Zeman ve svém předvolebním slibování jednoznačně za prvotní své poslání jmenoval likvidaci Nečasovy vlády. Nic proti tomu, pokud při tom neměl v záměru znásilňovat Ústavu ČR. Zásluhou orgánů činných v trestním řízení mu situace přála natolik, že svůj slib mohl splnit dřív, než k tomu byl vůbec připraven. Jmenoval proto až příliš okatě vládu ze svých přátel, ba dokonce fandů. Nakonec proč ne, když musela být dodržena Ústavu, podle níž každá vláda stejně musí požádat sněmovnu o důvěru. Když Zemanova vláda pod zmocněncem Rusnokem důvěru nedostala, ochránila Zemana před jakýmikoliv neústavními kroky tím, že se rozpustila a tak vytvořila prostor pro mimořádné volby. I když ty následují v poměrně krátkém termínu po seberozpuštění sněmovny, přesto vláda v demisi měla dostatečný prostor k jednomu zásadnímu činu. Tvrdím, že vládě v demisi měl její skutečný vůdce zadat úkol, kterým by odůvodnil svou snahu za každou cenu zlikvidovat Nečasovu vládu. Rusnokovci měli na každém ze svých ministerstev zajistit provedení bilance činnosti Nečasovy vlády. Místo mnohdy překotných personálních změn si měl každý ministr opatřit celý štáb „auditorů“, mnohdy třeba i z NKÚ, kteří by odhalovali konkrétní nedostatky a ministři samotní by je ihned zveřejňovali. To by teprve byla předvolební masáž proti stranám bývalé koalice, ba i jednotlivým jejich představitelům. Jelikož to Zeman nenařídil, tak nevěřím ani tomu, že mu skutečně šlo o likvidaci sociálně necitlivé vlády, ale zase jen a jenom o prezentaci své osoby. Navíc s jeho typickou neschopností takticky myslet. On jako vždy, umí jen heslovitě myslet a především konat. Instinktivně si vybere nějaký populistický krok, za jeho splněním pak jako buldok jde, ale nakonec neví jak dál, protože nemyslí ani dva tahy dopředu. Rusnokovce tak jednak nijak nepomohli nové vládě, ale především nebyli využiti k předvolebnímu klání, což měl být pro opozici jejich hlavní přínos.

Jak to všechno vlastně Zeman myslí?! V prvé řadě řekl brzy po svém instalování do prezidentské funkce víc jak zřetelně, že si přeje volební vítězství ČSSD. Sám však teatrálně slibuje dát svůj hlas straně vlastních knechtů. Těm ale na jejich sjezdu dal zásadní radu. Chcete-li být stranou s delší životností, nejděte hned do vlády, jakmile se dostanete do parlamentu. Kdo má ještě paměť, tak dobře ví, že už jako poslanec několikrát „prognózoval“, že KSČM vymře. Nyní, jako prezident, tuto stranu ale podezřele zviditelňuje. Přešel snad tajně na taktiku zkompromitovat její předáky vládními funkcemi, aby ji v konečném výsledku znicotnil a naplnila se tak jeho předpověď? A konečně, jak se postaví k vnitrostranické bitce uvnitř ČSSD mezi svým nohsledem Haškem a předsedou, figurujícím již víc jak deset let na jeho seznamu „zrádců“? To je všechno hodně otázek, které Zeman vědomě přiživuje, jednak aby zaměstnával sdělovala různými spekulacemi, ale především proto, aby měl po skončení voleb více cest pro prosazování vlastní osoby. Nejsem prognostik, ale cosi mi říká, že volby dopadnou tak, že to bude Zeman, kdo rozhodne o vládě. A nesporně právě o to mu jde především.

Kdo volí Babišovo ANO, říká ano mimo jiné následujícím společenským jevům:

–  existenci vrstvy superboháčů, vlastnících bohatství až milionkrát větší, než jsou majetky dolní střední třídy, čili většiny lidí,

–  přímému vládnutí těchto superboháčů bez dosavadních zprostředkovatelů svých zájmů v podobě zastupitelů, z nichž mnohé v předešlých obdobích již zkorumpovali ve svůj prospěch,

–  lepšímu vzdělání a zdravotní péči všem bohatým,

–  existenci dlouhodobě až trvale nezaměstnaných, bědných a bezdomovců,

–  zbohatnutí katolické církve na úroveň nejbohatší instituce v naší zemi,

–  správě státu metodami stejnými jako je řízení firmy, v níž majitel je vrchností a zaměstnanci absolutně poslušní jeho rozkazů,

– obecně pak stále se zvyšujícím rozdílům mezi lidmi, se všemi s tím souvisejícími zločiny.

