K SOUČASNÝM VOLBÁM

Ať již volba prezidenta, jejíž první kolo dneska končí, dopadne jak chce, jedno je jisté. Prezidentem už nebude Klaus. Stačil jenom letmý pohled na kandidáty a bylo zřejmé, že žádný z nich není duševně až tak chorobný, jako je Klaus v posledních letech a jenom jeden je stejně nezvládnutelný, jako byl Klaus po celou dobu svých ústavních funkcí. Je zřejmé, že každý z kandidujících bude lepší, než ve vlastních očích „polobůh“ – prezident Václav II. Podle mého přesvědčení bude nejhorší variantou Zeman na Hradě. Jeho už dneska vypasené ego se bude v takovém případě až do smrti vysmívat všem, kdo mu nepřáli. Pýchou se bude dmout především vůči současným lídrům ČSSD. Oni jej za prezidenta nechtěli, ale lid, plebs, lůza, ta dokázala, koho vzývá. Popravdě řečeno vůbec mne nezajímá, kdo bude prezidentem a pokud to bude Zeman, věřím, že i tady se potvrdí moudrost, že vše špatné je k něčemu dobré. Zemanem by bylo totiž dovršeno ono třikrát a dost. Po něm už určitě přijde ona očekávaná a potřebná změna. Nebýt politické hlouposti a přílišného kombinování ze strany Špidly, Zemanova ctižádost už mohl být dávno ukojena a dneska mohl být možná dokonce jediným kandidátem on sám. Fakt, že mne nezajímá výsledek prezidentských voleb ale vůbec neznamená, že je mi jedno, co bude dál s Klausem. Veřejně jsem již několikrát napsal, že už dneska by se měl na něj zpracovávat obžalovací spis a mělo by být zajištěno, aby mu v okamžiku skončení funkce bylo mu soudně znemožněno opustit zem – třeba za Koženým. Trvám na tom, aby byl Klaus postaven před soud, stejně jako třeba Chirac, Mubarak a další. Aby byl obviněn za zruinování hospodářství země a zdevastování jejího právního řádu a obojí povýšit na prvky vlastizrady s ohledem na jeho funkce. Pokud se nepodaří dostat jej před řádný soud, pak jsem rozhodnut iniciovat aktivitu alespoň k ustavení „lidového soudu“, který by ohodnotil jeho činy podle vyššího principu mravního.

K DNEŠNÍ VOLBĚ

Dosud nikdy jsem to neudělal, neboť absolutně ctím právo tajného hlasování ve volbách. Ale dneska se přiznávám, jak budu volit. Mezi devíti kandidáty vidím pouze dva, kteří jsou nositeli skutečné změny. Pana Franze a paní Fischerovou. Tu druhou o něco víc, protože už je načase, abychom měli „královnu“ u ne šaška, jak napsal jeden z mých známých. Coby člověk, který se věnuje politice jako koníčku již skoro tři čtvrtiny století mi je jasné, že pro mé politické preference je nejvhodnějším kandidátem Dientsbier. Leč…volit budu Fischerovou, i když jde nejen o ztracený hlas, ale dokonce o takovou ztrátu pro Dientsbiera, že nakonec bude prezidentem ten nejhorší – Zeman. Jen se utěšuji, že víc jak jindy bude platit: „Do třetice všeho nejhoršího je větší jistotou totální změny“. V dlouhodobé perspektivě tedy svou volbu považuji za nejvýhodnější.

ANTIKOMUNISMUS JE PROJEVEM ZOUFALSTVÍ PRIVILEGOVANÝCH

Základním, ne-li jediným zdrojem současného antikomunismu je poznání o neudržitelnosti stávajícího ekonomického systému a politického režimu, které jsou sice nejadaptabilnějšími ze všech, které v dějinách dosud existovaly, ale jako vše lidské jsou jevy historickými, čili jednou nevyhnutelně musí skončit. Uvedené poznání u většiny dnešních antikomunistů je projevem jejich zoufalství ze ztrát výhod, které jim dnešek přináší. U malé skupiny pragmatiků mezi nimi je ale vědomě promyšlenou, až řízenou manipulací s veřejným míněním, která má zajistit, aby nezbytná změna systému a režimu nastolila diktaturu elit, čili pokračování privilegií menšiny jinými prostředky. Nenechme se proto mást. Ideály komunismu vznikly jako konkretizace věčných a především většinových lidských tužeb o spravedlnosti a rovnosti až v polovině devatenáctého století, kdy se rodil současný systém i režim. První pokus o jeho realizaci byl proveden předčasně a ještě k tomu v nevhodném prostoru. Proto skončil tak, jak skončil, i když to při troše štěstí nebylo nevyhnutelné. Ani další pokus se ještě nemusí podařit. Ale každý další přinese určité nezvratné poznání. Tak jako první realizace komunismu přinesla neprivilegované většině konkrétní důkaz, že může existovat společnostní systém se vzděláním, zdravotní péčí, zaměstnaností, dostačujícím bydlením, lacinými potravinami a hromadnou dopravou pro všechny. A to nikdy v budoucnu nebude odsouzeníhodné.

