Copak by nějaký rozumný člověk půjčil někomu své vlastní peníze jenom na to, aby mu dotyčný splatil předešlý dluh? Tak by se snad choval jenom blázen. Nebo ten, kdo nepůjčuje své vlastní peníze, tedy banky. Argument, že banky či bohaté státy opětně půjčují svým dlužníkům jen tehdy, když jde o investice, které vydělají jak na existenci dlužníka, tak na splacení prvotního i dalších dluhů je lživá. Kdyby měl věřitel opravdu takovou důvěru v ony investice, byla by jejich ziskovost pro něj jistě dostatečně lukrativní, aby se stal jejím vlastníkem, nebo alespoň spoluprovozovatelem. Jelikož v to nevěří, tak pouze doufá, že se mu peníze nějakým zázrakem vrátí. V takovéto doufající atmosféře již od dob zrušení kolonialismu žije prakticky celý Západní finanční svět. Zatím si, díky neustálé inflaci, mohl dovolit vždy po nějakém delším období steré dluhy prakticky odpustit. Kdyby po odpustku začal ale půjčovat odpovědně, pak by to bylo v pořádku. Jenže další půjčky byly a jsou až dosud prováděny nadále bez věřitelské odpovědnosti. Naučit někoho žít na dluh, zvláště když se mu po čase stejně dluh fakticky odpustí, je tou nejspolehlivější metodou na zlumpačení skoro každého člověka. Nadtož demokratických vládců, kteří si jsou vědomi, že budou mít své posty stejně jenom pár roků.