Když se definitivně rozpadl Sovětský svaz, očekávalo lidstvo na obou stranách barikády „studené války“ zásadní změnu. Nejhysteričtější myslitelé dokonce propadli euforii jakéhosi „konce historie“. Velká většina lidí, která patří do politické vrstvy o ničem nerozhodujících, odůvodněně očekávala od těch druhých, exponentů moci, že začnou svět směrovat k ne-li k trvalému míru, tak alespoň k radikálnímu snížení výdajů na zbrojení. Realisté na obou stranách sice věděli, že se člověk ještě zdaleka nevymanil ze své přírodnosti, čti agresivního predátorství, ale přece jenom vnímali konec „třídně“ rozděleného světa jako novou šanci. Opravdoví světovládci ovšem také věděli, že mají novou šanci. Pro ně byla studená válka od samého počátku jen nepříjemnou přestávkou v celodějinném horkém válčení. SSSR byl totiž příliš silný a vlastněním zbraní globálního zničení lidstva nepřekonatelnou překážkou pro jejich světovládu. Lidstvo se totiž ke konci minulého století dopracovalo ke skutečné možnosti světovlády. V dějinách sice existovali četní ti stupidní deprivanti, kteří nejen toužili, ale i realizovali tak zvanou „světovládu“, ať již šlo o Alexandra Makedonského, Džingischána, či Hitlera, leč to byla pouze vláda nad omezeným okruhem jejich kultury. Po pádu berlínské zdi se ale poprvé před skrytými světovládci otevřel reálný prostor ke zjevnému, před veřejností neutajovanému, skutečnému ovládnutí celé Zeměkoule. A bylo načase. Enormně totiž vzrost počet myslitelů, kteří světovou veřejnost poučovali o tom, že zdroje lidské civilizace jsou konečné. Byla-li studená válka pouze překážkou věčné horké války, tak světovládci jenom nyní potřebovali najít k jejímu dalšímu pokračování přesvědčivé důvody. Obslužná elity jim je již dávno připravila. Ukončení studené války otevřelo prostor k zahájení horké války o zbývající zdroje na této planetě. Což může být nakonec onou prorokovanou poslední válkou celého lidstva.

Když se dlouholetý prominent ČSSD Zaorálek stal ministrem zahraničí, předpokládal jsem, že vystudovaný filosof a celoživotní dramaturg, se za dvacet let v politice alespoň něco naučil. Byl to ale velice mylný předpoklad. A navíc je vidět, že nejen neumí samostatně myslet, ale že je navíc pouhým ustrašeným úředníčkem protektorátního charakteru, který papouškuje každého, kdo má moc. Najednou je pro něj ozbrojený puč ulice proti demokraticky zvoleným vládním institucím „demokratickým svržením diktátora“. Považuje pučisty za své partnery pro vyjednávání. Státní převrat, který byl po celé měsíce finančně vydržován ze zahraničí, na němž se navíc neskrývaně podílejí i ty nejextremnější nacionalistické síly Ukrajiny, uznává za výraz vůle „lidu“, čili za proces s tou nejvyšší legitimitou. Zamlčuje před veřejností pravý stav věcí v zemi, kterou sice navštívil, ale viděl ji jenom „ z ponorky“, jak se říká, takže se ani slůvkem nezmiňuje o doslova nacistickém teroru proti rusky mluvícím lidem na západě Ukrajiny. Nic neodhaluje politikovo ledví tak dokonale, jak krizové situace. Zaorálek se proflákl jako bezpáteřný slouha protiruských sil v atlantském prostoru. Pokračuje zdatně v tradici polistopadového „nejsvětějšího“, jehož humanitární bombardování doplnil „demokratickým terorismem“. Není při tom jistě náhodné, že obé je namířeno proti Slovanům.

Prezident Ruské federace je v nejtěžší situaci od doby, kdy se stal představitelem Ruska. Jakmile vystřídal opilce Jelcina, dařilo se mu stále lépe a lépe eliminovat škody, které tento, fakticky sovětský postbolševik, v celé zemi natropil. Brzy nato se Putinovi dařilo i významně posilovat roli Ruska na mezinárodní scéně. Sice ještě neurčoval v této oblasti tempo, které je po skončení studené války jednoznačně v rukách severoamerických militaristů, ale stále účinněji uplatňoval taktiku zadržování americké světovládné hegemonie. Dobře se, jako bývalý zpravodajce, poučil ze strategie zadržování komunismu, kterou pěstovaly USA od samého vzniku SSSR. Když Putin nastoupil do své druhé prezidentské éry, udělal však chybu. Příliš jasně sdělil světové veřejnosti, že hodlá změnit prakticky nefunkční Společenství nezávislých států, sdružujících 9 z původně 15ti bývalých republik SSSR. Prohlásil, že chce vytvořit postsovětskou unii, a vyjmenoval tři státy, jež by tato nová platforma zahrnovala. Kromě Ruska Bělorusko a Kazachstán. Netajil se však tím, že by velice přivítal, kdyby se přidala i Ukrajina. Tento nápad dokonce vyhlásil za prioritu svého prezidentského snažení.  A tím si zadělal na problém. Spustil aktivizaci všech protiruských sil nejen na Ukrajině, ale v celé zainteresované části světa. Svou chybu pak vyostřil koncem roku 2013. Viditelně podlehl své vidině a upozadil tak analyticky racionální mozek, který dosud nedělal mnoho chyb. Ve snaze urychlit vývoj ve prospěch své vidiny, nabídl bankrotující Ukrajině, vedené bývalým zlodějíčkem, z něhož se vyklubal hrabivý a málo politicky zdatný autokrat, až provokativně velkorysý, fakticky doslova korumpující dar a ne přátelskou výpomoc. Nějak si špatně spočítal reakci dávných protiruských nacionalistů v teritoriu na okraji Ruské říše. Především ale tragicky opomenul dlouhodobý cíl Amerických světapánů na ovládnutí, minimálně rozbití Ukrajiny, které viditelně oslabí samotné Rusko. Když začaly demonstrace v Kyjevě, každý přemýšlející člověk věděl, že je reálné riziko i naplnění dávných polsko-německých tužeb na ovládnutí tohoto teritoria. Již tehdy bylo nad slunce jasné, že síly Západu od USA po pobaltské pidistátečky udělají všechno, aby Rusko dostaly do role agresora. A na prahu takové situace je Putin dneska. Dostal se do pasti. Nepovedlo se mu, aby jednotu Ukrajiny rozbili rebelanti. Ať jsou mezi nimi i extremisté jakéhokoliv ražení, staví, jako přesvědčení ortodoxní nacionalisté a zároveň chorobně nenávidějící Rusko, jednotu Ukrajiny nadevše. Krym, který cholerický Chruščov kdysi nesmyslně daroval Ukrajině, může být nakonec pastí, která sklapne Putina tak, jak kdysi Brežněva Afghánistán. Putin se dostal do defenzívy. Má před sebou skoro nesplnitelný úkol. Zajistit ochranu Ruské flotily v Černém moři a při tom udržet světovou veřejnost v přesvědčení, že se jenom brání před duševně vyšinutým, nejlépe fašistou. Na to svět ještě pořád slyší.