V roce 1774 Amschel Rothschild na shromáždění nejbohatších mužů Pruska v debatě o budoucnosti světa vyslovil mimo jiné zásadní myšlenku, cituji: »Války by měly být řízeny tak, aby národy obou stran upadly hlouběji do dluhů…takto vzniklé paniky a finanční krize by měly nakonec vyústit v celosvětovou vládu, nový řád celosvětové vlády«. Konec citace. Kdo sleduje dění ve světě po rozpadu SSSR, musí přiznat, že slova starého bankéře tvoří samou podstatu globalizační doktríny, kterou se snaží realizovat současní vládci USA. Vlivové a jiné mocenské struktury USA jsou tedy nezpochybnitelnými dědici myšlenek nejbohatších lidí světa, kteří s ním manipulují celá staletí. Političtí představitelé Ameriky nejsou nic víc než paňácové, vodění na drátcích finančními feudály světa. Jejich úkolem je rozeštvávat státy, či jiná uskupení, vyvolávat mezi nimi válečné konflikty, následně finančně podporovat obě válčící strany a tím je zadlužovat. V konečném pak financovat obnovu válkou zničených hodnot a dlouhodobě si nechat splácet půjčky z válečných dob. Globální financiéři tak vytváří již po staletí skutečnou světovládu, která samozřejmě veřejně není zřejmá. Ale o to silněji existuje a působí na celou planetu.

James Dimon je nejen šéfem největší americké banky JP Morgan Chase & Co. , jejíž aktiva se pohybují kolem hodnoty 2,3 bilionů dolarů, ale má přezdívku král Wall Streetu. Je v oboru uznávanou autoritou, mimo jiné je týdeníkem Times opakovaně řazen mezi stovku nejvlivnějších lidí světa a minulou finanční krizi přestál prakticky „bez ztráty kytičky“, jako málokterý bankéřský boss. Na webu banky http://www.prisonplanet.com/jpmorgan-chase-ceo-economic-crisis-inevitable.html před dvěma dny nechal uveřejnit následující myšlenky, cituji: „Některé věci se nikdy nemění – dojde k další krizi a její dopad pocítí finanční trhy…Teď je celkový globální dluh na rekordních 199 bilionech $, což je o 57 bilionů $ více než za Velké recese a největší americké banky jsou exponovány více než 40 biliony $ rizikovými deriváty…Deriváty mohou být neuvěřitelně složité, ale v podstatě jsou to jen papírové sázenky na něco, co se má stát v budoucnu napsal na webu analytik Michael Snyder…Pravdou je, že obchodování s deriváty se moc neliší od sázek na baseball nebo na fotbal…Obchodování s deriváty je jen forma legalizovaného gamblerství a ty banky, ‚příliš velké, aby padly,‘ Wall Street přetvořily na největší kasino v historii planety…Až ta derivátová bublina praskne (a během toho, co píšu, už určitě praská), tak budou útrapy, které to vyvolá v globální ekonomice, větší, než lze slovy popsat“. Konec mnou vybrané citace z jeho výročního dopisu akcionářům. Původně jsem k tomu nechtěl nic přidávat, ovšem nyní při psaní jsem se rozhodl přece jenom přidat ještě tři poznámky. Dimonem řízená banka přežila minulou krizi se ctí především proto, že byla víc jak opatrná při obchodování s deriváty. Za druhé je jednou z prvních bank, které zřídily kapitálovou kontrolu a přísnou regulaci vybírání hotovosti. Za třetí Dimon ve svém dopise mimo jiné upozorňuje, že v budoucí krizi budou zavedeny obrovské regulace výběru hotovosti, takže doporučuje, aby na to období měl každý, cituji: „…po ruce ulitou hromádku hotovosti“. Když něco takového doporučuje superbankéř, tak to už opravdu nepotřebuje komentář. Pro úplnost a spíše poctivost celé mé informace jen přidávám, že i při vší té pečlivosti se stalo, že neuváženým nakupováním jednoho londýnského zaměstnance na trhu tzv. swapů „Dimonova banka“ ztratila jen během května r. 2012 dvě miliardy dolarů. Sice v celém zmíněném obchodu od roku 2010 vydělala přes pět miliard, ale uvedená ztráta je přece jenom skvrnou na pověsti krále bankéřů.

