Když se přece jenom podařilo Angličanům prosadit si odchod z EU, poznamenal jsem si, že při rozumné hospodářské politice může tato země vytvořit souručenství, které bude srovnatelné s Evropskou Unií. Po rozpadu Britského impéria po druhé světové válce, se totiž Britům povedlo udržet své bývalé kolonie, ale především dominia v jednom svazku, který bývá označován za Commonwealth, někdy též Britské společenství národů, které v současnosti tvoří 53 subjektů a žije v něm na 2,2 miliardy lidí. Což je skoro šestinásobek obyvatel EU.

Aby se stalo „společenství“ ekonomickou silou srovnatelnou s EU by naprosto stačilo bližší hospodářské spojenectví Británie s Austrálií, Kanadou, Jihoafrickou republikou, Novým Zélandem, Malajsií, Indií a Pákistánem. Nemluvě o surovinově bohatých zemích Afriky, jako je Uganda, Zambie, Keňa, či Tanzanie. To by podle mě bylo projevem rozumné a realistické politiky vládnoucí vrstvy Británie.

Ta se však rozhodla nasměrovat svou zahraniční politiku naprosto jiným směrem. Začala se prezentovat jako obnovující se globální mocnost. Až na hraně únosnosti její loď provokovala Rusko v oblasti Krymu a zrovna tak se její lodě motaly v Jihočínském moři.  Stát, který má necelé dvě stovky jaderných hlavic se těmito husarskými kousky v očích Ruska spíše ztrapňoval, leč přece jenom bylo nutné, aby obě supermocnosti na tyto projevy reagovaly. Nemá smysl vzpomínat na další projevy velikášského militarismu. Stejně se o všech veřejnost nedověděla.

Důležitý je nedávný vývoj.

Biden po divokém odchodu USArmy z Afghánistánu americké veřejnosti oznámil, že končí éra zásahů USA v jiných zemích čili tak zvaná politika „vývozu demokracie“. Veškeré síly prý USA věnují obnově pozice nejsilnější globální mocnosti. Brzy nato prakticky podkopal NATO. Inicioval totiž vznik Pacifického vojenského paktu, který v médiích dostal pojmenování akronymem AUKUS (Australia United Kingdom United States). Jde o trojspolek tvořený USA, Austrálií, a právě Velkou Británií. Jde o jasné protičínské vojenské uskupeni, čímž se ani žádný z jeho členů netají. Jde ale o teritorium velmi vzdálené od Evropy, takže je členství V.B. projevem vojenské pýchy se snahou stát se opět globálním hráčem světové politiky.

Světoví komentátoři v tom činu vidí facku nejen EU, ale celé Evropě, která se tak stává tím, čím vždycky byla, totiž oním poněkud členitým západním koncem největší pevniny světa. První jmenovitou obětí nového paktu je Francie, která ztratila kontrakt za miliardy eur tím, že Austrálie okamžitě zrušila objednávku dvanácti diesel elektrických ponorek z Francie. Dostane totiž od nových spojenců jaderné. Bidenova administrativa tak v kratičké době dokumentuje, že jakékoliv spojenectví s USA trvá vždycky jen tak dlouho, jak je to pro Ameriku prospěšné.

Tvrdím, že koalice jsou podvodem na voliče. Ty předvolební, ale hlavně ty povolební.

Předvolební koalice by mohly existovat jenom tehdy, když by programy všech stran byla stejné. Když stejné nejsou, pak volič neví, co fakticky bude koalice realizovat. Pokud jsou programy stejné, pak ale není třeba několika stran. Měly by se spíše sloučit a kandidovat jako jede subjekt. Drobné nuance své činnosti by si mohla vyřešit taková strana formou vnitrostranických frakcí.

Povolební koalice jsou jednoznačným podvodem na voliče. Strany, které vytváří vládní koalici nemohou do vládního programu nikdy prosadit všechno co slibovaly před volbami. Vládní program může být vždycky pouze jakýmsi průnikem programů vládních stran. Takže voliči nikdy nemohou počítat se splněním předvolebního programu žádné z nich. Dokonce subjekty, které mají vysoké šance na vládní kolaci se na to mohou spoléhat a v předvolebním programu a hlavně kampani „slibovat“ mnohem víc, než vůbec chtějí realizovat.

