Roman Fiala poskytl nedávno, pro web ceska-justice.cz , poměrně obsáhlý rozhovor.Zaujal mne natolik, že si z něj dovoluji citovat obsáhlé výňatky, jteré ponechávám bez komentáře.

– V Evropě dnes stále řešíme, zjednodušeně řečeno, „problémy bohatých“.

– Každý student právnické fakulty se učí, že jedním ze základních předpokladů existence a fungování státu je svrchovaná moc jeho orgánů nad územím a nad lidmi na tomto území. V moderní podobě to především znamená, že stát vydává zákony, které musí být všemi na území státu respektovány, a pokud někdo zákon poruší, stát má prostředky k vynucení nápravy a neváhá to udělat.

–  Tak jako nelze být „trochu těhotný“, ani stát nemůže být jen trochu suverénní.

– Jaká je současně legitimita státní moci, když volební účast je stále menší a menší?

– Stále méně je jasné, kdo je suverénem představujícím reálnou moc. Jaká je jeho legitimita. Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?

– …se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad.

– Tvorba zákonů stále častěji není výsledkem politického a ideologického boje, ale jeho přímým nástrojem. Zákony nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, neslouží k uvážlivé regulaci exaktně pojmenované potřeby organizace společenských vztahů, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci jednotlivých politiků.

– Čím víc totiž zpochybňujeme a popíráme demokratické zásady, na kterých naše společnost stojí, tím rychleji bouráme důvěru občanů v právo a spravedlnost. V současnosti je třeba daleko více než kdy dřív myslet na pevnost právního řádu, na pilíře státnosti, protože brzy budeme řešit problémy možná proměňující samu podstatu našeho právního systému.

– Tak například nedávno jeden ze západoevropských států přiznal sociální dávky třem manželkám jednoho migranta. A to i přesto, že v témže státě, je mnohoženství trestným činem. Co z toho plyne? Byl popřen jeden z nejzákladnějších pilířů státu, kterým je státní suverenita! Stručně, na území státu přestalo platit jen jedno právo. Byla popřena rovnost lidí před zákonem. To už není stát a právo, jak jsme je po staletí znali.

– Rozumím tomu dobře, že voláte po návratu k právu ve smyslu spravedlnosti, když říkáte, že v současnosti řešíme ve skutečnosti problémy bohatých na úkor chudých, chráníme ty, kteří ochranu nepotřebují na úkor těch druhých a dopouštíme, aby nikým nevolení měli takový vliv, že dokáží prosadit vlastní zákony i zabránit výkonu státní moci?

– Nepřiměřená ochrana těch, kteří ochranu nepotřebují, demoralizuje nejen bezdůvodně chráněné, ale i celou společnost.

– V Evropě je stále více rozostřena jednoznačnost vymezení teritoria, které suverén má ovládat. Dobrovolně byla řada funkcí jednotlivých států postupně převáděna na evropské společenství. Stále méně je však jasné, jak vážně nadnárodní společenství tyto „postoupené“ funkce přijalo a především, jakým způsobem nebo možná ještě lépe řečeno, zda vůbec, je dnes realizuje.

Většina světové veřejnosti se o The World Antidoping Agency dověděla asi teprve v souvislosti s politicky motivovaným šikanováním ruských atletů. Bylo víc jak jisté, že příznivci Ruska po oné instituci půjdou. Sice to trvalo nějaký čas, ale dneska už není pochyb o tom, že WADA, nebo alespoň někteří její činitelé, se chovají nadmíru podezřele. Jako obvykle, specialisté na IT se „vloupali“ do databáze WADA a sportovní veřejnost světa se nestačila divit. Čemu?. Že existuje celá plejáda sportovců, kteří berou zakázané látky legálně. Zatím co žensky půvabná Šarapová byla obviněna z dopingu, mužatky Williamsovy měly od WADA povoleno brát až šest látek deklarovaných jako doping, údajně ze zdravotních důvodů. A nebyly zdaleka samy, dokonce i naše Kvitová měla povoleno brát sportovcům zakázaný lék. Hackeři postupně zveřejňují další jména takto zvýhodňovaných spportovc, ale světová, čti korporátní média, celou situaci ignorují. Pokud vůbec o věci píší, tak odsuzují jen vlámání se do interních informací WADA a nezabývají se samou podstatou problému lékařsky povoleného dopingu. Vědí asi proč. S ohledem na znalosti o současném světě si jsem naprosto jist, že jde o obrovskou korupční aféru. Nepochybuji o tom, že je rozsáhlá. Každý lékař, který sportovci vydá pro WADA potvrzení o nezbytnosti léčení zakázaným prostředkem, si to nechá pořádně zaplatit. Vždyť si nechávají platit i za potvrzení, která jsou ze zákona pacienti povinováni mít, třeba pro řidičský průkaz, či pro zaměstnavatele. Bodejť by si tedy nenechali zaplatit a to pořádně dobře, potvrzení, jež sportovce zvýhodňuje. A co teprve samotná WADA. Kolik ta fakticky inkasuje za každou vydanou výjimku? Dovíme se to vůbec někdy, navíc třeba i kam se tyto peníze uklízí?!!

