Politika každého státu se odvíjí od ideálů, které tvořily důvody jeho vzniku. Po rozpadu společného Československa měly jeho dva nové, nástupnické státy kupodivu nestejné zakládací ideje. Fundamentem Slovenské republiky byla někdy až krajním nacionalismem živená touha po národní svrchovanosti, vyjádřené právě státní samostatností. Jediným základem nového českého státu byla naopak pouze idea negace komunistické minulosti, projevovaná absurdně nenávistí bez výjimky ke všemu z doby nadvlády KSČ, což nebylo komunismem ani velmi vzdáleně. Stále více se ukazuje, že uvedená negativistická geneze našeho státu neustále zatěžuje nejen politickou část veřejného prostoru, ale otravuje svou negativní energií prakticky veškerý veřejný život. Doslova tragedií pak je, že naši antikomunisté všeho druhu se nikdy ani neobtěžovali, nadtož pokoušeli o ujasnění si alespoň toho, kdo je dneska jejich faktickým nepřítelem na život a na smrt. Z jejich schizofrenního vidění dějin a světa vůbec proto rezultuje naprostá většina mocenských aktů, ničících mnohé šance na širokou spolupráci sociálních vrstev, znemožňujících vytváření rovnoprávných subjektů občanské společnosti a především sabotujících odpovědné spravování země zvolenými ústavními činiteli. Bojové heslo totálního antikomunismu vytvořilo v naší zemi klíma stupňujícího se napětí, jehož konce lze jen těžce dohlédnout.