Koaliční vlády nejsou vůbec důkazem jakési větší demokratičnosti politického systému. Jsou spíše zdrojem příliš častých pádů vlád. Málokterá z nich vydrží celé volební období a jsou známy případy, kdy se vlády měnily skoro každého půl roku, jako tomu bylo v poválečné Itálii. V takovém případě pak vůbec nevládli volení zástupci lidu, ale kabinetní úředníci.

Nesleduji předvolební průzkumy, protože již dobře vím, že jde o promyšlený systém manipulace s voliči. Jako celoživotně přesvědčený levicový občan nemám v letošních volbách koho volit. Hlas pro ČSSD i pro KSČM je s vysokou pravděpodobností hlasem ztraceným. Když jsem srovnával své preference s programy stran, tak mě vyšla nejlépe KSČM a prakticky úplně stejně i SPD. A přesto budu asi nucen volit ANO, což je pro mě doslova katastrofální situace. Babiš totiž doslova vykradl program tradiční levice, takže s vysokou pravděpodobností vyhraje volby v zemi, kde naprostá většina voličů smýšlí, či přesněji cítí levicově. Ovšem pokud je nevyhraje s vysokou převahou a při tom SPD nezíská rovněž alespoň kolem 15ti procent, tak nemá s kým sestavit vládu. Očekávám, že díky Zemanově slibu, že předsedou vlády jmenuje představitele vítězné strany a ne koalice, tak Babiš s vysokou pravděpodobností bude pověřen sestavením vlády, i když podle výsledků nebude mít moc šancí ji opravdu vytvořit. Tentokrát navíc velice těžko získá pro své vládnutí pomoc některého nevládního subjektu, aby mohl vládnout s menšinovou vládou. Současné politické subjekty, které jsou v opozici, mají proto podle mě nakonec větší šanci vládnout. Ovšem pokud sleduji jejich nejednotnost, tak oprávněně očekávám nejpozději na podzim příštího roku nové parlamentní volby.

Za dobu, co jsem nebyl schopen psát, stojí za zmínku jen výročí dvaceti let od teroristického útoku na USA.

Jedenáctého září 2001 podle mě teprve začalo jedenadvacáté století. Kamarád mi tehdy zavolal, abych si hned zapnul televizor. Takže jsem viděl nejen až padající budovy, ale dokonce letadlo, které vrazilo do druhé věže. V ten moment mi mozkem prolétla myšlenka: „To zase CIA něco zpackala!“. Následně jsem nikdy nevěřil oficiální vyšetřovací verzi. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že bych byl přesvědčen, že šlo o spiknutí samotných Američanů, kteří tím sledovali nějaké mocenské cíle.

Už několik let mě prakticky nezajímá, co se ve skutečnosti stalo. Zásadní pro mě jsou následky, které akce muslimů zpustily. Především pak zběsile mstivý, a proto vůbec nepromyšlený útok na Afghánistán, podvodný důvod útoku na Irák, barevné revoluce v zemích Blízkého východu, a nakonec deklarování Ruska a ČLR za nepřátele USA, ba dokonce celého Západu.

Bin Ládin fakticky dosáhl mnoha úspěchů. Otřásl vojensky nejmocnějším státem, vyvolal na celém Západě strach nejen z terorismu, ale i ze střetu kultur, rozpoltil jednotu Západu, zahájil odtržení „lidu“ Západu od jejich mocných a v neposlední řadě tím vytvořil situaci, která dává mocným šanci až nepokrytě lhát ovládaným. Jsem proto, mimo jiné, nakloněn věřit, že nebyl zabit tak, jak to prezentovala Obamova věrchuška, ale že zemřel na svá četná onemocnění. Jsem přesvědčen, že naprostá většina muslimů, především arabského světa jej povařuje za „svatého hrdinu“ i mučedníka zároveň.

Nejvýznamnějším důsledkem jeho činu však je, že za oněch dvacet let je už naprosto nezpochybnitelný ústup USA ze své pozice, kterou získala po rozpadu SSSR.