Mediální manipulátoři slaví opět úspěchy. Svědčí o tom obrovský růst preferencí Babišova klanu. Jak pozoruji, jsou to převážně titíž lidé, kteří s velkým zanícením propagovali VV či TOP 09 a samozřejmě mají největší vliv zase především na stejnou skupinu voličů, kteří těm dvěma stranám v předešlých volbách dali svůj hlas. To není u nich nějaká nepoučitelnost. To je logické chování, protože tito voliči jsou fakticky politickými analfabety, čehož předvolební šarlatáni umí jenom patřičně využívat. Vždyť jsou k tomu přece vyškoleni. Naprostá většina oněch voličů nemá prakticky žádné životní přesvědčení, chybí jim proto jakákoliv orientační platforma pro stále chaotičtější svět a rychlejší životaběh v něm. Jsou zmatení a ve skutečnosti určitým způsobem negramotní. Ona totiž neexistuje jenom dneska módní počítačová negramotnost, existuje mnohem horší negramotnost, jakou je třeba nechápání jen trochu složitějšího textu, čili takového, který nutí k přemýšlení. A nejhorší negramotností je pak neschopnost analyzovat společenské jevy. Jen proto jsou uvedení voliči ochotni hodit do volební urny lístek pro ANO. Nikdy totiž nepochopí, že v Babišově straně fakticky volí za své budoucí vládce nejenom všechny ty Chrenky, Bakaly, Kellnery, Maděryče, Tykačea a další superboháče, kteří doposud byli pouze nevnímatelnými mocnáři skrytými za zády všech těch viditelných, čili poslanců a ministrů. Mám obavy, že dokonce svým volebním rozhodnutím povznášejí k politické moci i lidi typu Krejčíře a ostatní privatizační šejdíře. Až dosud nám vládli boháči pouze zprostředkovaně, přes mozky v předvolebních propagandách nastrčených politiků. Už minulá vláda však naznačila, že přichází doba, kdy budou boháči vládnout sami, ať již v postavách nových zbohatlíků jakým je kupříkladu Bárta, či starobylých bohatců ještě ze šlechtických dob. I to je demokracie, ovšem ne má demokracie, čímž vědomě parafrázuji Masaryka, protože jsem jist, že by to nebyla ani jeho demokracie.

Jeden z výroků úspěšného státníka jsem si kdysi zaznamenal jako „Bisamrckův zákon“. Otto von Bismarck kdysi řekl. „Politik může lhát před volbami, za války a po lovu“. Proto se nikdy nezajímám o názory politiků, jakož i zprávy sdělovadel, jež jsou účastníky či sympatizanty jedné strany válečného, a nejen válečného konfliktu. Ze stejného důvodu mne proto nikdy nezajímaly názory politiků v předvolební kampani. Podle čeho se ale potom má rozhodovat volič? Jsem toho názoru, že má vždycky volit pouze toho kandidáta, kterého zná z výsledků jeho předešlé činnosti. I v celostátních volbách se totiž volí podle volebních krajů, v nichž kandidují lidé z voličova okolí. Pokud je tedy nezná ani z výsledků jejich veřejného působení, neměl by je volit. O bývalých poslancích ze svého volebního obvodu si má každý občan sbírat informace po celou dobu jejich mandátu. Nové osoby na kandidátce, by zase vždycky měly být úspěšnými funkcionáři na regionální úrovni, čili voličům také známí. Dávat hlas neznámým lidem je znakem politického diletantství, nebo dokonce širší duševní indispozice. S vysokou pravděpodobností se voličům nevyplatí.

Říjnové mimořádné volby budou mít jeden nový rys. K volbám půjde mnohem větší počet vrcholně naštvaných lidí, než kdykoliv předtím. Taková emoční výzbroj ale není dobrým předpokladem rozumného rozhodování. Vztek totiž obecně není nikdy dobrým rádcem. Zkušenost z mnoha zemí ukazuje, že z takové politické situace zatím vždycky profitovala různá radikální uskupení, aby po eventuálním získání moci zavedla různé formy diktatury. Současná předvolební situace u nás těmto uskupením navíc nahrává i tím, že v kampani není, pro její časovou krátkost, prostor na hlubší studium programů, takže voliči budou lapáni na chytlavá hesla. Babišovci, Bobošíkovci, Zemanovci i Okamurovci, a nejen tito jmenovaní, to všechno jsou pro voliče osidla zhouby. Ti všichni ještě nebyli u moc a tak si ani nedovedou představit, co všechno taková pozice obnáší. Slibují nesplnitelné, jen aby se konečně také oni dostali k erární pokladnici. O nic jiného jim přece nejde. Všechny ty řeči o službě lidu, poctivém státu, zvýšení blahobytu, či nápravě chaotických opatření z minulosti jsou projevy lidí, kteří prakticky ani nevědí, o čem mluví. Za jednoznačně nejbezpečnější pak považuji ty, kdo slibují, že udělají v zemi pořádek. Samozřejmě pořádek podle svého přesvědčení, ne podle vůle většiny. Ti totiž svou diktátorskou podstatu už ani nezakrývají. Již poslední volby ukázaly, jak je ošidné volit neznámá uskupen, typu VV, či TOP09. Alespoň to by si každý volič před vhozením hlasovacího lístku do urny měl uvědomit a potlačit tak v sobě vztek vůči dlouhodobě existujícím a tím pádem průhlednějším politickým stranám.

