Řada opravdu přemýšlivých lidí se shoduje v názoru, že svět po současné finanční turbulenci, která se provalila do celosvětového hospodářství až do formy krize, už nebude tím, čím býval. Především se to dotýká světa dosud ovládaného diktaturou neoliberální ekonomiky a její ideologie, čti hypotézy o ekonomii svobodného trhu. Nebude-li skutečně svět jako dřív, měla by o tom uvažovat především Evropa, která v poválečné době, k zajištění sociálního smíru a celkové své stability, postupně vytvořila svým obyvatelům určitý stupeň sociálních jistot, kterému sociálnědemokratičtí politici a socialisté dali název sociální stát a liberálové jej pejorativně překřtili na opatrovnický či pečovatelský stát. Že nelze udržet ani v Evropě, nadtož v celém, rychle se globalizujícím světě, dosavadní systém institucí a pravidel sociálního státu, nám všem otloukají o hlavu již nejméně dvacet let především američtí neokoni, ale i jejich evropští lokajové, především pak z postsovětských a postsocialistických zemí. A nejen otloukají. Pod tlakem lobbování nadnárodních korporací postupně, čili salámovou metodou, jednotlivé prvky ze systému sociálního státu v jednotlivých zemích odlamují vždy, když mají v zákonodárných sborech většinu. A podrazácky uvedenou likvidaci nazývají reformami. Pokud chce jejich neurvalému počínání Evropa zabránit, musí bezpodmínečně najít nový formát sociálního státu. A to dokonce tak promyšleného, aby byl realizovatelný, alespoň v nějaké zárodečné formě, i v chudých zemích. Zatím jsem v celé škále protikrizových, ale především pokrizových řešení, nenašel mnoho náznaků nejbližší budoucnosti sociálního státu. Nadtož, aby se objevilo ucelené paradigma nové sociální stavby pro současný stav globálního lidstva. To by byla teprve skutečná reforma. Vše, co prosazují současní vládci, nejsou totiž vůbec žádné reformy, ale podlé praktiky celosvětových neoliberálních kontrarevolucionářů.