V tisícileté historii Polska byl tento národ pětkrát prakticky bez státu, i když jakési zdání státnosti někdy existovalo. Nemíním ale dneska psát o dávné historii Polska. Jde mi o popis vztahů mezi Ruskem a Polskem, které jsou v poslední době hlavním rizikem bezpečnosti nejen Polska, ale minimálně i střední Evropy, včetně Německa.

Poslední dělení Polska se uskutečnilo v roce 1795 a skončilo až po první světové válce. Polsko ještě mělo na „zadku vaječnou skořápku“ a už táhlo v čele s Pilsudským na Leninovo Rusko. Což byl akt starodávné tradice Poláků, kteří tak nenáviděli Rusko, že své děti strašily Rusem tak, jak jsme je u nás strašily třeba čertem.

Poláci, přesněji jeho šlechta, byli velmi bojovným národem. Daleko bojovnějším, než Němci, což středověká historie mnohokrát prokázala. Dokonce i Walesa řekl, že dodneška v mnohých přežil duch „šavličkářů“. Snikli a dodneška sní o velké státě, který by se rozkládal od Baltu až k Černému moři. Dneska se v takové koncepci vidí jako hráz Západu před Východem. Za toto velikášství je Churchill prohlašoval za vřed Evropy.

Dědičná nenávist k Rusku je vyjádřena současnou politickou mocí těmito aspekty:

–   Rusové začali druhou světovou válku s pomocí Německa.

–   Stalin v Katyni nechal vyvraždit polskou vojenskou elitu.

–   Rusové záměrně zastavili postup Rudé armády, aby bylo varšavské povstání rozdrceno a Varšava zničena.

–   Polsko nebylo Sovětským svazem osvobozeno, ale bylo Ruskem okupováno.

–   V současnosti je Rusko největším nebezpečím pro existenci Polska, proto rozmístí na svém území Americké rakety s jadernými hlavicemi.

–   Nebude odebírat Ruský plyn. Ale kupovat mnohem dražší z USA.

Spojení onoho chorobného velikášství a nejméně pět set let pěstované nenávisti k Rusku, se v současnosti převtělilo do úzkého vojenského spojenectví s USA. Pro USA se tím naplňuje její geopolitická strategie pro Evropu, protože se tím zamezuje těsné spolupráci Německa a Ruska. Takové spojenectví by z Evropy udělalo supermocnost vážně ohrožující dominanci USA nejen na planetě, ale konkrétně v Euroasii.

Polská věrchuška ve svém emočním chování zapomíná na základní pravdu v mezinárodní politice. Velmoci nemají stálé spojence. Mají jenom své stálé zájmy. Polsko se tak dostává v současnosti mezi mlýnské kameny, tvořené ne jedné straně EU, čili Německo-Francouzskou unií a na druhé USA, čili Unií severoamerických států. A vůbec nejhorší na tom je, že eventuálně i Rusko se přidá do hry. Už zase se vytvořila trojce, která si Polsko mezi sebou může rozdělit.