Celý červenec a srpen jsem se necítil v pořádku. Koncem srpna jsem cítil jakousi kritickou situaci se zažíváním. Vydržel jsem to do 10. září, kdy mě nakonec záchranka odvezla do nemocnice. Tam jsem si pobyl pět dnů, ve kterých ve mně uzrálo zásadní rozhodnutí.

V roce 2010 jsem se stal uživatelem facebooku. První roky jsem na něm byl jen sporadicky, ale od roku 2019 jsem do něj psal stále častěji, až v době koronaviru prakticky každý den. V roce 2000 jsem měl okruh „přátel“ kolem několika stovek a činností s tím spojenou jsem ztrácel denně až několik hodin času.  Po zmíněné úvaze jsem s FB odešel ihned po návratu z nemocnice. Rozhodl jsem se psát zatím m jen na svůj blog, i když má minimální sledovanost.

Než se mi podaří nastartovat na normální životní rytmus, tak mé příspěvky na něm nebudou tak časté, ale doufám, že se postupně situace bude lepšit.

Již dlouho odmítám pojmy s předponou neo- a post-. Tvrdím, že učenci, kteří je užívají nedokážou v novém jevu najít alespoň jeden jeho charakteristický rys, podle kterého by mu dali jméno. Jedním z takových pojmů je neoliberalismus.

Od samého počátku, co jsem se s ním seznámil, jsem tvrdil že nejde o nic nového. A dodneška jsem přesvědčen, že jde o starý klasický liberalismus. Nemá žádný nový prvek. V jeho prvních fázích v něm pouze převažovala tendence příliš zdůrazňovat význam ekonomiky, představoval tedy jakýsi ekonomický liberalismus. Tvrdím o něm, že jde o alternativu vůči sovětismu. Jeho zakladatelé ve svých dílech nepolemizují s Marxem, protože jeho učení prakticky neznají. Dokonce ani ne s marxismem, protože ten je mnohovrstevnatý svou praktickou aplikací v četných projevech sociáldemokratismu. Vymezují se ale velmi ostře vůči marxleninismu, především v jeho sovětské politické praxi, tedy onomu sovětismu.

Současný „neoliberalismus“ už je komplexnější ideologií a samozřejmě i politickou praxí. Je zjevnější, že jde o liberalismus aplikovaný na celý svět, čti jakýsi globalismus. Ten termín je podle mě to správné pojmenování dneska dominující ideologie a politická praxe Západního kulturního okruhu.

Globalismus pro mě jako by navazoval na Leninův imperialismus. Kapitalismus, imperialismus a globalismus, tvoří tak dějovou linii ideologie formující především ekonomicko-politický režim založený na individualismu, svobodě a soutěživosti.

Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formace se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V imperialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v globalismus se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvlád vítěze nad vším lidstvem.

Jsem přesvědčen, že lidstvo realizující ideologií individualismu, svobody a konkurence, se ještě nezbavilo svého zvířecího genetického kódu.

V nedělním projevu a rozhovoru v televizi Prima prezident Zeman hovořil o dvou možných verzích Vrbětického incidentu. Velice mě překvapilo, jak duo Babiš Hamáček okamžitě vystartovalo s kategorickou pravdou, že existuje jen jedna vyšetřovací verze. A dokonce sdělili veřejnosti, že budou o tom přesvědčovt Zemana. Celá kauza je v mých očích drzou zpravodajskou hrou, jenže zatím se dá těžko vystopovat, které zpravodajské služby.

Před sedmi lety, když muničák vyletěl do povětří jsem byl jist, že jde o zahlazování stop po černém obchodu se zbraněmi. A už tehdy jsem měl dvě verze. Buďto jde o konkurenční boj dvou mafií na trhu se zbraněmi, nebo v tom má prsty přímo armáda ČR. Druhou možnost naznačovala velká intenzita výbuchu, který museli provést odborníci, jelikož ho nešlo iniciovat nějakým požárem, který měl ohloupit laickou veřejnost. Za druhé mi bylo podezřelé, že došlo za poměrně dlouhou dobu k druhému výbuchu, tedy i za stavu až hermeticky policií střeženého areálu.