Zeman se nechal v tisku celého světa celé týdny prezentovat jako jediný státník, který se z tak zvaného Západu, zúčastní oslav Dne vítězství v Moskvě. Užíval si pocitu hrdiny a svou účast neustále zdůrazňoval jako vzdání úcty k ruským obětem při osvobozování Československa. Když se pomalu blíží lámání chleba, najednou se dovídáme, že vlastně nejde na oslavy ruského dne slávy, ale zaletí si do Moskvy pokecat s Ficem. Pravdu tedy musím dát Němcové. Neproplaťte Zemanovi tento zbytečný výlet. Chová se totiž jako zbabělý šašek. Jak je vidět, tak se nakonec zalekl amerického gubernátora a bude prakticky v Moskvě šaškovsky napodobovat Merkelovou. Šaškovsky proto, že reprezentuje dneska už pro Rusko fakticky naprosto bezvýznamnou zemi.

Graduovaný filosof Lubomír Zaorálek byl již za nadvlády KSČ mužem s ambicemi vysoko přesahujícími jeho schopnosti. Jakmile jsem ho poznal ve funkcích ČSSD, označil jsem si jej jako „Zvorálka“, tedy člověka, který umí pouze dobře žvanit, ale nic neumí zařídit a není na něj absolutně žádné spolehnutí. Po dobu svého angažmá v ČSSD se věnoval zahraniční politice, asi proto, že chtěl už jako poslanec hodně cestovat. Svými rétorickými cvičeními na témata o mezinárodní politice se nakonec z poslance vypracoval na stínového ministra zahraničí a jakmile se ČSSD dostala do vlády, tak si ho postpubertální „Sralbotka“ prosadil do vlády jako ministra zahraničí, i proti vážnému nesouhlasu ze strany Zemana. Ten jej poznal stejně dobře jako já a také ho stejně, coby neschopného, ocenil. Přesto si ho Sobotka doslova zamiloval a teď je v mezinárodních věcech nejen jeho verbálním otrokem, ale zneužívá ho jako protizemanovského beranidla. Brzy po nástupu do židle ministra zahraničí, jsem si jej přejmenoval na „Zadolárka“. Že šlo o správné ocenění dokázal víc jak přesvědčivě svými aktivitami v posledním roce. Po průjezdu kolony US Army, což zdůrazňuji, protože nešlo o žádné vojsko NATO, ale pouze a jenom o vojenskou techniku USA, s ním uskutečnil deník Právo rozhovor. Po něm už nemám pro Zaorálka pojmenování, které by jej ještě víc dehonostovalo. Pouze zveřejňuji, že se pro mne stal klasickým až učebnicovým příkladem socdemokratického politika, zdaleka ne pouze českého a vůbec ne pouze současného. Ta strana svými činy totiž prakticky od samého počátku své existence vždycky popírala své ideály. Lháři, je pro jejich chování příliš slušným oceněním. Nejlíp na ně sedí velice výstižné, leč příliš vulgární česlé pojmenování, podobné slovu „zmr(šenec)“.

Ještě před dvěma desetiletími v běžné mluvě nepoužívané slovo oligarcha, se v současných politických komentářích doslova rozbujelo jako rakovinový nádor. Někteří novináři už dokonce mluví i v případě současné politické moci v USA o vládě oligarchů, když až do nedávna se ten, v demokraciích pejorativní pojem, používal pouze pro rychlokvašné zbohatlíky v Rusku. V posledním roce je uvedený pojem pravidelnou součástí informací o dění na Ukrajině. Tamější loňský puč je označován za válku oligarchů. Stejně tak současný boj mezi představiteli nelegitimní pučistické vlády se označuje jako rvačka oligarchů o hospodářské výhody. U nás se v médiích ubytoval uvedený pojem brzy po vzniku Sobotkovy vlády, v níž se stal místopředsedou a ministrem financí privatizační zbohatlík, navíc příslušník bývalé KSČ. Záměrné, mnohdy až nevybíravé útoky na Babiše mají svůj jasný zdroj. Jsou jim „taky“ podnikatelé, čti finanční spekulanti, soudobá to vládnoucí třída finančně globalizovaného světa, která si nakoupila dostatečné množství mediálně zdatných poskoků, aby si sama politickým bojem nešpinila ruce. Je to s podivem, ale je to tak. Podnikatelé napadají jiného podnikatele. A ne pouze proto, že díky svému politickému angažmá neobyčejně zvýšil vlastní konkurenceschopnost. Babiš je učebnicovým představitelem produkčního kapitalisty. Jeho majetek je veskrze materiální a vytváří reálné, tedy spotřebitelské hodnoty. Je podle marxistické dogmatiky sice vykořisťovatelem, ale není spekulačním příživníkem, čistým financiérským parazitem. A právě tuto vrstvu jeho politické angažmá výsostně štve. Jednak proto, že si díky politické moci zvyšuje zisk, ale především proto, že je pro mafii finančních spekulantů, coby významný politický přestavitel, vysoce rizikovým faktorem. Může začít prosazovat zákony, které zásadním způsobem omezí reálnou nadvládu finančníků nad zbytkem populace. A i když se mu to nepodaří, nebo jenom v malém rozsahu, tak svou veřejnou aktivitou otevře společnosti oči. Tak jako kdysi intelektuálové Marxova typu politicky uvědomovali dělnickou třídu, tak dneska může produkující podnikatel, kapitalista materiálního bohatství, politicky uvědomovat většinu veřejnosti, pro niž jsou financiéři stejným sociálním, až třídním nepřítelem, jako pro Babiše a jemu podobné. Nebojme se Babišů, ale dobře si je hlídejme. Podporujme jeho druhy v boji s „podnikateli“ v oboru spekulací, především těch finančních.

