Nečasova vláda má ve sněmovně tak obrovskou převahu, že si může dovolit přepych, který v naší polistopadové politice prakticky žádná vládní koalice neměla. Až 35 jejích poslanců nemusí v jednotlivých hlasováních podpořit vládní návrhy. Když při tom opustí sál, tak pořád ještě celým legislativním, schvalovacím strojem budou záměry vlády uzákoněny. Asi to byla tato sebejistota a z ní planoucí pýcha, která zplodila docela nový jev v chování koaliční věrchušky. Veřejnosti je prezentován jako boj s korupcí, ale ve skutečnosti jde o snahu pohlavárů ODS a recyklátů shromážděných v TOP09, zajistit si dominantní postavení na pravé straně pravicového, čti, výnosnějšího politického spektra. Straničtí mocipáni k tomu zvolili velice nebezpečnou metodu, diskreditaci někoho z předních činitelů soupeřící strany. Vondra z ODS od samého počátku nástupu do funkce se začal pídit po korupční minulosti na ministerstvu obrany, protože dobře věděl, že v něm patří úplatky doslova k dobrému tónu ve všech zemích, v nichž zbrojaři mají svou hospodářskou váhu, tedy i v ČR. To rozzuřilo cara českých politických čachrářů Kalouska, kdysi finančního náměstka právě na ministerstvu obrany natolik, že okamžitě vyhrabal na Úřadu vlády doslova učebnicovou rozkrádačku, za kterou nese, minimálně politickou, odpovědnost Vondra. Lidová moudrost sice říká, že vrána vráně oči nevyklove, ale při mafiánství naší politiky i to je možné. Přece jeden z politologických klasiků na korupci kdysi řekl, že vláda, jež chce být úspěšná v boji s korupcí, musí najít velkou rybu a tu příkladně potrestat. A ta velká ryba musí být z vlastního tábora, v žádném případě ne z opozice. Bude proto po nějaký čas docela zajímavé sledovat, kdo se stane obětí vlády mafiánské antikorupčnosti.

Ve všech koaličních vládách, které se kdy našim politikům po volbách podařilo splichtit, docházelo k trestnému činu vydírání, jenž za dvacet let existence v našem politickém prostoru doslova mutoval v nakažlivou chorobu. Malé strany, bez nichž by ale koalice neměla ve sněmovně většinu, dělaly totiž všechno možné, aby ze spoluúčasti na vládnutí vyzískaly maximum ze svého programu, čti, vytřískaly výhody pro spřátelené mafiány a lobbistické skupiny, které jim na oplátku přihrávají hlasy. Když už se u nás mohou beztrestně kupovat. Malé strany se ve všech vládních koalicích chovaly jako její vnitřní opozice. Když se sestavila současná vláda, prokazatelného nečasu pro levici, všichni političtí analytikové předpokládali, že při tak velké převaze se konečně ústavní orgány zbaví uvedené infekce. Bylo to naivní prognózování, zvláště když hned při sestavování dnešní vládní kamarily se symptomy neblahé nákazy projevily velmi výrazně. Véčkaři totiž podmínili svůj vstup do koalice postem ministra vnitra pro svého předsedu, kterému se dodneška už povedlo být nejméně schopným členem vlády a nejméně oblíbeným ministrem u příslušníků svého rezortu. Po obecních a senátních volbách se strana VV navíc dostala, a to nejen díky Johnovi, na trajektorii zániku. Vláda jako celek, je k tomu všemu programově protilidovou, takže už ztrácí svou legitimitu, což se projevuje v průzkumech volebních preferencí, v nichž už nemá virtuální většinu ve sněmovně. Véčkaři proto začínají vidět svou záchranu v příklonu k náladám protivládní veřejnosti, čímž se automaticky stávají onou vnitřní opozicí v koalici. Předpoklad, že Nečasova vláda konečně protrhne bludný kruh vydírání a z toho plynoucích věčných politických kuchhandlů při vládnutí, se tedy nesplnil. A navíc se v ní objevil další rozkladný prvek. O něm se zmíním zítra.

