První. V noci ze včerejška na dnešek jsem měl nějaký podivně realistický sen. Prezident Zeman abdikoval, což odůvodnil svým zdravotním stavem. Navrhl první kolo prezidentských voleb spojit s volbami do sněmovny, ať už řádnými či mimořádnými. Vyhlásil, že do té doby nebude provádět jiné úkony než ty vyloženě rituální. Tedy přijímání demise ministrů, či celé vlády, vyhlášení terminu mimořádných voleb a podobné nezbytnosti. Pak mám ve svém snu nějakou díru. V poznámce totiž uvedl, že nebude končit svůj mandát obligátním udělením amnestie, ale žádá, aby po instalaci nového prezidenta generální štáb armády sdělil veřejnosti poselství odcházejícího prezidenta čili jakousi jeho závěť. A pak už mám mlhu ve své vzpomínce, takže nevím, jak zdůvodnil ono podivné, své poslední přání.

Druhá. Od roku 1968 se v naší zemi rozrostl počet zvláštního druhu občana, kterému jsem říkal rusofobové. Stačil necelý týden, aby se z jeho příslušníků vydělila skupina extremistů, rudobijců. Ta začala mít dokonce podporu několika zemí. V prvé řadě USA a Británie, ale rovněž některých z členů EU, včetně několika jejích institucí, dokonce celého EP. Eskalace diplomatické války mezi ČR a RF, jejíž další kolo má být vyhlášeno českou stranou dneska v poledne, dává podle mě Rusku šanci provést to, co mělo udělat už při rozšíření EU o země bývalého socialistického bloku. Psal jsem o tom na svém FB už 19.4.21., že Rusko mělo zrušit své ambasády v těchto zemích. Nyní bych si opravdu počkal, kolik dalších zemí projeví víc než formální podporu ČR v diplomatickém konfliktu s RF. Putin tento týden oznámil světu, že si Rusko osobuje právo určovat červenou linii nepřátelství jiných států vůči své zemi, za níž už bude reagovat podle své vůle. Má tedy jedinečnou příležitost učinit vůči celé EU zásadní krok. Měl by ji považovat za to, za co ji její nejvyšší představitelé neomaleně vydávají. Tedy fakticky za jeden politický subjekt. Rusko by mělo uznat tuto tendenci, a zrušit svá velvyslanectví v jednotlivých státech EU a zřídit pouze jedno velvyslanectví pro celou Unii. Samozřejmě že ne v některém hlavním městě současných zemí. Logicky se tak nabízí Stuttgart.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?

Je tomu už pěkná řádka let, co jsem jako puberťák četl, že vzpomínkami se hlásí v mládí nemoc a ve stáří smrt. V současnosti jsem už starý a samozřejmě i nemocný, což je hned dvojnásobný důvod ke vzpomínání.

Takže jedné vzpomínky se dneska zbavím jejím napsáním. Tady je.

Sedíme se svou ženou v Karlovarském divadle, kde hostuje jeden ze souborů Pražského Semaforu. To už jsou osmdesátá léta a Suchý hraje ve dvojici s Molavcovou. A pěkně se teď rozparádili. Jedna narážka střídá vtipný jinotaj a ten zase dost otevřenou kritikou. Sál aplauduje na otevřené scéně, hlasitý smích střídá doslova odvázaný projev veselí. V jedné takové hlučné situaci říkám poměrně nahlas své ženě: „Proboha, dyť oni je zavřou!“. Tu se ozve pán vedle mě. „Ale nezavřou. Oni si je přece záměrně vydržují. Uvolňují přece takto napětí ve společnosti“.

Po listopadovém převratu jsem si již několikrát vzpomněl na tuto maličkou událost. Obvykle vždy, když se nějaký ten pozdní antikomunistický hrdina z řad herců či zpěváků veřejně chlubil, jak to chytře koulel s tou prokletou cenzurou, dozorem nad svou tvorbou a nadřazeně k tomu dodával, jak ti úředníčci byli hloupí až bigotní. Jenže čím dál víc jsem dneska přesvědčen, že tomu bylo právě naopak. Když vidím, jak hloupě se třeba dneska v politice orientují někteří z těch kritiků minulosti, začínám si být jist, že ve své domýšlivé tuposti to byli spíše oni, kdo byl loutkou v rukou chytrých ideologů bývalého režimu.