Dneska si dovoluji zde zveřejnit jenom dva odkazy na jiné weby. V obou se píše o Obamovi. A ani jeden není pro něj příjemný. Napřed tedy ten tajemnější. Byl publikován na webu http://neviditelnypes.lidovky.cz/tiskni.aspx?r=p_zahranici&c=A160928_214259_p_zahranici_wag a podivuje se nad zastíráním celé minulosti končícího prezidenta.  Druhý byl publikován skoro o týden dříve na webu http://www.novarepublika.cz/2016/09/vychytraly-vystraseny-beloch-cerne-pleti.html . K němu jen poznamenávám, že doslova a do písmene odpovídá nejen mému současnému hodnocení celé osmileté prezidentské činnosti, ale i mým předpovědím těsně před prvním zvolením, kdy jsem o něm napsal, že to bude nejlépe placený manekýn v dějinách. Což se mimo jiné potvrzuje, protože podle některých zdrojů prý Obama odchází ze svého prezidentského postu jako miliardář.

Současné dění v Sýrii má jediný původ. Asad už v roce 2009 odmítl návrh Kataru na vybudování plynovodu z Kataru přes Sýrii do Turecka. Místo toho upřednostnil konkurenční projekt nazvaný „Islámský plynovod“ z Íránu přes Irák do Sýrie. Byl to projekt budoucnosti, protože Írán byl tehdy pod sankcemi USA a jejich nohsledů. Právě proto tehdy na Západě a v Saudské Arábii, jež stály v pozadí katarského projektu, vzniklo bojové heslo: „Asad musí odejít“, jež je krédem politiky USA dodneška. Tragedie Sýrie nespočívá tedy od počátku v tom, že je zásobárnou plynu, či ropy, jako Írán, Irák, či Libye, které si to už odskákaly, ale že je teritoriálně důležitá pro vedení produktovodů. K prosazení zájmů největších světových producentů bylo proto nutné vytvořit před světovou veřejností příčinu k svržení Asada. Bílý dům a jeho klienti začali již od r. 2010 realizovat transfer zbraní do Sýrie a CIA osvědčeným způsobem připravovala „barevnou“ revoluci. „Opoziční“ protesty se podařilo rozpoutat 15. března 2011 a už za pouhých pět dnů došlo k násilnostem, mimo jiné k vypálení ústředí vládnoucí bassistické strany. Tehdy okamžitě Bašár al-Asad z tohoto incidentu obvinil zahraniční konspirátory. Já nepochybuji, že právem. Podle oficiálních údajů bylo do konce července téhož roku při nepokojích zabito 1600 civilistů a 500 příslušníků bezpečnostních sil; nelze tedy hovořit o jednostranné a drtivé ofenzivě syrských bezpečnostních sil proti naprosto bezbranným civilům. Tyto údaje je však nutné brát s rezervou, neboť jsou ovlivněny oboustrannou propagandou a chaotickou informační válkou. Původně demokratická opozice fakticky zanikla a proti režimu začaly bojovat, s podporou Západu, Turecka, Saudů a Kataru, stovky ozbrojených družin od nejradikálnějších džihádistických vrahů přes zanícené náboženské fanatiky, až po muže, kteří ztratili zaměstnání a tak šli válčit, protože bojovníci proti režimu Asada byli skvěle placeni. Asada se nepovedlo zničit, a tak za sedm let od původního problému stojí planeta před novou světovou válkou. Skuteční vládci USA pak dělají všechno možné, aby ji rozpoutali ještě za Obamy, aby toho „černého bělocha“, který se dostal kdoví proč na tak vysoký post, definitivně před dějinami odrovnali.