Když Havel na Letenské pláni moderoval státní převrat, ani jednou nepoužil slovo kapitalismus. Později to zdůvodňoval tak, že prý komunisté tento pojem za celá dlouhá léta opatřili mnoha hanlivými přídomky, takže prý nevystihoval jeho skutečnou podobu. Neuplynulo ale mnoho let a náš jediný, světem velebený revolucionář, dokonce sám dal kapitalismu ještě hanlivější nálepku, než jakou kdy použili komunisté kdekoliv na světě. Ve svatém boji proti Klausovi se nechal unést a zahovořil o mafiánském kapitalismu. Při své politické nedovzdělanosti si myslel, že takto pojmenovává pouze konkrétní provedení kapitalismu v ČR, zaváděného tvůrčí invencí politického klanu Okrádáme Dobře a Spolehlivě. Kdyby Havel opravdu znal alespoň maličko z dějin vznikání kapitalismu třeba v Británii, USA, ale třeba i v daleké Austrálii, musel by vědět, že žádný kapitalismus v dějinách nevznikal jinak, než podobně tomu, jak jej zavedla u nás ODS pod Klausovým diktátem. A tak globálně puncovaný nositel pravdy nám všem nakonec sám řekl o kapitalismus tu nejpodstatnější pravdu, i když, bohužel pro něj, jenom omylem.

Současná vláda všech Britů údajně musí realizovat rozsáhlé úspory, samozřejmě že pouze na prostých lidech. Prý se jí nedostává prostředků. Při tom ale analytik George Monbiot zjistil, že firmám slouží snaživěji, než své důstojníky obskakovali slouhové ze strachu, aby nebyli posláni na frontu, když se pánovi znelíbí. Jmenovaný ekonom vypátral, že právě Cameronova vláda rozhodla o tom, že britské firmy s pobočkami v cizině nemusí platit podnikatelské daně ze zisku, vydělaného jejich zahraničními pobočkami. Zároveň korporace mohou nadále odepisovat provozní náklady i svých zahraničních poboček od svých britských daní. Ve srovnání s tímto daňovým mustrem, je nedávná profláknutá zkorumpovanost našich politiků, ubohým odvarem lokajství vůči bohatcům. Jelikož Západ, především pak USA a Británie jsou vrcholnými vzory našich papalášů, máme se ještě hodně na co těšit.

Za premiérování Dzurindy byly na Slovensku uzákoněny četné neoliberální změny v sociální oblasti, které se u nás nepodařilo zatím prosadit. Jakmile byl vystřídán Ficem, některé z nich byly zrušeny, či alespoň zpochybněny před soudy. Především pak v oblasti zdravotního pojištění, dotýkajícího se všech obyvatel. Za současné vlády, jejíž hlavou je Radičová, ale krkem opět Dzurinda, přistupuje politická smečka k návratu k dogmaticky liberálním praktikám. Za jednu z nejhnusnějších považuji nedávné rozhodnutí slovenského Ústavního soudu v Košicích, podle něhož už nebudou muset zdravotní pojišťovny vynaložit případný zisk pouze na financování zdravotní péče. V mých očích jde o evidentní zločin a nejen o protiústavní rozhodnutí. Občané jsou zákonem donucováni předplácet si pojistku na zdravotní péči, ale správce jejich peněz si s nimi může fakticky dělat, co se mu zlíbí. Místo financování zdravotní péče s nimi může kupříkladu spekulovat na burze, aby eventuelní, leč málo pravděpodobný zisk, si vlastníci či manažeři pojišťovny potom rozdělili mezi sebou. Tato podlost Ústavního soudu samozřejmě neobsahuje ani slovo o tom, kdo uhradí eventuální ztrátu zdravotní pojišťovny. Přesně jak to má být v neoliberálním sockapitalismu. Náklady nesou všichni, zisk si přisvojují jenom vyvolení.

Čekám pořád, že naše média přinesou sdělení, které by mohlo být eutanazií pro Bezděkovu komisi, ba i pro ostatní návrhy penzijního převratu z pera ODS, kterých prý je dokonce pět. Koncem minulého měsíce totiž zkrachovala nejstarší (skoro tři sta let) pojišťovací firma na světě, proslulá Equitable Life, do které uložili její investoři 26 miliard liber. Všichni se nyní dověděli, že dostanou zpět jen čtvrtinu svých peněz. Navíc 535 000 osob, které si u fondu platili penzi, nedostane ani peny. Že zprávu o krachu nešíří anální lezci soukromých médií, jsem očekával, ale mlčení České Televize považuji za trestný čin zatajování informací ohrožujících bezpečnost občanů.

