Je podivuhodné, že světová veřejnost se z médií dovídá každou maličkost o odpůrcích Kaddáfího režimu, ale prakticky vůbec nic o reálném životě ostatních obyvatel Libye. Na počátku Arabského roku bylo rebelů v šestimilionovém státě pár tisíc, čili ani ne promile. Každého soudného člověka musí logicky napadnout, co si asi myslela a postupně myslí, naprostá většina obyvatel země. Určitě nespokojených v ní bylo a je daleko víc, než povstalců, ale chtějí to samé, jako oni? Možná už mají dost Kaddáfího osoby, ale jsou opravdu nespokojeni se svou životní situací? Jen výjimečně se v informacích o Libyi objevily zmínky o Kaddáfího Zelené knize, sepsané mladým důstojníkem, který se postavil do čela revolty, jež smetla monarchii. Zelená kniha byl jakýmsi jeho programem revolučních změn ve společnosti a státě a zahrnovala celou šířku života země, která byla tehdy nejchudší v Africe. Světovou veřejnost by jistě na pokraji pádu Kaddáfího režimu velice zajímalo, jak se podařilo vůdci revoluce naplnit svou programovou vizi. Zvláště když velice dobře zná, alespoň ta z Východní Evropy, jak kupříkladu disidenti jejich zemí, naplnili za dvacet let své představy z éry převratů. Ale i Západ by mohlo zajímat reálné fungování mocenského systému, který měl být, podle Zelené knihy demokratičtější, než jsou zastupitelské demokracie. Všechny by nás mělo interesovat, jak bylo v praxi řízeno hospodářství, jež mělo být údajně zbavené vykořisťování. A konečně, jak se reálně projevoval sociální systém a především jak se chovali lidé v něm, když vedle něj byl evropský sociální stát jen chabým odvarem řešení sociálních problémů. Média, sloužící globálnímu panstvu vytvářela z Kaddáfího dlouhodobě a promyšleně paňácu, blázna, diktátora, aby v posledních dnech z něj dokonce vyprodukovala vraha, ba válečného zločince. Do této mediální manipulace by se nehodily informace, že za Kaddáfího Libye znárodnila ropný průmysl a stala se tak jednou z nejbohatších zemí Afriky, že uskutečnila největší projekt zavodňování pouště na světě, který je takových rozměrů, že je vidět i z vesmíru, či že v zemi je zdarma školství, zdravotnictví i bydlení. To všechno se světová veřejnost možná doví za desítky let, až Libyjští povstalci za své osvobození darují Západu nerostné bohatství své země, zprivatizují všechen dneska státní majetek a nakonec nebudou mít peníze ani na platy policie a vojska, které by měly udržet jejich mocenské postavené, nadtož na podpory nejchudším.

Na internetu se před několika dny objevil dopis ruských lékařů, pracujících a dokonce dlouhodobě žijících v Libyi. Byl adresován prezidentu Medveděvovi a premiérovi Putinovi. V prvé řadě jim oznámili, že jejich nemocnici bombardovali spojenci rebelantů a zabili v ní osmnáct dětí a mnoho žen. Pak jim sdělili, ať alespoň nyní napraví svůj katastrofální omyl, jímž bylo zdržení se hlasování při projednávání rezoluce RB. Nakonec jim napsali, že by nikdy neodešli pracovat do Libye, kdyby v Rusku byla tak vysoká životní úroveň, sociální zajištění a odměňování práce jako v Libyi. Myslím, že jsem ještě nikdy nečetl tak jasné ocenění poměrů v postkomunistickém Rusku.

Za měsíc se budou konat v Kanadě parlamentní volby. Což by nestálo za zmínku, jenže ony jsou mimořádné, což už je pro Kanadu dost nezvyklé. Ještě nezvyklejší je, že důvodem byl jeden již skoro přestárlý, protože dlouho neužívaný parlamentní institut, který by se dal nazvat pohrdání parlamentem ze strany vlády. Problém byl spuštěn požadavkem předsedy dolní komory Petera Milikena, který nařídil Harperově vládě, aby ještě před hlasováním o rozpočtu předložila parlamentním výborům zprávu o financování některých z navrhovaných reforem. Vláda tak ovšem neučinila, a tak opozice vyvolala tematické hlasování, jímž fakticky vládu svrhla. Harperova vláda vládne menšinově a již delší čas se chovala tak, že odborníci hovořili u úpadu kulturnosti politiky. Takže většině poslanců už došla trpělivost. Docela by mne zajímalo, jak dlouho by kanadská dolní komora trpěla pokleslosti až zvrácenosti Nečasovy vlády. Podle mého odhadu by padla nejpozději při prvních škrtformách, které prohlasovala sněmovnou narychlo, bez debaty, jen aby je Senát schvaloval ještě před nástupem nových senátorů do funkce. Jak je vidět, ani náš dozorce nad ústavností nemá tolik politické kultury a především zažitého demokratismu, co jí mají poslanci dolní sněmovny v Kanadě. V mých očích jde o učebnicový příklad vyspělejšího systému politické, parlamentní demokracie. Dokazuje to vyzrálost dlouhodoběji fungujících demokracií. Naší politické kultuře by vysoce prospělo, kdyby sněmovna měla podobný institut na krocení zdivočelé vlády.