Ve všech volbách od obecních po evropské, v našem novém státě, České Republice, jsem vždycky volil KSČM. Není to z žádné nostalgie po minulosti, ale z hlubokého racionálního přesvědčení. Celé dějiny lidstva jsou spojeny, ba dokonce doslova závislé, na prohlubující se nerovnosti mezi lidmi. Ta v současnosti už dosáhla fatalicky možného vrcholu. Alespoň v jednom aspektu. Mocní tohoto světa mohou v současnosti zničit všechno lidstvo, což zatím jim dosud nebylo technicky umožněno. Vlivní současníci si zase mohou prosadit jakýkoliv osobní zájem. Konečně suoperbohatí financiéři změnili celý svět na jeden velký obchod, v němž všechno, ale skutečně všechno si mohou koupit.

Komunismus byl v mém chápání prvním pokusem o zavedení rovnosti mezi lidmi, ne stejnosti, protože lidé nikdy nebyli a nebudou stejní. Leč lidstvo si může vypracovat metody, aby nestejnost jednotlivců byla co nejvíce vyrovnávána. To je podle mne nejvyšší politický úkol pro budoucí dějiny lidstva. Je zajímavé, že jakýsi první krok k všeobecné rovnosti byl učiněn již dávno před komunisty, spočíval v proklamované rovnosti před zákonem. Měl a má však minimálně dvě vady. Jde o rovnost před zákony, které si mocní, vlivní a superbohatí vytvořili ke své spokojenosti. „Jejich“ zákony proto neslouží všelidském zájmu.

První pokus o realizaci společnosti co největší rovnosti byl samozřejmě, jako všechno lidské, nepovedný. Již kupříkladu svým počátkem. Začal totiž v chudé, technicky zaostalé a politicky nevyzrálé společnosti. Proto měl proti sobě od samého vzniku mnohem mocnějšího, vlivnějšího a bohatšího soka. Ideologie lidí soukromého zájmu proto zákonitě nad ním musela zvítězit. Ti, co žili v „protokomunistické“ společnosti, vnímali, že i ona je značně diferencovaná. I v tak zvaném reálném socialismu byli někteří lidé mocnější, vlivnější a bohatší. Na první pohled ale je vidět, že bohatství nikdy nedosahovalo současných rozměrů, které musí proto nést přízvisko superbohatosti, v níž jsou lidé i milionkrát bohatší, než je 99 procent zbývajícího lidstva. S mocí a vlivem to pak bylo trochu jinak než v sobeckém společenství. Kdo měl zájem o ně, měl možnost vstoupit do státostrany a v ní uplatňovat v zákulisí svůj vliv, nebo dokonce se veřejně angažovat a budovat tak svou moc.

Volím komunisty proto, že si přeji, aby idea rovnosti nezmizela z politického prostoru.

Letošní mimořádné volby budou vedeny pod pracovním heslem „Všichni proti ČSSD“. Půjde o řešení prakticky podobné situace, jaká byla před posledními volbami, pro které si pravice pod taktovkou Langera zvolila taktiku „všichni proti Paroubkovi“. Měla svou logiku. Paroubek byl v prvé řadě od samého počátku v ČSSD velmi výrazným představitelem opravdových socialistů, takže byl pro pravicově smýšlející politiky ze všech socanů nejnebezpečnějším. Za druhé, byl jednoznačně nejschopnějším politikem v ČSSD, jednak svou politickou vzdělaností, jednak zkušenostmi ekonoma a v neposlední řadě i dlouholetou podnikatelskou praxí v současných podmínkách. Bohužel i on si byl vědom své nadprůměrnosti uvnitř ČSSD. Jakmile dosáhl nejvyššího postu, uvědomil si, že co si neudělá sám, nikdo líp nedokáže. Propadl sebepřeceňování, které v něm navíc od samého počátku jeho předsednictví upevňoval pozdější čestný předseda strany Komárek, který jeho pracovní nasazení označil za práci buldozeru. Později jej naopak kritizoval pro zbytnělé ego. V tom směru nebyl Paroubek mezi politickými předáky žádnou výjimkou. Je totiž znakem tohoto politického systému a současného veřejného prostoru vůbec, že ten, kdo se neustále nepředvádí v médiích, ten neexistuje. K ovzduší namířenému proti sociálně demokratické straně před nadcházejícími volbami, zdatně přispěje i ČSSD sama. Je o ní notoricky známo, že i celosvětové sociální demokracie jsou nejopurtinističtějším politickým subjektem dvacátého století a ta Česká navíc nejrozhádanější politickou stranou v dějinách naší politiky už od první republiky.

