Před víkendovým kongresem ODS se velká část politologů shodovala v tom, že Nečasova vláda při sněmovním schvalování zákona o daňových změnách padne. Že se prakticky zopakuje loňský scénář ze Slovenska, kdy pravicová premiérka rovněž se zákonem, pro mnohé poslance nepřijatelným, vyhlásila hlasování o něm jako hlasování o důvěře vládě. A poroučela se. Bezprostředně po skončení sjezdu jedním hlasem titéž „vědci“ tvrdili, že ODS si koupí některé poslance „zbytkové“ strany VV, zvláště když tomu pomohl John svým druhým zaměstnáním v redakci poměrně známého týdeníku. Jenže politologové pořád nemají zdaleka tolik fantazie, kolik česká pravice. Ta pokračuje v tradici „zlatých českých ručiček“, které i přes ty největší problémy se dokázaly přehoupnout s bravurou doslova kouzelnické improvizace. Prvním velkým příkladem takového chování byla opoziční smlouva, která dovolila ambicióznímu soukromému liberálovi Zemanovi vládnout s menšinovou vládou. Pokračovalo to nákupem Melčáka a spol, aby mohl vládnout Topolánek i za stavu volební plichty ČSSD s ODS. A za Nečasovy vlády už pravicoví demokraté předvedli doslova několik veletočů. Prvým bylo samotné sestavení jejich vlády, ačkoliv žádná z vládně koaličních stran nevyhrála volby. Dalším bylo kupříkladu vstřebání do vládní koalice strany, která ještě týden před oním aktem nebyla vůbec ve sněmovně a vznikla fakticky až tento víkend, pod taktovkou paní Peake. Zatím proces demokratických machinací vyvrcholil včera, kdy se raději tři poslanci ODS vzdali mandátu, aby je nahradili jiní, kteří pomohli vládě protlačit sněmovnou onen ošidný zákon, s nímž Nečas spojil vyjádření důvěry své vládě. Nečasova ekvilibristika není jistě ještě úplně vyčerpána, vždyť má údajne vládnout ještě více jak rok a půl. Přesto se už do dějin zapsal nesmazatelně. Začínal vládnout s nevídanou převahou 118ti hlasů ve sněmovně a tuto neděli jich už měl pouze 99. Nejvyšší pravdou ovšem je, že Nečase na premiérském křesle drží především hlasy poslanců, kteří velice dobře ví, že po dalších volbách už jimi nebudou, čehož skvěle využívá superpadouch jeho vlády a také její skutečný lídr, Kalousek.

Nečasovo vládnutí přivedlo stranu na okraj znicotnění. V posledních týdnech se proti němu sešikovala skupina, kterou média pojmenovala „rebely“. Šlo o nesourodou partičku poslanců, kteří pro schválení rozpočtu na rok 2013 deklarovali, že nepodpoří vládní návrh na zvyšování daní, především pak DPH, protože to údajně odporuje volebnímu programu ODS. Ve skutečnosti jin nejde ani tak o DPH, ale o navrhované zvýšení daní pro superboháče. Z hlediska ODS byli rebelové určitým problémem, leč z hlediska celostátního šlo o superpadouchy. Nechtějí zvýšení daní, protože by se musely zvýšit především bohatým a nejvyšší střední třídě, čili i ústavním a ostatním vrcholným politikům, čti, i jim samotným. Už to naštvalo naprostou většinu občanů. Nečasovi zdánliví odpůrci omítali zvyšování daní, ale ke snížení rozpočtového deficitu požadovali prodej dalších státních podniků, ČEZeme počínaje a státními drahami konče, cožzase  doslova rozzuřilo mnohé odborníky. Jak se zdá, nejen Kalousek si je vědom toho, že škrtací polštář je již vyčerpán. Jestliže Nečas přivedl stranu nad existenční propast, Tluchoř a jeho banda už nastoupili fakticky na zánikovou trajektorii ODS. Zatímco celosvětová krize vede mnohé vlády k úvahám o reprivatizaci některých sektorů veřejného prostoru, především v oblasti peněžnictví, pojišťovnictví a zdravotnictví, u nás ještě pořád existuje kamarila ideologických idiotů, hodlajících zprivatizovat veškerý veřejný sektor. Na víkendovém kongresu Nečas ustál funkci předsedy. Ale jenom proto, že všichni ti sígři, čekající na jeho pád chtějí, aby si kalich své stupidity vypil až do dna. Pro ODS pracuje v zákulisí hodně kreativních lidí, kteří před každými rozhodujícími volbami přišli na nějaký fígl, který stranu udržel na voličském výsluní. Nepochybně k tomu dojde i před dalšími důležitými, čili parlamentními volbami. Ovšem ODS bude v té době určitě již bez Nečase. S ním totiž do dalších voleb jít nemůže. A i tak je volební úspěch ODS spíše chimérou, než reálnou možností.

