Ve všech koaličních vládách, které se kdy našim politikům po volbách podařilo splichtit, docházelo k trestnému činu vydírání, jenž za dvacet let existence v našem politickém prostoru doslova mutoval v nakažlivou chorobu. Malé strany, bez nichž by ale koalice neměla ve sněmovně většinu, dělaly totiž všechno možné, aby ze spoluúčasti na vládnutí vyzískaly maximum ze svého programu, čti, vytřískaly výhody pro spřátelené mafiány a lobbistické skupiny, které jim na oplátku přihrávají hlasy. Když už se u nás mohou beztrestně kupovat. Malé strany se ve všech vládních koalicích chovaly jako její vnitřní opozice. Když se sestavila současná vláda, prokazatelného nečasu pro levici, všichni političtí analytikové předpokládali, že při tak velké převaze se konečně ústavní orgány zbaví uvedené infekce. Bylo to naivní prognózování, zvláště když hned při sestavování dnešní vládní kamarily se symptomy neblahé nákazy projevily velmi výrazně. Véčkaři totiž podmínili svůj vstup do koalice postem ministra vnitra pro svého předsedu, kterému se dodneška už povedlo být nejméně schopným členem vlády a nejméně oblíbeným ministrem u příslušníků svého rezortu. Po obecních a senátních volbách se strana VV navíc dostala, a to nejen díky Johnovi, na trajektorii zániku. Vláda jako celek, je k tomu všemu programově protilidovou, takže už ztrácí svou legitimitu, což se projevuje v průzkumech volebních preferencí, v nichž už nemá virtuální většinu ve sněmovně. Véčkaři proto začínají vidět svou záchranu v příklonu k náladám protivládní veřejnosti, čímž se automaticky stávají onou vnitřní opozicí v koalici. Předpoklad, že Nečasova vláda konečně protrhne bludný kruh vydírání a z toho plynoucích věčných politických kuchhandlů při vládnutí, se tedy nesplnil. A navíc se v ní objevil další rozkladný prvek. O něm se zmíním zítra.