Každý vyšetřovatel, který se pouští do jakéhokoliv šetření si udělá nejprve několik hypotéz a postupně je vylučuje. Já bych hned jako první použil tu, kterou jsem měl už před lety. Viníkem je armáda ČR. A dokonce s nitkami až do Generálního štábu. Navedla mě tomu okamžitá reakce generála Šedivého, který v mnoha jiných věcech na mě působil dojmem celkem uvážlivého člověka. Jeho první reakce byla na akademicky vzdělaného vojáka tak stupidní, že mi byla okamžitě podezřelá. Prý ten výbuch byl vojenským napadením ČR a on vůbec nepochybuje, že do toho byly zapojeny ruské služby. Asi jo, on to může vědět, protože byl náčelníkem Generálního štábu až do roku 2002, tedy v době, kdy se naše armáda masivně přezbrojovala na standarty NATO. Takže vyřazovala kvanta munice i zbraní. A je víc jak jisté, že se nejeden vojenský potentát na tom snažil nepaktovat. Buď jak buď, armáda se zbavila vojenského materiálu a už se nezajímala, co se s ním děje, což je fakticky vlastizradou, ale určitě trestuhodným zločinem proti bezpečnosti republiky.

Generální štáb armády má rozvědku i kontrarozvědku, předpokládám. Ty jsou určitě schopnější než civilní BISkoudelkováci. I tak jim trvalo mnoho let, než všechny indicie zmanipulovaly tak, aby svedly každého ne špatnou stopu. V klidu se pak čekalo na vhodnou příležitost. Abych nezapomněl. Od doby, kdy jsme členem NATO, je nepochybné, že Generální štáb armády ČR je plný NATO špiónů, kteří se asi podíleli na „komolení“ reality, především aby jí zajistili ruskou stopu. Nasvědčují tomu chabé znalosti o reáliích ruské rozvědky. Zatím tedy tolik k mé hypotéze.

První proběhl v USA s bílým policistou Chauvinem, po jehož rutinním zásahu zemřel Afroameričan. To v zemi rozpoutalo nejen neslýchané násilí, ale především nový jev, v němž mladí bílí fanatici pokroku poklekali před černochy a líbali dokonce těm negrům boty. Zvláště si v tom libovaly mladé bílé dívky. Benjamin Kuras o procesu píše, cituji: „Pochyby o Chauvinově vině do případu vnesly paradoxně už výpovědi svědků obžaloby, ještě před vyslechnutím svědků obhajoby. Ty pak vedly obhajobu k takovýmto závěrům: Chauvin neklečel Floydovi na krku, jak se předtím uvádělo, nýbrž na lopatce, čímž ho nemohl usmrtit udušením ani zastavením toku krve. Floyd měl pokročilou arteriosklerózu a utrpěl infarkt následkem předávkování metamfetaminem a fentanylem. (Fentanyl je čínský opiát, jehož předávkování svírá dýchací systém a na nějž zemřelo už bezmála sto tisíc Američanů). To potvrdila i výpověď patologa. V Chauvinův prospěch hovořily i mnohé výpovědi, že ho ohrožoval nepřátelský dav, který mu znesnadňoval situaci zvládat. Obhájce proto zdůrazňoval, že nelze stanovit vinu „mimo přiměřené pochyby“, jak žádá americký zákon, a že v nejkrajnějším případě jde o neúmyslné zabití. Porota ho však shledala vinným z vraždy, na niž se vztahuje 25 let vězení. VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA OKOLO PROCESU BYLA TAKOVÁ, ŽE SI ŽÁDNÝ Z POROTCŮ, JEJICHŽ IDENTITY BYLY ZVEŘEJNĚNY, NETROUFL SE O TY PŘIMĚŘENÉ POCHYBY POKUSIT. TY NADŠENÉ POULIČNÍ OSLAVY CHAUVINOVA ODSOUZENÍ JSOU DOSTATEČNÝM NÁZNAKEM, CO BY SE DĚLO, KDYBY ODSOUZEN NEBYL. Jak ostatně vyhrožovali revoluční gardy jako BLM a Antifa“. Konec citace.