Aniž to věděli, tak přitrouble plnili role, které jim cenzoři a dozorci nad jejich texty fakticky zadávali. Dovolovali jim „mírnou kritiku v mezích normalizační autority“, aby tvořili jakýsi pojistný ventil, kterým se v jejich obecenstvu uvolňovalo celospolečenské napětí. Takže všichni ti semtamfóristi, cimrmanští, či vodňanští pouze poctivě sloužili, aniž to chápali, pomáhali vládcům ve své pyšné politické natvrdlosti udržovat ve společnosti klima jakéhosi povýšeneckého souhlasu..

A jakpak je to s nimi asi dneska?!!

Pan prezident Zeman teprve před několika dyny praštil do stolu. Vědom si toho, že ochraňovat životy obyvatel je nejdůležitějším úkolem vlády, žádal o odvolání tří osob, které podle něj, způsobily katastrofální nedostatek očkovacích látek proti pandemické chorobě sužující svět už více jak rok.

Prezident čekal dost dlouho, při čemž dával předsedovi vlády několikrát najevo své znepokojení. Podle mého soudu očekával od premiéra rázný krok, který by mu naznačil, že stále zůstávají politickými spojenci.

Jestliže mu došla trpělivost, pak je to pro premiéra neblahé znamení. Hnutí ANO na tom totiž není tak dobře, jako v minulosti a nový volební zákon jeho možné volební vítězství doslova zpochybňuje. Pokud Zeman uzná, že Babiš už není jeho spojencem, nemusí se nakonec rozhodnout jmenovat jej předsedou povolební vlády. To je ovšem ten nejmenší motiv k prezidentově rozhodnutí. Myslím si já.

Realita v zemi je tvrdá, jde už o životy. Jsme na tom dokonce nejhůř na světě. Každý den umírají další a další infikovaní, kteří se už ale nakazit nemuseli, kdyby bylo v zemi dostatek vakcín. Ber, kde ber. Přece ostatní kolem nás se chovají stejně. Podřízení života, ale i jen zdraví lidí jakékoliv ideologii, je prokazatelný zločin, ne jenom nějak běžný trestný čin. Každý ústavní činitel, který se staví proti tomu, abychom prokazatelně účinnou vakcínu nakupovali kdekoliv není potenciálním, leč skutečným vrahem, navíc nevinných lidí. Výmluvy na jakési byrokratické předpisy, které mnozí stejně nedodržují, jsou ubožáckými vytáčkami lidí, kteří nemohou stát včele žádného boje, protože jim chybí osobní odvaha, nezbytná pro každého vůdce.

To všechno je s vysokou pravděpodobností zřejmé každému, kdo žije v této zemi. Mně však současné jednání některých ústavních činitelů sděluje mnohem závažnější informaci.

Ústavní činitelé, mediální žongléři a další aktivisté, kteří se bouří proti tomu, abychom nakupovali vakcínu v Rusku či Číně, nám tím sdělují daleko víc. Prozrazují české veřejnosti, že se rozhodli zatáhnout naši zem do války Západu minimálně s Ruskem, ČLR a Íránem. Již dlouhá léta je totiž veřejnost Západu otravována válečnou propagandou, která tvrdí, že je Západ s jmenovanými státy v jakési nové studené válce. Je to lež větší než věž. Dnešní situace na planetě není studenou, leč velmi horkou válkou, válkou moderního typu. Někdo jí říká hybridní, ovšem jde o válku komplexní, která je ve svém důsledku doslova existenční. Západ tuto válku chápe jako kdo z koho. Všichni z občanů ČR, kteří se dneska vůči Rusku či Číně chovají jako vůči nepříteli, nás stahují do válečné propasti. Leč pozor, k takovému jednání politikům nikdo nedal mandát a těm ostatním oprávnění. V zájmu sebezáchrany bychom my ostatní měli dělat všechno, a to doslova všechno, aby z nás nikdo nedělal kanónenfutr. Zvlášť když je to pro zájmy jiných.

