Za měsíc se budou konat v Kanadě parlamentní volby. Což by nestálo za zmínku, jenže ony jsou mimořádné, což už je pro Kanadu dost nezvyklé. Ještě nezvyklejší je, že důvodem byl jeden již skoro přestárlý, protože dlouho neužívaný parlamentní institut, který by se dal nazvat pohrdání parlamentem ze strany vlády. Problém byl spuštěn požadavkem předsedy dolní komory Petera Milikena, který nařídil Harperově vládě, aby ještě před hlasováním o rozpočtu předložila parlamentním výborům zprávu o financování některých z navrhovaných reforem. Vláda tak ovšem neučinila, a tak opozice vyvolala tematické hlasování, jímž fakticky vládu svrhla. Harperova vláda vládne menšinově a již delší čas se chovala tak, že odborníci hovořili u úpadu kulturnosti politiky. Takže většině poslanců už došla trpělivost. Docela by mne zajímalo, jak dlouho by kanadská dolní komora trpěla pokleslosti až zvrácenosti Nečasovy vlády. Podle mého odhadu by padla nejpozději při prvních škrtformách, které prohlasovala sněmovnou narychlo, bez debaty, jen aby je Senát schvaloval ještě před nástupem nových senátorů do funkce. Jak je vidět, ani náš dozorce nad ústavností nemá tolik politické kultury a především zažitého demokratismu, co jí mají poslanci dolní sněmovny v Kanadě. V mých očích jde o učebnicový příklad vyspělejšího systému politické, parlamentní demokracie. Dokazuje to vyzrálost dlouhodoběji fungujících demokracií. Naší politické kultuře by vysoce prospělo, kdyby sněmovna měla podobný institut na krocení zdivočelé vlády.