Od čtenáře se značkou jarin jsem obdržel upozornění, že po první světové válce plebiscit na Těšínsku neproběhl, jak píši na tomto blogu dne 12.1.11. Ano, taková je pravda. Oficiálně nebyl mezinárodní komisí vyhlášen. Také jsem ve svém textu o něm psal pochybovačně. Ovšem přesto z něho jednoznačně vyznělo, že plebiscit se uskutečnil, což neodpovídá dějinné pravdě. Uskutečnilo se jen několik místních průzkumů, ale ty obě strany považovaly za tak problematické, že nakonec souhlasily s rozhodnutím konference velvyslanců z 28. 7. 1920, která Těšínsko rozdělila.

Budu dneska lapidárně stručný. Základním programovým tvrzením současné české vlády je ideologické dogma, že bohatství je vytvářeno pouze podnikáním. Z této demagogie pak plyne, že práce se u nás hodnotí, pokud se vůbec hodnotí, daleko méně než třeba peněžní spekulace, které žádnou hodnotu k bohatství nepřidávají. Veškeré operace s penězi jsou totiž podnikáním s nulovým výsledkem. Zisk jednoho je vždycky ztrátou jiných. Průměrná mzda v ČR tvoří v zemědělství jen 38 procent průměrné mzdy v peněžnictví. Z čehož plyne, že ti, kdo nám zajišťují základní existenční potřebu – potravu – jsou společností hodnoceni pouze na třetinu těch, kteří nevytváří vůbec žádné hodnoty. Napadá mne tedy, že tento poměr je docela výstižným číslem, určujícím míru zvrácenosti našeho ekonomického systému.

Když jeden z mých nejlepších přátel v polovině sedmdesátých let emigroval na Západ. Zakotvil v Rakousku. A i v té poměrně střídmé zemi se jako psychiatr od místních dozvídal, že si jsou vědomi, že tančí pod svahy sopky. Uběhlo skoro půl století a&já nabývám přesvědčení, že už tančíme přímo v kráteru té sopky. Slovník politických ekonomů zná tři termíny pro hospodářský pokles. Krizi, recesi a depresi. Za krizi se v našem prostoru vydává každý větší hospodářský pokles. Recese, to už je pokles tvorby HDP trvající minimálně dvě čtvrtletí za sebou. Což nás potkalo v minulých dvou letech. Deprese zažil svět Západu teprve dvě. V roce 1873 a v letech 1929  1931. Varující je, že po obou došlo k celosvětovým válkám s následnými průvodními jevy. Po první vznik Leninova státu a po druhé zase čtyřicetiletí studené války. Několik nositelů Nobelovy ceny za ekonomii varovalo současné vlády, ať po právě proběhlé finanční krizi neprovádí úsporné škrty státních rozpočtů, že je to nejspolehlivější cesta k ekonomické depresi. Jelikož žádná vláda si jejich varování ani nevšimla, jsme podle mého soudu na spolehlivé cestě nejen k depresi, ale k následné třetí světové válce. Což by konečně mohlo vytvořit revoluční situaci, o které doufám, že ji chudí světa konečně uskuteční s využitím zkušeností z předešlých dějinných vzpour a revolucí, minimálně Pařížskou komunou počínaje a Říjnovou v Rusku konče, takže si ji už definitivně nenechají ukrást.

Přes všechny oslavné chorály jsem Obamu od nástupu do prezidentské funkce považoval pouze za černého manekýna a nic víc. Již dávno je pro mne jednotkou politického blbství jeden gorbačov, při čemž ostatní politici mohou dosahovat pouze zlomku této jednotky. V mých očích je Obama již nad hodnotou 0,9 gorbačovů a zdárně stoupá. Nejvíc se proflákl eskalací války v Afghánistánu, totálním selháním řešení finanční krize a ztrátou většiny v Kongresu hned po dvou letech svého prezidentování. Minulý měsíc vyšla výroční zpráva nezávislého think-tanku Amerického Centra pro monitoring konfliktů. V ní se mimo jiné uvádí, že v rámci afghánské války bylo v Pákistánu bezpilotními letadly zabito 2 043 lidí. V roce 2009 přes sedm set, loni devět set. Vzpomínám si, že při vytváření filozofie konstruování robotů, byla první zásadou teze – robot nikdy nesmí ublížit člověku. Bezpilotní letadlo je v mých očích robot. Pokud tedy roboty na pokyn černého manekýna začínají zabíjet lidi, navíc civilisty včetně dětí, stává se Obama zrůdou, doslova prototypem antilidskosti.