Dovoluji si na jednom konkrétním příkladě ukázat, jak děsivě je rozdělena naše současná společnost.  Tím příkladem je dnešní výročí ukončení blokády Leningradu. 27. ledna 1944 Rudá armáda konečně zničila veškeré síly, které obkličovaly Leningrad. 872 dní žilo několikamilionové město v nepředstavitelných podmínkách hladu, zimy a absolutního nedostatku všeho.

V médiích hlavního proudu, tedy ve všech oficiálních se buďto toto výročí vůbec nepřipomíná, nebo se i něm píše třeba takto. Hitler nechtěl plýtvat silami a tak rozhodl, aby město bylo obklíčeno a vyhladověno. Situace se tam stala děsivou. Zásobování jídlem bylo tak mizivé, že se vyskytoval kanibalismus. Rozkazy velení města tak drakonické, že jejich nedodržování lidé udávali, bylo rozšířeno špiclování, soudy s krutými ortely až po trest smrti. Takto již celá desetiletí krmí proněmecká propaganda celý Západ, což dokresluje třeba následujícím příběhem. Jistá žena, uváděno je i jméno, porodila děcko, které se svou matkou hned utopily a následně ho snědly. Slídilové to oznámili, takže žena byla odsouzena k smrti. Její matka trestu ušla, jelikož mezitím zemřela.

Na alternativních médiích je naopak psáno o hrdinství, obětavosti, solidaritě a soudržnosti a vyčetl jsem zase jiný příběh. Vypráví jej ještě žijící žena. Vzpomíná jak ji, matku a babičku zachránila jejich kočka před smrtí hladem. Skoro každý den donesla myš, či dokonce krysu. Babička ji vykuchala, a připravila k snědku, při čemž dala vždycky i kočce, která prý trpělivě čekala. V roce 1948 kočka uhynula. Ženy ji pochovaly s pietou. Vedle ní je dneska také pochována babička i matka vypravěčky.

To není příklad dvojího metru hodnocení konkrétní historické události. To je děsivě drsná výpověď o dnešku a o ničem jiném. Výpověď o nekompromisní a bezbřehé nenávisti na jedné straně, vedle vyjádření obdivu k životní odolnosti a úcty k lidské schopnosti přežít na straně druhé. Dosvědčuje ale především zvyšující se nekompromisní rozdělení současné společnosti, které se stále více prohlubuje natolik, že je příliš blízko bodu, ze kterého už nebude cesty zpět. Tento stav je rizikovější, než jaký vytvořila ideologie třídního antagonismu.

Ještě ani Biden neseděl v Oválné pracovně a už jeho prozatímní šéf State Department oznamoval zpřísnění sankcí vůči stavbařům, provozovatelům a dalším aktérům plynovodu „Severní proud 2“. Tím byla v prvé řadě posílena domněnka o skutečné roli Navalného. Znalcům totiž bylo příliš divné, že se Navalný vrátil do Ruska, když pořád tvrdil, že ho tam chtějí zabít. Musel se vrátit. Dostal to nařízeno od zpravodajské služby USA, která jej nejen vydržuje, ale stará se o jeho PR ve světových médiích. Musel se vrátit a navíc právě v době nástupu Bidena do Bílého Domu. Jeho loutkovodiči dobře znalí věci totiž věděli, že podle Ruských zákonů bude Navalný zatčen, souzen a možná i odsouzen k nepodmíněnému trestu. Čti, vznikne tím celá paleta událostí, které umožní Bidenovi uvalovat nové a nové, tvrdé a tvrdší sankce vůči plynovodu Nord Stream 2. Sankce jsou už dneska tak vlivné, že šéfové Gazpromu oznámili, že další jejich navýšení by nezajišťovalo bezpečnost a stabilitu jeho budoucího provozu, takže celá investice se jim pak už nevyplatí.

