Z webu http://www.czechfp.cz/site/?p=6400 v kurzivě přenáším text, zveřejněný tam se značkou (mist) a včerejším datem. Před deseti lety, 24. března 1999, začaly padat humanitární bomby na území Jugoslávie. Obyvatelé okrajové části metropole měli v tu chvíli jen smůlu, že nedaleko jejich domů leží letiště. Milici byly tehdy pouhé tři roky. Stala se vůbec první obětí náletů Severoatlantické aliance na Jugoslávii. Kazetová bomba, která 17. dubna 1999 pozdě večer vybuchla v rodinném domku Rakičů, malou dcerku zabila ve spánku. Když jedete do Bělehradu ze severní strany, od městečka Indžija, přivede vás stará cesta na předměstí Batajnicu. Srbský hřbitov je nekonečný. Hrob tohoto dítěte není první ani poslední památkou války. Hrob Milice není na rozlehlém hřbitově snadné najít. Musíte se doptat hrobníka, který vám ochotně ukáže desku z růžového mramoru. Tento prostý člověk vám prozradí i to, že k hrobu malého děvčátka chodí mnoho lidí. Velmi často v uniformách armád těch zemí, které zavinily její smrt. Zapálit svíčku na tomto místě je gesto, jež nic nemění. Vyjadřuje však touhu mnoha normálních lidí po odpuštění. Vzpomínám si, že jsem se nikdy necítil ve svém dlouhém životě tak bezmocným, jako když jsem nad svou hlavou viděl a slyšel přelétávat bombardéry mířící na Jugoslávii . Kdyby to bylo v mé moci, tak jsem každý z nich sestřelil. Nezapomenu  také – a přeji si aby to lidstvo nikdy nezapomnělo -, že tehdejší prezident mé vlasti v kongresu USA označil bombardování Srbska za etickou válku. Od té doby si jej vedu ve svém seznamu válečných zločinců, stejně jako Zemana, který podepsal náš vstup do NATO bez referenda jen dva týdny před bombardováním země našich nejtradičnějších přátel. Od té doby také bez výjimky souhlasím s názorem jednoho ze svých dávných přátel, který tvrdíval, že by mělo být uzákoněno, aby nikdo, kdo rozhoduje o vstupu země do válčení, nesměl být bezdětným.