Je podivuhodné, že světová veřejnost se z médií dovídá každou maličkost o odpůrcích Kaddáfího režimu, ale prakticky vůbec nic o reálném životě ostatních obyvatel Libye. Na počátku Arabského roku bylo rebelů v šestimilionovém státě pár tisíc, čili ani ne promile. Každého soudného člověka musí logicky napadnout, co si asi myslela a postupně myslí, naprostá většina obyvatel země. Určitě nespokojených v ní bylo a je daleko víc, než povstalců, ale chtějí to samé, jako oni? Možná už mají dost Kaddáfího osoby, ale jsou opravdu nespokojeni se svou životní situací? Jen výjimečně se v informacích o Libyi objevily zmínky o Kaddáfího Zelené knize, sepsané mladým důstojníkem, který se postavil do čela revolty, jež smetla monarchii. Zelená kniha byl jakýmsi jeho programem revolučních změn ve společnosti a státě a zahrnovala celou šířku života země, která byla tehdy nejchudší v Africe. Světovou veřejnost by jistě na pokraji pádu Kaddáfího režimu velice zajímalo, jak se podařilo vůdci revoluce naplnit svou programovou vizi. Zvláště když velice dobře zná, alespoň ta z Východní Evropy, jak kupříkladu disidenti jejich zemí, naplnili za dvacet let své představy z éry převratů. Ale i Západ by mohlo zajímat reálné fungování mocenského systému, který měl být, podle Zelené knihy demokratičtější, než jsou zastupitelské demokracie. Všechny by nás mělo interesovat, jak bylo v praxi řízeno hospodářství, jež mělo být údajně zbavené vykořisťování. A konečně, jak se reálně projevoval sociální systém a především jak se chovali lidé v něm, když vedle něj byl evropský sociální stát jen chabým odvarem řešení sociálních problémů. Média, sloužící globálnímu panstvu vytvářela z Kaddáfího dlouhodobě a promyšleně paňácu, blázna, diktátora, aby v posledních dnech z něj dokonce vyprodukovala vraha, ba válečného zločince. Do této mediální manipulace by se nehodily informace, že za Kaddáfího Libye znárodnila ropný průmysl a stala se tak jednou z nejbohatších zemí Afriky, že uskutečnila největší projekt zavodňování pouště na světě, který je takových rozměrů, že je vidět i z vesmíru, či že v zemi je zdarma školství, zdravotnictví i bydlení. To všechno se světová veřejnost možná doví za desítky let, až Libyjští povstalci za své osvobození darují Západu nerostné bohatství své země, zprivatizují všechen dneska státní majetek a nakonec nebudou mít peníze ani na platy policie a vojska, které by měly udržet jejich mocenské postavené, nadtož na podpory nejchudším.