Na římskokatolické církvi a nejen na ní, mi nejvíc vadí pompéznost jejích rituálů. V prvé řadě honosnost oblečení bohoslužebníků, drahocennost rituálních předmětů a konečně pyšnost celé ceremonie. Vše to má fakticky povýšenecký účel, ukazovat laikům obrovský rozdíl mezi nimi a klérem, ohromovat primitivní věřící lid, až dokonce paralyzovat odbojnost. Mnoho z této nadlidské výjimečnosti zůstává v chování římskokatolického kléru i v mimorituálním životě, ba i v občanském styku s veřejností. Irituje mne rovněž titulování vyšších kleriků od eminence po svatého otce a mimo jiné i název institucí, jako kupříkladu arcibiskupství. I v tomto punktu církevní hodnostáři nerespektují Ježíše s jeho bonmotem o těch, kdo se povyšují. A co si mám potom myslet, když můj občanský vzkaz nejvyšší hlavě římských katolíků u nás byl, asi automaticky, vyhozen z kyberprostoru jako spam, což mi bylo odpovězeno na požadavek sdělení o doručení e-mailu. Obecně neodpovědět na dopis je od jedince i instituce neslušné. Nechovali se tak ani totalitní vládci byrokratiátu KSČ. Vždycky nějak reagovali. I když jen po jednovětém poděkování za názor dopis určitě hodili do koše. Lid nebyl pro ně přece jenom pouhým ideologickým slovem. A o zpětnou vazbu se ve skutečnosti zajímali, i když na první pohled bezohledně celé společnosti diktovali. Církevní hodnostáři tradičně lid považují za plebs, který má pro ně jedinou cenu -, aby na ně dřel a poníženě k nim vzhlížel. Jakýkoliv jiný vztah mezi klérem a veřejností je především v očích nejvyšších hodnostářů nepatřičným projevem luzy. Sumárně si troufám tvrdit, že chování současné nejvyšší honorace římskokatolické církve u nás je projevem lumpenkléru, odvozeno od lumpenproletariátu, což byly osoby, které svým jednáním ohrožovali proletariát. Dominikem Dukou počínaje, je mnohočetný sbor vyšších kněží a jejich výkonných úředníků, ve značně velkém rozsahu škůdcem jejich církve v očích obrovské části veřejnosti.

DOPIS OD BÝVALÉHO FUNKCIONÁŘE LUZY  – PODLE VAŠEHO CHÁPÁNÍ

     Nevím sice, co je to primas, vím jenom, že kdysi kdesi „…u primasa za kamnama stála basa…“ a dál to určitě také znáte. Z Vašeho veřejného vystupování jsem ale pochopil, že jste nejen nejvyšším představitelem římskokatolické církve v ČR, ale se dokonce považujete za oprávněného hovořit za všechny věřící Vaší církve.

Nezajímal jsem se nikdy o Vaši osobu, leč bylo mi asi souzeno, abych se, jako disident nevydržovaný penězi ze Západu, dovídal útržky z Vašeho života. Nabyl jsem z nich jistoty, že jste ve vězení od Havla nebezpečně načichl jeho pečlivě skrývaným elitářstvím. Sám jste se pak už v onom arestu považoval za jakéhosi lepšího, ne-li až výjimečného člověka, jako on sám. Tato osobnostní deformace, stupňující se až k pohrdání „lidem“, Vás nyní přivedla až ke ztrátě soudnosti. Není to příliš překvapivé, protože po celou historii většina nejvyšších kleriků Vaší církve doslova pozbyla vlády nad svým rozumem při vidině získání majetku. Čím vyššího, tím maska jejich střídmosti padala rychleji, stejně jako v současnosti Vám.

V žádném případě nehodlám rozmnožovat řady tlachalů, ba ani odborníků, na problematiku majetku římskokatolické církve u nás i Vatikánu. Nehodlám se utápět v argumentech práva kanonického, světského, socialistického či zvykového. A již vůbec ne v nějakých ideologických tirádách.