Tvůrcem zahraniční politiky Spojených států Severoamerických je již nejméně od druhé světové války CIA. Její koncepce pak realizuje Pentagon. Ministerstvo zahraničí, čili státní departament USA. je toliko správcem diplomatické služby a Bílý Dům svou „autoritou“ pak kryje každou chybu dříve jmenovaných. CIA je pak výkonným orgánem Amerického „Deep State“, čtěte šedých eminencí moci, které nikdy nikdo nevolil, leč ony jsou až patologicky mocichtivé a své touhy opírají o vlastní superbohatství. Se zbytkem světa nyní vedou sociální střety až různého druhu válek, což je prakticky třídní boj dnešního světa.

Bloomberg, zpravodajská společnost zaregistrovaná v USA se nedávno věnovala Zemanovi. Z výčtu „hříchů“, kterých se Zeman z pohledu Bloombergu dopustil, nechybí jeho podpora referenda o EU, nesouhlas se sankcemi vůči Rusku, ostrý postoj vůči migrantům a údajná podpora Vladimira Putina. V závěru pak alespoň Bloomberg bagatelizuje vliv Zemana na českou zahraniční politiku, která je „především v dikci vlády“. Dokonce se upíná k oficielnímu tvrzení, že, cituji: „Role českého prezidenta je především ceremoniální, byť je formálně nejvyšším velitelem a má právo jmenovat soudce a guvernéra ČNB.“ Konec citace. Kdyby tomu tak opravdu bylo, pak by se americká, s globálním působením všeobecně vnímaná zpravodajská agentura, jeho osobou vůbec nezabývala. Jenže, lidé typu Zemana současným světovým financérským mocnářům pořádně lezou pod kůži. Nechtějí totiž být součástí globálního stáda. Jejich nesporným lídrem je dneska právě Putin, který se pro Západ stal doslova fenoménem. Toho nejzběsilejší Amerikanofilové obviňují ze všeho, co se příčí globalistům a jejich sluhům, mainstreamovým politikům. Ti jsou pak doslova zuřivostí bez sebe. Politici Typu Zemana jim všem totiž dokazují, že lze být v současnosti svůj a ne vazalem supermocných. On je sice populista, opravdu má odpor k islámu a váží si Ruska, ale především „má prst na tepu lidu“. To tvůrcům nového řádu světa naprosto nevyhovuje, takže je pro ně doslova a do písmene „třídním nepřítelem“.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal 15. května l.r. zákon O odsouzení komunistického a nacistického režimu. Tento zákon zakazuje mimo jiné propagandu sovětské symboliky. Kromě toho bylo přijato rozhodnutí o přejmenování obcí a ulic se sovětskými názvy. Předseda krymského parlamentu Vladimir Konstantinov na to reagoval velmi chytře. Mimo jiné prohlásil, cituji: „Ukrajina vešla do Sovětského svazu s jedním územím a teď ho osočuje…Vraťte se tedy k původnímu stavu, čili vzdejte se skoro poloviny svého území, a pak můžete…“, konec citace. Skutečností je, že za sovětského zřízení bylo území Ukrajiny rozšířeno o doněcko-krivorožský region, západoukrajinské oblasti, které byly odebrány Polsku v roce 1939, Zakarpatskou oblast odebranou Československu, v roce 1845 a část Besarábie a Bukoviny odebrané pro změnu Rumunsku. A kromě toho se právě za sovětského zřízení stal součástí Ukrajiny i Krym. S  názorem Konstantinova souhlasím na sto procent.  Není mu totiž co vytknout.

V dogmatice marksistů, čili vládnoucí vrstvy v reálném socialismu, platila teze, že právo je koncentrovaným vyjádřením zájmů vládnoucí třídy. Pro ty, kdo neznají mé názory proto opakuji, že rozlišují mezi marxismem a marksismem. První je pro mne naukou samotného Marxe a druhé je teoretické zdůvodňování dění v SSSR a později i v jeho satelitech. Odborníci ono teoretizování často nazývají marx-leninismem, leč ani to není oprávněné. Lenin totiž byl největším revizionistou Marxe v politické praxi, takže jejich teorie není správné navzájem  spojovat. Formulace zmíněná teze je připisována Andreji Januaroviči Vyšinskému, ačkoliv je skutečně obsažena i v pracích Marxe. Leč mnohem méně kategoricky. Po antikomunistickém převratu v ČSSR Richard Falbr, celostátní odborový předák, z kariéristických důvodů sloužící slepě nové moci, se již v prvních měsících veřejně vysmál této tezi. Udělal to vědomě jako službu nové moci, protože právě její „popřevratová právní diktatura“ až příliš odpovídala Vyšinského teorii o třídním právu. Dneska již málokterý přemýšlející právník pochybuje o tom, že zákony jsou služkou moci. Vrcholem takového doznání je v mých očích nedávný výrok jednoho poslance. Ten v souvislosti s kritikou zákona o telekomunikacích jasně řekl, že kritizovanou část zákona doslovně napsali lobbisté patřičných firem. Často se snášela mediální kritika na poslance, kteří k předlohám zákona na poslední možnou chvíli přidávali doplňky. Novináři ty texty nazývali „přílepky“ a v té souvislosti psali o poslaneckém folkloru. Jenže?!! Jak je zřejmé, nejde o tvorbu poslanců, mnohdy neschopných sestavit jakýkoliv text, nadtož právnický. Jde o diktát firem, korporací, čili podnikatelských mafií. Právo tedy možná není koncentrátem zájmů třídy mocných, ale mnohé části zákonů jsou nesporně diktátem mocnějších, vlivnějších a bohatších. Ty přílepky určitě žádný poslanec neprosazuje zadarmo. Ne-li on, tak určitě jeho strana z toho profituje.

