Předmoderní svět, mnohými odborníky nazývaný společností tradičních sociálních vztahů, trval několik tisíciletí. Moderní svět již jenom několik staletí. Ve skutečnosti sice komplexní modernita nezasáhla ještě většinu obyvatel planety, ale její vlivově a mocensky rozhodující část již pomalu přechází v postmoderní svět. Což je pouze pomocným termínem současných sociologů, protože nikdo z nich neví, jak současnou éru dějin naši potomci jednou pojmenují. Ať již ji dneska nazývají odborníci, či laici jak chtějí, třeba globalizací, informační érou, rizikovou společností, nebo dokonce koncem dějin, čili totálním vítězstvím demokracie, jedno je nepochybné. Současnost je stále složitější a při tom na druhé straně komplexnější, totalitnější až univerzálnější. Ve svém souhrnu tedy paradoxnější. Proto i pro odborníky stále méně pochopitelná a pro politiky stále méně uchopitelná. Lidský mozek je sice podle většiny jeho zkoumatelů údajně nejsložitějším systémem v nám známém vesmíru, ale jako vše v tomto vesmíru je i on omezený, čili má své limity i v poznávacích funkcích. Pokud jsem se včera zmínil o cestě do pekel při řešení současné krize, pak ta spočívá právě v neschopnosti lidského mozku poznat stav současnosti v celé její komplexnosti. Z čehož rezultuje největší nebezpečí. Touha po jednoduchých řešeních, která se projevuje v každé krizové době a s jejím delším trváním, či prohlubováním, povážlivě roste. Viz dějiny všech revolucí moderní doby, ale také rebelií, vzpour v tradičních společenstvích, či dokonce světovlády Alexandra Makedonského.