Druhý proběhl ve Francii, o němž Kuras píše, cituji: „Souzen byl jistý Kobili Traoré za vraždu židovské důchodkyně jménem Sarah Halimi v roce 2017, kterou nejprve fyzicky týral a pak vyhodil z okna, za antisemitských výkřiků a recitace „Alláhu akbar“. Bylo to odvolací řízení proti rozsudkům z let 2018 a 2019, jimiž byl Traoré zproštěn viny, neboť „jeho předávkování marihuanou mu vyvolalo epizodu deliria, čímž ho zbavilo odpovědnosti za jeho činy“. TADY ZASE VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA ZŘEJMĚ BYLA TAKOVÁ, ŽE SI NIKDO NETROUFL TRAORÉHO ODSOUDIT. KDYŽ PŘEDCHOZÍ VERDIKTY KRITIZOVAL I SÁM PREZIDENT MACRON, SPUSTILA SE NA NĚHO SPRŠKA NAPOMENUTÍ, ŽE POLITICI NEMAJÍ CO KAFRAT DO SOUDNICTVÍ. V obou případech se loučíme se soudnictvím nezávislým.“ Konec citace.

Nejde podle mě jen o to, že soudnictví není nezávislé, protože případy závislosti rozsudku nejsou na Západě zas tak výjimečné. Nikdo nepopře, že u soudu mají vždycky “výhodu“ bohatí a ještě větší „privilegovaní“, ať již postavením, čí mocí. Dva uvedené případy, jsou prvními vlaštovkami podstatně jiné závislosti soudů. Závislosti na… ne to není demokracie čili vlády lidu, to je nadvláda násilí plodícího strach. Jmenovitě nadvláda pouličního davu, konkrétní to formy lůzy. Tedy ochlokracie.

Setkal jsem se s tímto jevem již někdy v roce 1967. Na veřejné schůzi KSČ našeho podniku, které jsem se zúčastnil jako mladý inženýr přesvědčovaný ke vstupu do strany, jsem v poměrně dlouhém diskusním příspěvku kritizoval některé kroky vedení strany. Přiznávám, že vůbec nevím, o jaké šlo. Na všech veřejných, odborářských a dalších aktivech té doby byl účasten také nějaký tajemník OV KSČ, který na závěr diskuse odpovídal na dotazy, reagoval na některé příspěvky, shrnul diskusi, eventuálně navrhl závěry, které by aktiv měl akceptovat.

Na zmíněné schůzi tentokrát nehovořil o ničem jiném než o mém příspěvku. A na závěr pak řekl pro mě zásadní větu, kterou ocituji doslova, protože jsem si ji tehdy zapsal do svého deníku, tady je: „Soudruh inženýr má podle svých znalostí pravdu, ovšem my máme tajné informace, které nás vedli k tomu, že jsme se rozhodli jednat tak, jak jednáme.“ V deníku pak mám jediný dovětek. Nemá smysl debatovat s nikým, kdo má vždycky možnost prosadit svůj názor za pomoci neprůstřelného argumentu o neveřejných informacích.

Nevěděl jsem, že již tehdy tuto techniku manipulace s veřejností používají všechny zpravodajské služby k tomu, aby ve skutečnosti nad svou společností vládly. V atmosféře tehdejší mezinárodní situace a chování komunistické moci u nás mne ještě ani nenapadlo, že její představitelé mnohdy ani žádné tajné informace nemají, ale dokážou je umně fabulovat a veřejnosti přesvědčivě prezentovat.

Jejich informace v takových případech tedy byly nepopiratelně důvěryhodné. Což znamená že tam, kde chyběly přímé důkazy byla použita formulace typu, že jde o z oprávněných důvodů utajované skutečnosti.

A bylo vymalováno.

Takže stále platí pro každého Čecha kardinální otázka dneška, kterou ze sebe vypotil penzionovaný generál v pozici rádoby prezidenta, cituji: „Věříte víc Putinovi, nebo BIS Koudelkovi?!