Krajské volby a třetiny senátu, se kvapem blíží a teď je právě doba nejintenzivnější propagandy. Za základní chybu některých volebních uskupení považuji skutečnost, že pro krajské volby jako hesla svých slibů užívají témata celostátní, jako například migraci či terorismus a podobně. Dalším rysem letošní předvolební kampaně je neměřitelnost mnoha slibů typu: „Zvýšíme prestiž našeho kraje“. Voliči, alespoň ti moudřejší, už dávno nevěří jakýmkoliv slibům. Proto si myslím, že zaujmou spíše neobvyklí kandidáti, jako třeba filosof Bělohradský, který kandiduje na post senátora, či v našem kraji kupříkladu Vitásková, která bojuje se solárními barony, nebo třeba „náš synek“ Cienćala, exředitel Třineckých železáren. Dost už bylo slibů, především takových, které nejsou v silách jednoho politického subjektu a především za současného politického klímatu, splnitelné. A vzrůstajícím růstem globalizace budou splnitelné čím dál méně. Již několik let po převratu proto považuji za jediné pravdivé heslo předvolební kampaně: „Slíbíme, co si přejete, zrealizujeme, co si přejeme“. Ještě přesněji to málo, co nám političtí spoluhráči dovolí.

Poněkud obskurní iniciativa s názvem Platforma evropské paměti a svědomí zveřejnila už před třemi týdny zprávu, že požádala odpovědné orgány Německa o zahájení trestního řízení s Jakešem, Štrougalem a Colotkou. Prý kvůli údajné odpovědnosti za smrt prchajících ze socialistických zemí. Nemá cenu uvádět podrobnosti. Pokud se soudy Německa rozhodnou ve věci angažovat, ještě se dovíme hodně informací. Zatím jenom k věci pár slov. V prvé řadě o samotné Platformě.  Tváří se jako celoevropská iniciativa, ale kromě Nizozemí a Švédska existují její odbočky jen a jenom v postsocialistických zemích. O Nizozemí a Švédsku se nebudu zmiňovat, tam je vždycky dost aktivistů, kteří se rádi pletou do věcí, o nichž z vlastní zkušenosti vůbec nic neví. Česká, spíše řečeno Pražské, pobočka byla s mediálním humbukem založena 14. 10.2011 za osobní patronace vládních reprezentantů Nečase a Hermana, ba dokonce za přímé účasti Tuska a Orbána, tedy opět jen a jenom představitelů postsocialistických zemí. Ještě při zakládacím ceremoniálu se činovníci Platformy div neobjímali s představiteli Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) v ČR. Podobné rádoby vědecké instituce jsou rovněž skoro ve všech zemích bývalého prosovětského uskupení. Ale už na začátku roku 2014 se zanícení antikomunisté obou institucí tak rozhádali, že se rozešli. Nelze se v současnosti ani odpovědně dopátrat, zda Platforma vyloučila Ústav ze svého společenství, nebo naopak Ústav rezignoval na své členství pro nesouhlas s aktivitami Platformy. Pro mne je signifikantní, že komunistobijci se, jako všichni příživníci na moci, perou mezi sebou. Na eventuelní soudní řízení se docela těším. A to hned ze dvou důvodů. Byl by to výborný precedent pro podávání žalob kdekoliv na kohokoliv, tedy hlavně na nejvyšší státníky za všechna zla, která se ze jejich vládnutí v zemi uskutečnila. A to se mi velice líbí. Za druhé předpokládám, že bychom se dověděli něco o podstatě současného fandění uprchlické módě.