Biden ale neútočí primárně na Gazprom. Dobře ví, že ten má mnoho jiných možností k ziskové činnosti v Evropě, ale především v Asii. A to je hlavní důvod jeho až příliš brzké aktivity. Oportunista Joe tím jasně oznamuje světu, že bude pokračovat v tradiční zahraniční politice svého státu. Konkrétně že i on bude dělat všechno proto, aby se Německo a Rusko nespojily v jednu sílu. Což je onou konstantou zahraniční politiky USA vůči Evropě od doby, kdy se Unie pasuje na vůdce světa. Deep State, který je loutkovodičem lžiprezidenta Bidena dobře ví, že celá EU, zvláště po odchodu Britů, není pro Unii žádnou silou. Ovšem Německo úzce spojené s Ruskem je supermocností. Německá technika a Ruská zdroje, Německý potenciál a Ruské zbraňové systémy. To je víc jak rovnocenný hráč v ovládání planety. Tož tak je to s Navalným.

Jakpak se asi v různých jazycích řekne česká věta: „JSEM SLOVAN, NE OTROK“.

ANGLICKY – I am a Slav, not a slave

ESPERANTO – Mi estas slavo, ne sklavo

FRANCOUZSKY – Je suis un slave, pas un esclave

GALICIJSKY – Son un eslavo, non un escravo

HOLANDSKY – Ik ben een Slaaf, geen slaaf

ITALSKY – A Sono uno slavo, non uno schiavo

LUCEMBURSKY – Ech sinn e Slawen, kee Sklave

MAĎARSKY – Szláv vagyok , nem rabszolga

MALTSKY – Jien Slav, mhux skjav

NĚMECKY – Ich bin ein Slaw, kein Sklave

NORSKY – Jag er slaver, ikke slave

ŠPANĚLSKY – Soy un eslavo, no un esclavo

V jazycích Asie, včetně Turečtiny je mezi slovem otrok a Slovan jasný rozdíl, stejně jako v jazycích Afriky. O čem to svědčí?!! Slované v Evropě byli kdysi otroky. Takže: „Na koleno bídácká Evropo“. A vy cizáčtí Pražáci, kteří jste vždycky toužili být v Evropě kleknout na obě kolena. A všichni Slované rychle z EU ven, dokud je čas. Vždyť jsme v ní zase za otroky.

Státy jako my čili takové, jež mají svou interní měnu, mohou vybřednout z vnitřního a částečně i zahraničního dluhu šokovou a dlužno říci nejdrastičtější metodou. Měnovou reformou podobnou té, kterou provedla KSČ v roce 1953. Zrušila tehdy prakticky všechny úspory a hotovost, přesněji jejich hodnotu zmenšila desetinásobně, ačkoliv poměr nové koruny ke staré byl jenom 1 : 5. Podrobnosti si každý může najít na netu.

Přemýšlím nad tou metodou již delší dobu, ale v posledních měsících stále častěji. Motivuje mě k tomu opětné rozvíření debaty o tak zvaném „nepodmíněném základním příjmu“. Tento nový sociální institut, jehož užití si s vysokou pravděpodobností vynutí stále se rozšiřující robotizace, by velice dobře korespondoval s onou drastickou měnovou metodou. Oproti roku 1953 by nemusela být tak krutě nivelizující pro všechny obyvatele. Předcházet by jí muselo zespolečenštění, ba až zestátnění bank, pojišťoven a dalších peněžních institucí. Občané i právnické osoby by tím pádem dlužily státu. Pravidla umořování jejich dluhu by sice musela být složitá, ale celkově další finanční provoz řešitelný.

Ať se problém bude řešit, třeba i rozdílně v jednotlivých měnových soustavách a ten dolarový pak globálně, určitě už svět nebude takový, jako doposud.