Podle mého hlubokého přesvědčení jsem si jist, že Vaše církev je dostatečně věkovitá na to, aby se poučila z dvoutisícileté zkušenosti. Její reprezentanti i skrytí vládci, nepochybně ví daleko lépe než kdokoliv jiný, že když přijdou doby běd, je bohatství církví i jiných první, jež je pleněno hladovými, potřebnými a tedy zhusta i nenávistnými. Ti všichni logicky berou tam, kde je bohatství naprosto nepotřebné, ba dokonce totálně nadbytečné, až škodlivé. Neexistuje vůbec žádný důvod se domnívat, že takové doby v budoucnu už nenastanou. Spíše opak je pravdou. I kdyby církev ve svých dějinách pro veškerý, nadtož bědný lid udělala sebevíc, vděk nikdy nebyl dominantním motivem jednání lidí v kritických momentech celé společnosti. A to už nehovořím ani o tom, že římskokatolická církev za dva tisíce let nevykonala pro lidi z té obrovské dolní většiny sociální stupnice lidstva ani tolik, kolik pro ni udělaly Vámi za luzu prohlašované odbory, které oproti Vaší církvi po celou svou existenci v demokratických zemích, žily jen z prostředků svých členů.

Již jen z uvedeného důvodu vidím pro Vás jediné elegantní řešení současného, naprostou většinou veřejnosti odsuzovaného, přesunu majetku státu na Vaši církev. S díky nebrat. Jen tak zabráníte navíc tomu, aby se římskokatolická církev nestala součástí vládnoucí mocí a Vy osobně předsedou jedné ze zkorumpovaných stran vládní koalice.

Politická moc, žvanící o lidských právech, je spolehlivě demaskována tím, když se odborným výzkumem posuzuje, jak se umí postarat o ty nejnevinnější, o děti. Vprostřed prázdnin zveřejnil Dětský fondu OSN dlouhodobý výzkum o chudobě dětí v bohatých zemích. Metoda spočívala v tom, že bylo definováno čtrnáct základních dětských potřeb, a pokud nebyly alespoň dvě uspokojovány, děti byly označeny jakožto „strádající“. A co všechno by mělo modelově šťastné dítě do šestnácti let věku ve „vyspělé společnosti“ mít? Říká to čtrnáct základních potřeb:

1.            tři jídla denně

2.            alespoň jedno by mělo zahrnovat maso či rybu

3.            čerstvé ovoce a zeleninu každý den

4.            knížky (nikoliv jen učebnice) pro přiměřený věk a znalosti

5.            vybavení pro zábavu mimo domov (bicykl, brusle aj.)

6.            pravidelné volnočasové aktivity (plavání, hra na kytaru aj.)

7.            hračky na doma (alespoň jednu vlastní)

8.            peníze na školní výlety

9.            tiché místo se světlem na vypracování domácích úloh

10.          možnost připojení na internet

11.          nové oblečení (nikoliv ze second-handu)

12.          dva páry padnoucích bot (jeden z nich do nepohody)

13.          příležitost občas pozvat kamarády ke hře a na večeři

14.          příležitost oslavit zvláštní události jako narozeniny a svátky

Absolutně nejlépe dopadl Island. Má jenom 0,9 procent strádajících dětí. Prvních pět míst tak suverénně obsadily severské země, hluboko pod pět procent. ČR je na 14té příčce s 8,8 procenty strádajících, stejně jako Německo. Francie má přes deset procent, Itálie přes 13. Polsko přes dvacet, Maďarsko přes 30, Bulharsko přes padesát pět a Rumunsko strašných 72,6 procent, čili tři ze čtyř. Děsné. Že by takový stav byl za nadvlády komunistických stran, je naprosto nemožné. Vivat svoboda a demokracie, pravda a láska pak především, lumpe Gorbačove a debile Havle.

Nemám nic proti tomu, když vlezanální televize, i třeba ta veřejnoprávní, v přímém přenosu ukazuje, jak prezident vhazuje svou volební obálku do urny. Ovšem je naprosto nepřijatelné, aby v bezprostředně následujícím „rozhovoru“ s ním, tedy ještě v průběhu voleb, odvysílala veřejnoprávní TV jeho soukromé „vyznání“, že, cituji: „…právě bez váhání vhodil hlas pro ODS…“, konec citace. Což je flagrantním porušením nejen jeho „nestranictví“, které sliboval před svým zvolením, ale dokonce porušením zákona. Propagování názoru politických elit je jedním z prvků fašizace. Ještě vyšším jejím stupněm je, když do předvolební propagandy zasahují politické celebrity, ba dokonce zaštitují svým jménem některého z kandidátů. Na Praze 8 se v druhém kole senátních voleb střetli Dolejš za KSČM a kandidátka za ODS. Hned první noc po volbách, se na Praze 8 vylepovaly billboardy podporující kandidátku ODS, což samozřejmě není trestuhodné. Sprosté je, že nepodporovaly pouze kandidátku, ale varovaly před komunistickým protikandidátem. Vrcholem sprostoty pak bylo, že byl na nich mimo jiné podepsán primátor Prahy, který do voleb v jednom z obvodů může hovořit pouze jako soukromá osoba a ne jako veřejný činitel, který zastupuje všechny občany svého volebního okruhu. Což je typickým rysem fašizace až totalitarizace politického prostoru.

