčenstva. Jestliže nelze najít pravdu ani mezi dvěma pohledy na stejnou minulost, je tvrzení o pravdě minulých dějů větší společnosti už prakticky nemožné.

Proč se tedy divit, že i na kteroukoliv část minulosti mají lidé tak rozdílné pohledy. Žádný minulý děj nelze vyčerpávajícím způsobem popsat. To by se musel znova prožít v myšlení všech tehdejších aktérů. Proto jakýkoliv popis minulosti je pouze a jenom výběrem jednotlivostí z toho, co se stalo. Ne nadarmo se mu proto říká historiografie, čili dějepis. Problém pohledu na již proběhlou událost není proto ničím jiným, než problémem výběru faktů této události, eventuálně jejich určitým seřazením v čase a někdy i v prostoru.

Každý člověk má určité celoživotní přesvědčení, čti, jeho myšlení je již předznamenáno souborem převzatých myšlenkových stereotypů až světonázorových schémat. Již z toho důvodu není nikdo schopen žádnou událost posuzovat s objektivní nepředpojatostí. Navíc většina lidí dokonce zastává, až vyznává určitou světonázorovou ideologii, od náboženské po rádoby vědecké, ale vždycky omezující objektivní pohled.

Nejhorší je ale dogma, podle něhož je historie učitelkou přítomnosti. Čili „neúplný“ popis minulosti je vydáván za jakýsi soubor poučení pro přítomnost, jež má ovlivňovat budoucnost. Právě toto dogma odpovídá za všechny jevy, o nichž se mluví jako o přepisování dějin. Dějiny ovšem nelze přepsat. Lze jenom vybrat si z nich to, co potřebujeme při přítomném prosazování svých budoucích zájmů. Jinak se na minulost dívat ani nedá. Jakýkoliv, vždy pouze neúplný popis minulosti, je jen a pouze zrcadlem zájmů popisujícího. Nic víc a nic míň. Dějiny nikdo nepřepisuje, pouze si z nich vybírá a silněji, či méně mocensky prosazuje to, co vyhovuje jeho potřebám, zájmům či alespoň vyznávanému přesvědčení.

V tomto textu předpokládám, že existují pouze a jenom „slušní“ dějepisci, čili takoví, kteří popisují opravdová fakta a nevymýšlí si nic, co se skutečně nestalo. Řečeno přesněji jenom si z nich vybírají, co se jim hodí. Vůbec za dějepisce pak nepovažuji autory, kteří pouze spekulují o tom, pro co nemají dokumentaci. A už vůbec pak ne konspirační konstruktéry minulosti.

Co se stalo, nejde odestát. Jen se o tom lidé mohou pohádat. Ovšem každý moudrý by se proto v této souvislosti měl ptát ne komu ku prospěchu, ale proč právě ten.