Obrovskou celosvětovou čili prakticky všechny státy postihující dluhovou krizi lze v zásadě řešit dvěma metodami. Šokem, nebo postupnými kroky. Každá z nich má ovšem několik možných variant. Kdyby nešlo o éru globalizace, tak by řešení bylo opravdu možné třeba tak, jak popisují autoři textů, o nichž jsem psal včera. V jednotlivých zemích by se banky zespolečenštily a postupně by stahovaly přebytečné, tedy ničím nekryté peníze. Jenže co s dluhy mezi jednotlivými státy? A především co s tím, že světovou měnou jsou především USdolary, kterých je natištěno skoro desetkrát víc, než představuje reálná ekonomika nejen USA ale i jeho satelitů. S eurem je to pak jenom o něco lepší. Takže napřed ten šok. Lidstvo zná zatím jediný – válku. Tato varianta je ale při dnešním stavu jaderných zbraní prakticky nepoužitelná. Druhá varianta, kterou představuje zrušení peněz jako oběživa je tak příšerný zásah, že si ho nikdo nedovolí provést šokovou metodu. I když právě toto řešení se nabízí pro postupnou metodu, která ale by musela trvat několik desítek let. Jenže ani v šokovém provedení by to nevyřešilo situaci. Celkové řešení se bude muset kombinovat s dalšími variantami. Jako první se nabízí „odepisování“ dluhů. Tomu kroku by mohlo předcházet vyrovnávání vzájemného zadlužení mezi státy. Ovšem za onoho předpokladu zespolečenštění bank, aby v první fázi fungovaly jako státní. Samotné odpouštění dluhů by mělo začít škrtáním pohledávek vůči chudým zemím. Představuje to velký politický boj o to, které to ještě budou a které už ne. Další krok by mohla představovat redukce dluhů mez spřátelenými státy a uvnitř jejich seskupení, jako jsou EU, BRICS, ale i ta různá obchodní seskupení, v nichž figurují především Spojené státy Americké, aby ubývalo dolarů v globálním oběhu. Velmi složité by bylo řešení dluhů zemí G20. A nejsložitějším pak samozřejmě vyřešení „petrodolaru“. Zásadním předpokladem řešení petrodolaru je totiž bezvýjimečné ukončení všech válečných konfliktů a řízený odchod vojsk USArmy ze základen na celém světě. Pomocí petrodolaru totiž celý svět financuje již půl století všechny „Americké“ války a vydržuje i zmíněné jejich základny. Tyto dvě položky totiž představují prakticky celé zadlužení USA. S tím vším musí jít ruku v ruce co nejmasivnější celosvětové odzbrojení, především pak jaderné, leč i dalších zbraní hromadného ničení. Jenom nástin tohoto graduálního řešení nevyhnutelné finanční krize je tak složité, že se pro současnou globální vládnoucí třídu asi jako nejlepší řešení rýsuje zahájit několik regionálních válek s poměrně rychlým zrušením peněz jako oběživa. Chmurné jsou to představy.

K těm dvěma textům, které jsem včera vřele doporučoval ke čtení nyní ještě důrazněji doporučuji přečíst si další dva. Jsou poněkud delší, ale ono to moc zkrátit opravdu nejde. První je z loňského roku. https://www.protiproud.cz/politika/4366-sokujici-bankovni-operace-basilej-iii-revoluce-ktere-si-nikdo-nevsiml-kdo-si-vytvoril-zlate-rezervy-neprohloupil-kdo-zlato-prodaval-jako-cnb-miri-do-pekel-pad-dolaru-zacina-drzte-si-klobouky-ceka-nas-divoka-jizda.htm . Druhý pak z posledního týdne. https://www.protiproud.cz/politika/5479-adventni-otazky-proc-nam-vlada-trochu-povoli-obojek-opravdu-nas-andrej-babis-silene-zadluzuje-budou-to-splacet-nase-deti-vime-co-je-basilej-3-proc-jsme-zapomneli-visi-valka-ve-vzduchu-nebo-uz-zacala.htm . Oba hovoří o tak zvané BASILEJI III., což je generální zvrat současného globálního měnového systému.