Obecně platí, že všechny sankce, jejichž smyslem je inspirovat občany postiženého státu, ke svržení jejich politického představitele, jsou ve skutečnosti politickým zločinem vydírání a braní rukojmích. Moc která sankcionuje totiž vždycky velice dobře ví, že sankcemi budou nejvíc, nebo dokonce jenom, trpět občané a nikdy ne politická věrchuška. Pokud mocenská elita má navíc podporu vojska, tak nemusí mít žádné obavy ze svého svržení. Takže taktika braní si veřejnosti za rukojmí svých zájmů je neúčinná a nádavkem ještě zločinem proti lidskosti, protože vždycky snižuje životní standard většiny veřejnosti. Co platí o sankcích obecně, to o sankcích proti konkrétním lidem v Rusku, platí ještě víc. Zdivočelí vládci v USA navíc vsadili na to, že sankcemi postihují, čili prakticky vydírají, mimo jiné i nejvlivnější, přesněji řečeno nejbohatší občany Ruska, jejichž bohatství je sankcemi vážně ohroženo. Ve své  neznalosti nepočítali s vlasteneckými city mnohých z nich, takže je ještě silněji připoutali k Putinově politice. Sankce sice vyhlásili politici USA a mnozí politici z EU je s chutí následovali. Jenže jejich konkrétní parametry nastavily především vlivové struktury USA, čti lobbisté průmyslových a jiných podnikatelů, podle svých konkurenčních zájmů při podnikání v Rusku. Cílem americkými podnikateli prosazených sankcí je co nejvíc poškodit evropské firmy, a umožnit tím americkým korporacím větší výhody na ruském trhu. Což se už projevilo mimo jiné tím, že za minulý rok se obchod mezi USA a Ruskem zvýšil. Evropa naopak jenom ztrácela. Takže sankce proti Rusku jsou zločinem proti lidskosti vůči většině veřejnosti, braním si veřejnosti za rukojmí, vydíráním nejbohatších Rusů a konečně podvodem amerických bohatců na svých evropských konkurentech.

V našich médiích jsou již delší čas šířeny panikářské názory o hrozbě nadvlády oligarchů. Povrchně myslící novináři a publicisté totiž mimo jiné zneužívají příliš průhledné situace na Ukrajině, kde občanskou válku mezi Ruskými občany a ostatními národnostmi využili někteří oligarchové k upevňování své moci. Osvědčení lokajští manipulátoři nám vnucují myšlenky na příklad o Babišovi, ve kterém vidí možného budoucího předsedu vlády, který prý přemění ČR na satelitního dodavatele svého Agrofertu. Na druhé straně minulý týden hlavní média kupodivu nějak obešla výroky vrchního velitele NATO, generála Philipa Bredlova, který politiky zemí NATO, kteří odmítají válčit, označil za zbabělce a začal brát představitele států coby své podřízené. Takže mně napadá, že varování před možnou budoucí vládou oligarchů má pouze odlákat pozornost veřejnosti od reálně se již upevňující nadvlády generálů USA minimálně nad politiky zemí NATO. To je totiž již poslední reálná síla, které má svou nepopíratelnou převahou zajistit světovládu globálnímu financiérskému gangu.