Již v dobách nadvlády KSČ jsem tvrdíval, že existují obory lidské činnosti, pro které by zájemci měli být přísně vybíráni. U budoucích pracovníků služeb kupříkladu psychologem, který by včas zjistil, zda patří k lidem, kteří dovedou být k zákazníkovi úslužní, i když on je protivný, ba třeba až hulvátský. U budoucích lékařů pak dokonce psychiatrem, který odhalí, zda jde o lidi toužící po slávě, kariéře či penězích, nebo adepty opravdu oddané ideálům služby trpícím a potřebným. Přivedly mne k tomuto názoru zkušenosti s lidovým léčitelstvím, k jehož mravním postulátům vždycky patřilo, že za léčení se neplatí, pouze každý léčený podle svých možností přispěje na živobytí léčitele. Velice podobná pravidla pro léčení vždycky platila v celém orientě, kde pacient platil pouze za léky, nebo císař a jiná vrchnost teprve za vyléčení. V současné době, kde všechno je zbožím, cílem všech aktivit je zisk a nejvyšším smyslem života je úspěch, je dokonce nezbytné, aby nikdo, kdo chce být boháčem, se v zájmu celé společnosti nestal lékařem. Během studií medicíny by odborníci měli mezi studenty odhalit ziskuchtivce všeho druhu, aby v pozdějším, specializovaném studiu jim bylo povoleno pokračovat pouze v těch oborech, které realizují medicínu neléčivou, především pak chirurgické sochařství. Síto by mělo být tak dokonalé, aby se mezi lékaře nedostal ani jeden zrůdný medicinman. Je totiž z psychologie již dávno známo, že i jediná silná osobnost s negativním chováním, dokáže rozvrátit velmi početnou komunitu slušných lidí. Kdyby naše zdravotnictví alespoň v budoucnu dokázalo eliminovat příliv nositelů oněch vlastností pro lékaře nevhodných, vytvořila by se pro další generace šance velice humánního zdravotnického systému, pro jehož vykonavatele by povolání lékaře bylo skutečně posláním.