Zeman vedle svých velkohubých prohlášení i několika svými činy, včetně státnických, už stačil prokázat, že se řídí praxí preventivního předcházení rizikům, včetně užití preventivních válek. Lze přičíst jeho profesi údajného prognostika, že s obvyklou pýchou všech pseudoodborníků je přesvědčen, že dokáže budoucí rizika vždycky přesně vyhodnotit a tedy včas a především oprávněně zasáhnout proti, podle jeho názoru ovšem, nepochybnému budoucímu nebezpečí. Je to zvrácená teorie a ještě podlejší životní praxe, v případě politika fakticky zločin proti lidskosti, čti totální diskvalifikace. Především pak v mezinárodních vztazích, kde vždycky při preventivních válkách hynou v naprosté většině nevinní, ba i bezbranné děti, a to v tom největším možném počtu. Jsem osobně zastáncem toho názoru, že je zapotřebí vůči uživatelům, ba i pouhým propagátorům praxe preventivních válek užívat stejnou metodu. Naštěstí individuální, při které nebudou postihováni nevinní. Lidem Zemanova naturelu je proto bezpodmínečně nutné znemožňovat veřejné působení. Všemi možnými prostředky, což na tomto místě zdůrazňuji. To neznamená, že navrhuji jejich, v tomto jmenovitém případě jeho, fyzickou likvidaci, vždyť přece máme zákony zakazující i trest smrti, nadtož preventivní zabíjení, byť by bylo vrcholně prokázáno, že jde o jedinou možnost jak předejít větším budoucím škodám. Mezi námi řadovými občany, on ten zákaz trestu smrti si nejmocnější stejně prosadili proto, a jenom proto, že právě oni páchají ty největší zločiny, ať již prostřednictvím přímých vojenských agresí, či nejnověji vydáváním rozkazů k individuálním popravám bez soudu za pomocí kupříkladu bezpilotních letadélek. Takže by oni a jenom oni měli být odsuzováni k smrti, jak to naordinovali třeba Saddámu Husajnovi. Dávám k veřejné debatě, proč nepřistoupit k praxi individuální prevence znemožňování veřejné činnosti lidem s prokazatelně zločinnými předpoklady?! Nebylo kupříkladu pro lidstvo lepší zabít Hitlera už v době, kdy kandidoval na kancléře!? Jak jsem zdůraznil, dneska nemusí jít o zabití, stačí dostatečné „zinvalidnění“. V současnosti by se nemuselo provádět tak drasticky, jako kdysi, kdy se takovým nebezpečným osobám kupříkladu vytrhl jazyk. Dnes by stačila kupříkladu malá operace mozku, jež by způsobila například tak zřetelnou indispozici, že by veřejnost uznala nevhodnost osoby pro veřejné funkce. A nemuselo by to být hned například zdebilnění, či podobná duševní indisppzice, už také proto, že mezi politiky by se i takoví mohli ještě ztratit. Navrhovaná metoda by se mohla pro budoucno stát docela dobrou občanskou sebeobranou vůči moci. Jen pro ni vymyslet pravidla, dokonce tak zvaně demokratická, aby už jednou konečně měli opravdový strach mocní před bezmocnými, vládci před ovládanými.