Život mne osobními zkušenostmi poučil a občany mého sociálního postavení v celém světě pak v průběhu veškerých dějin rovněž, že žádný sebesociálně citlivější boháč, nadtož superboháč nikdy v konfliktní situaci nebude hájit mé, či naše zájmy. Vždycky dá přednost svému zájmu, tedy především zisku. Proto nikdy nedkáži volit strany vedené boháči, či s kandidátkou plnou superbohatých podnikatelů. Jiná zkušenost mi říká, že v celostátních volbách nikdy nemám volit nové strany. I v těch zaběhaných je pořád dost lidí, kteří si ještě „nenazobali“. V těch nových jsou pak všichni chtiví pro ně nových privilegií, vlivu, moci a dokonce bohatství.

Jsou situace, kdy si většina lidí si myslí, že věci jsou skutečně takové, jak se na první povrchní pohled zdánlivě jeví. Stačí, když pak některý známý publicista vyřkne kategoricky jasný soud, aniž jej dokladuje a všichni s ním dále operují jako se skutečností. Takovými soudy jsou dneska kupříkladu názory, že ČSSD utrpí ztrátu preferencí, pokud bude prezidentský kabinet vládnout až do voleb (Jelínek). Je to samozřejmě nesmysl. Nejméně ze dvou důvodů. Bývalá vládní koalice rusnokovcům nedovolí protlačit sněmovnou žádný opravdu levicový zákon. Za druhé, v zemanovském kabinetu je několik typických technokratů s malým, či dokonce silně omezeným sociálním cítěním, kteří naopak budou navrhovat zákony, které exvládní koalice ráda podpoří. ČSSD v takové situaci neztratí tvář dokonce ani tehdy, když v ní operující zemanovci budou dále stranu rozkližovat. Dalším takovým nesmyslným výrokem je, že se nemá měnit Ústava účelově (Paroubek). Je to právě naopak, přece každá změna Ústavy musí mít účel, jinak by se o ni nikdo ani nepokoušel. Stejně tak je nehoráznou lží tvrzení, že Zeman politicky převyšuje všechny protihráče. To spíše mnozí publicisté a ostatní novináři bez fantazie jsou jím doslova uhranuti, takže nevidí, že on fakticky nemá nic promyšlené dopředu a jenom celkem vtipně reaguje na triky ostatních. Při hlasování o důvěře rusnokovcům bude podle mne rozhodovat jen a jenom exvládní koalice. Pokud má onu stojedničku, pak Rusnok důvěru nedostane. Pokud ji nemá, mají Zemanovi zbrojnoši naději, ale kromě personálního chaosu a další stagnace národohospodářství proti stále většinově pravicové sněmovně, nebudou moci realizovat.

. Zemanovi knechti sedí na svých stolcích teprve pár týdnů a mnozí se už na nich rozvalují se suverenitou odkoukanou od svého zmocňovatele. Skoro všichni začínají své fungování personálními čistkami samotných ministerstev, jakoby na svých postech už měli zůstat natrvalo. Doslova tragické je, že někteří zasahují i do personálních otázek v institucích, patřících do jejich kompetence. A mnozí dokonce začínají rozhodovat o problémech, které budou přesahovat jejich funkční období, na což samozřejmě nemají vůbec žádný nárok, pokud vláda nemá důvěru sněmovny. Shrnuto, chovají se jako panstvo, doslova jako nová vrchnost. I kdyby ve funkcích dosloužili až do řádných voleb, jejich personální triky, kterými si zajišťují klientelistické služby v budoucnu, nejsou pro společnost bez nákladů. Každý, koho vyhodí, má nárok na superzlatý, nejméně šestiměsíční „padák“, což u některých HI-manažerů představuje i desítky milionů. Je víc jak jisté, že jejich nástupci zase na potřebná místa dosadí své lidi a ti jejich budou odcházet opět s vysokým odstupným, tak vysokým, že pro naprostou většinu občanů této země jde o mnohonásobek celoživotních příjmů. Ta rádoby ústavní hra na demokracii nás tedy přichází pěkně draho.