NAŠI PREZIDENTI

V prezidentském volebním týdnu si zopakujme hlavní charakteristiky všech našich dosavadních prezidentů.

Masaryk – zakladatel

Beneš – osvoboditel

Hácha – strašpytel

Gottwald – budovatel

Zápotocký – spisovatel

Novotný – pokračovatel

Svoboda – velitel

Husák – udržovatel

Havel – oblbovatel

Klaus – zničitel

Jakoupak charakteristiku si asi vyslouží ten budoucí?

DVĚ POZNÁMKY K AMNESTII TISÍCŮ

Desátý prezident státu, který byl založen v říjnu roku 1918 a definitivně rozdělen na dvě části dne 1. 1. 1993, se rozhodl se svým protějškem z druhé části rozdělené země, svérázně oslavit dvacetileté výročí vzniku dvou pidistátů z mrtvoly toho původního. Prezident České republiky, jemuž jsem přiřadil označení zničitel, jinak jménem Václav Klaus, udělil k 1. 1. 2013 milost víc jak pěti tisícům zločinců. V mých očích tak završil svou roli kmotra všech mafií v ČR i SR. Se svým chladným pragmatismem tak uzavřel svou zločineckou misi, ke které se písemně zavázal hned v prvých dnech listopadu 1989 velvyslanci USA v Praze, kam se nechal pozvat. Zavázal se tam k co nejrychlejšímu návratu kapitalismu do tehdejšího Československa, což byl základní smysl všech politických převratů poslední dekády dvacátého století v Evropě. Pod Klausovou taktovkou proběhlo zesoukromničení většiny vlastnictví státu v prostředí velmi svérázného, říkejme tomu kontrarevolučního, čti lupičského práva. V dějinách šlo pouze o další ilustraci teze, že za každým velkým vlastnictvím se skrývá zločin. Pro přemýšlivé lidi nemohl být vymyšlen lepší důkaz o zločinnosti kapitalistického politického systému. Klausovi šlo nejen o transmisi socialistické ekonomiky na kapitalistickou, ale především o vytvoření vrstvy lidí, kteří budou po dlouhou dobu svým bohatstvím ovlivňovat politiku země, neboť ovládnou celostátní média, budou schopni si vydržovat nejvyšší ústavní i regionální politiky a prosazovat zákony ke své potřebě. I když právní řád restaurace kapitalismu byl neobyčejně volný, přesto mnoho aktivních zbohatlíků se zapletlo do sítí zločinů natolik, že je nakonec začaly stíhat i jednoznačně prokapitalistické a neobyčejně liknavé soudy. Klaus proto svou amnestií ukončil trápení soudců a zbavil je těžké úlohy jeho zločineckou kamarilu očisťovat a dělat ze zlodějů počestné občany, jak tomu bylo zvykem v  začátcích všech kapitalistických demokracií. Klaus se tedy v posledních dnech své nejvyšší ústavní funkce pokusil zmařit jakékoliv úsilí o odhalení zločinné podstaty majetkového převratu započatého v roce 1990. Podle mého úsudku to nebyl jediný motiv jeho plivnutí do tváře většině občanů. Mnohem důležitějším bylo sdělení čistě osobní. Klaus již nejméně od roku 1992 propadl psychické chorobě většiny mocných, kterým se povedlo provést nějakou zásadní změnu. Od dětství vychován bez otcovské autority, z poměrně bědných poměrů se vlastní pílí vypracoval v dosti úspěšného muže. Ovšem jeho ambice byly vždycky mnohem větší. Pomalu leč jistě se začínal přeceňovat, přestal uznávat jiné, než své názory a cítil se povolán k nejvyšším vůdcovským postům. Od rozdělení Československa jeho duševní stav začal jevit známky poruchy. Sám sebe začal považovat za neomylnou, až božskou bytost. Vždycky byl vyznavačem jednoduchého dogmatu, nositelem přesvědčivých, leč nedokazatelných pravd a demagogickým manipulátorem. S nebetyčnou ješitností se u něj začala snoubit chorobná touha po nesmrtelnosti. Zbrkle plodil jednu knihu za druhou a snažil se vybudovat si již za života nezbouratelný pomník. Z této posedlosti se nakonec rozvinula dokonalá paranoia, projevující se zvrácenou touhou po zániku světa spolu s jeho osobou. Všechno negativistické se mu proto začalo hodit. Odmítal ochranu přírodního prostředí nutnou pro záchranu našeho druhu, vysmíval se snahám o zlepšení klimatických podmínek směřujících ke zmírnění negativních projevů průmyslové produkce, toužil po rozbití evropského nadstátu, racionální to ochrany Evropy před světovou konkurencí schopnějších. Jeho nihilismu se hodí všechno. Mimo jiné i propuštění zločinců, které nejenže ublíží mnoha konkrétním lidem, ale zásadně poškodí víru společnosti v právo. Klaus by podle mého soudu měl být internován v psychiatrickém ústavu. Jediné štěstí je, že už brzy končí ve své funkci, takže až jeho choroba nepůjde utajit, nebude už ústavním činitelem.