Dne 15.10.12 SE v Hradci Králové konal galavečer v rámci Dnů pro Izrael. Ne náhodou se na něm sešli tři kandidáti na prezidenta. Miloš Zeman, Jan Fischer a Přemysl Sobotka. Přítomní novináři se samozřejmě zajímali o jejich názor na vztahy Íránu a Izraele. Zeman se podle iDnes opět projevil jako válečný zločinec, asi už byl zase pod parou. Podpořil totiž případný preventivní útok Izraele na Írán. Mimo jiné řekl: „Slova jsou krásná věc, ale někdy jsou daleko důležitější skutky. Evropská unie opakuje chybu appeasementu, usmiřovací taktiky, tehdy vůči Hitlerovi, dnes vůči islámským fundamentalistickým teroristům. Appeasement, a to souvisí s tím preventivním úderem, se dlouhodobě nikdy nevyplácí“. Jako vždycky velkohubě dodal něco v tom smyslu, že když bude mít Česko odvahu podporovat Izrael, zaplatí za to sice horšími vztahy se zeměmi, které na Izrael útočí, ale bude to správné řešení. Připomínám v té souvislosti, že Zeman v roce 2001 pomohl administrativě George Bushe při hledání důvodů pro válku proti Iráku, když během svého pobytu v USA hovořil o návštěvách teroristy Mohammada Atty v Praze. Později se ukázalo, že jeho slova byla nesmyslem jako památná aktovka dokumentů o korupci, kterou v televizním přenosu předával Havlovi. O rok později v rozhovoru pro izraelský deník Haarec zase nazval Jásira Arafata teroristou. Osobně zdůrazňuji, že Miloš Zeman jako předseda vlády zavlekl Českou republiku v roce 1999 do agrese proti bývalé Jugoslávii a nese spoluodpovědnost za lidské oběti a způsobené materiální škody. Mezinárodní skupina právníků potom M. Zemana zařadila na seznam odpovědných osob za tuto válku, které obvinila z porušování mezinárodního práva a mezinárodního válečného práva. Podnět ke stíhání před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii byl ovšem v souladu s celou činností a zaměřením onoho pseudotribunálu vítězů odmítnut. Spoluodpovědnost za zločin proti Jugoslávii je nejen pro mne, ale pro každého opravdového levicově smýšlejícího občana naprostou diskvalifikací Miloše Zemana na funkci českého prezidenta. Patří na hrad Mírov, jako jeho „krígskolega“ Klaus.

Totální vítězství levice, fakticky ale spíše katastrofální propad pravice, by nemělo levicové strany ukolébat. Ozval se totiž již nejeden přesvědčený pravičák, že tentokrát záměrně volil levici, přesněji dokonce komunisty. Argumentuje při tom celkem správně, že krajské volby nic nezmění na politice současné vlády, protože neovlivní celostátní poměr politických sil. Vláda a především její poslanci nemají v žádném případě zájem na nových volbách, takže na svých místech ještě ty skoro dva roky vydrží. Tito chytrolínští vyčihováci považují svou volbu jako vzkaz celé pravici, aby se konečně zmátořila. Zároveň jedním dechem potvrzují, že v parlamentních volbách v žádném případě nebudou už levici volit. Konec konců tuto tezi částečně prověří druhé kolo senátních voleb. I když komunisté do něho postupují v mnoha případech, mám obavy, že druhé kolo senátních voleb bude jednoznačně pod heslem, všichni proti KSČM. Levice není v dobré pozici, pokud ovládá pouze kraje, zatímco pravice stát. Centrální moc kraje mnohdy doslova šikanuje, a když ne, tak je určitě nepodporuje. Takže levice měla a bude mít i nadále pod pravicovou knutou z vlády i Hradu pořád problémy. Vedle tohoto problému volební matematiky číhá v krajích pro každou stranu obrovské riziko korupce. V krajích se proinvestovávají obrovské prostředky a osobní vztahy mezi podnikateli a politiky jsou zde mnohem častější. V tak velkém počtu funkcionářů se vždycky najde nějaká ta černá ovce, z níž pak média, jednoznačně pravicová, vytřískají maximum za účelem protilevicové propagandy. Navíc se zdá, že pravice má na politických postech lidi činorodější, nápaditější a s větším „tahem“ za své zájmy, takže se dá předpokládat, že do parlamentních voleb ještě vymyslí nějaké to překvapení a možná že nejen jedno. To všechno dohromady vytváří pro levici příliš nebezpečné prostředí.

Výsledek je v prvé řadě poslední výstrahou pro ČSSD. Čím dál tím více voličů ji nepovažuje za dostatečnou protiváhu polistopadových mocnářů. Proto ten rostoucí počet hlasů pro komunisty, což je pro mnohé poslední naděje, než se vzbouří. Za druhé opravdovým vítězem voleb je mlčící „ústavní většina“ – stále se zvětšující. Jde z toho až děs. Mám obavy, že ti všichni, nebo alespoň z velké části, čekají na nějakého charismatického populistu, za kterým pak slepě půjdou hlava nehlava. To by nebylo dobré.