ZEMANOVY PŘEDPOKLADY PRO POLITIKU

Prvním, který pozná jistě každý laik, je jeho rétorické umění. Tím se řadí mezi politiky doslova světového formátu. Zažil jsem jen dva lepší. Fidela Castra a Nikitu Sergejeviče Chruščeva. Druhého jsem poslouchal kdysi dávno na náměstí v Ostravě, když mluvil z balkonu Nové radnice a dav, co ho poslouchal, byl nadšený a stejně jako já se i několikrát upřímně rozesmál. Castra jsem osobně neslyšel, ale několikrát jsem sledoval jeho projevy v televizi. Zemana jsem nikdy neviděl mluvit s papíry v ruce, což je prvním znakem zmíněných řečnických unikátů. Jeho projev je při tom až neuvěřitelně systematický. Tam snad není jediné zbytečné věty. V žádném případě se nezadrhává, netápe v paměti, nevypomáhá si trapnými ehm, či dokonce celými mluvnickými výplněmi. Mluví jakoby bez emocí, trochu stejným tónem, ale vždycky dovede hned v prvních větách zaujmout a po nějaké době opět probudit posluchačovu pozornost, ať už k řečníkovi chová sympatie, či je mu úplně nenávistným nepřítelem. Velkým kladem je, že umí mluvit ke každému druhu posluchačů, od shromáždění lidí na náměstí, po různé ty kruhy intelektuálů. Mluví-li k pestrobarevnému publiku, je jeho mluva jednoduchá, leč kultivovaná. Při tom není nějakým zprofanovaným davovým řečníkem. Kdyby měl strhnout masu lidí k nějakému činu, asi by to nedokázal. Druhým jeho předpokladem pro politiku je…dlouho nic. Až snad někde v dáli výborná a hlavně trvalá paměť. Ale ta je populistickému politikovi, jaký se ze Zemana vyklubal, spíše na škodu.

„NEOPOST“

Nebudí ve mně důvěru sociologické, politologické, ideové, či pouze publicistické pojmy, začínající předponou neo-, či post-. Pro mne jde o důkaz, že celé stádo psavců, se všemi ideovými klany učenců, nedovede vystihnout zásadní rysy nějakého nového společnostního jevu, o němž píší a tak si vypomáhají jakousi berličkou. Buďto že nejde vlastně o žádný nový jev, ale jakousi inovaci něčeho, co už tu bylo, pak použijí předponu neo- Nebo, že sice jde o nový jev, ale nikdo neví o co jde, či se z toho ještě vyklube, takže prakticky jde o post- . Doba postfaktická, postsocialistická, postdemokratická, postkapitalistická, no prostě post-. V češtině doslova debilní je v mých očích pojem postmoderní. Ve smyslu spisovné češtiny, dokonce podle jeho slovníku, je vlastně všechno nové moderním. Takže už samotný sociologický pojem moderna, modernita a z něho odvozené, byly nic neříkající, pouze uboze popisné pojmy. Po době moderní už mohla přijít pouze nějaká doba ještě modernější, čili supermoderní, hypermoderní a jinak nesmyslná. Ovšem postmoderní v žádném případě ne, protože modernost znamená neukončený děj, čili jde o jev trvalý, ne-li věčný. Alespoň v normální češtině, čili pro popis světa viděného očima běžného účastníka dějů. Souhlasím s panem Zmatlíkem, který uvažuje o tom, že tím se komunita učenců vyhýbá odpovědnému přemýšlení o proměně důležitých pojmů v rychle se měnící současnosti. Za ještě stupidnější považuji předponu neo-. Zvláště pak v pojmech neoliberalismus, neomarxismus, ale též neonacismus, či dokonce neofeudalismus. Společným rysem pro ně je, že jsou užívány jako pejorativní oznámkovávání ideových odpůrců, což je pro ně tou nejodpornější legitimací. Říká se často, že myšlení bolí. Což je takový ten rádoby vtipný nesmysl. Vždyť jakousi kompilací všech učení, věd a idejí je přece „radost z moudrosti“, čili filosofia. Jelikož moudrosti lze dosáhnout převážně, ne-li jen myšlením, lze důvodně předpokládat, že skuteční myslitelé jsou ti, kdo mají radost z myšlení. Především z toho kritického myšlení, opřeného o co nejpřesnější pojmosloví. Takže texty, užívající všechno možné, jen ne jasné pojmy jsou manipulativní, matoucí mysl čtenářů a s vysokou pravděpodobností záměrně lživé. Jen na okraj k tomu dodávám, že v té souvislosti za největší podvod považuji horování pro jakési humanistické ideály, evropské hodnoty, či dokonce západní civilizaci, když se pro jejich charakteristiku používají abstraktně všeobecné pojmy, které tím o hodnotách či ideálech fakticky nic neříkají.

ZEMANOVO IDEOVÉ ZAKOTVENÍ

Pokud se někdy Zeman snažil sám sebe zařadit na škále pravice – levice, pak o sobě vždycky prohlašoval, naposledy minulý týden v TV Barrandov, že se považuje za pravicového politika. Nejen to, ve svých vyjádřeních a všech činech je absolutně antikomunistický a antisocialistický. Dokonce několikrát tvrdil, že komunisté byli hroší než nacisté, protože zabíjeli své vlastní lidi. Nelze také zapomenout na jeho „prognostický výrok“, z doby kdy se stal předsedou ČSSD, že KSČM zanikne, protože brzy vymřou její voliči. Podle této „vědecké“ předpovědi tedy KSČM už neměla dávno existovat. Také v žádném případě není ani sociálním demokratem. Když hovoří o nějakých státech, jež jsou pro něj příkladem, tak sice připomíná skandinávské země, ale to jen ze širšího národohospodářského hlediska. Tedy především daňové a sociální politiky. Jmenuje-li politiky, kteří prospěli svému státu, pak je to obvykle Olaf Palme, Bruno Kreisky a Francois Mitterand. U posledního mu obvykle klade za záslužný čin to, že prakticky zlikvidoval Komunistickou stranu Francie. Coby politik, který musel řídit vládu, se jednoznačně projevil jako realizátor minima sociálního státu. Při tom ale ani ten nejsociálnější sociální stát není vůbec politikou z dílny sociální demokracie. Jde o projev vysoce erudovaného sociálního inženýrství liberálních a konzervativních stran, které sociální stát vytvořili jako korupční systém konzumu a jiných požitků, který měl vytvořit střední třídu, čili nerevoltující spokojence s tím málem, co jim vládci milostivě shodí se svých překypujících stolů. Přesněji řečeno, jde o sociální minimum, které ve státech zachovává tak zvaný sociální smír. Zeman celým svým životem od časného mládí je naprostý individualista. Díky svému původu má pouze jakési sociální cítění. Leč díky svému nadání je úspěšný v každém politickém režimu, což se v jeho přesvědčení přetavilo v doktrínu o elitě úspěšných. V prvních letech o sobě hovořil jako o radikálovi, aniž by ten pojem upřesnil, čili zda se chce dobírat kořenů společenských problémů (radix-kořen), či jen být jakýmsi bouřlivákem. Nakonec se z něho stal poněkud nepředvídatelný, protože nekonformní superindividualista. Osamělý a tím na stáří odsouzený spíše k posměchu jiným a k osobní nenávisti vůči všem. Silné, ideové zakotvení nemá. Ve spojení s chorobnou ambiciózností se tak dopracoval k tomu, že se stal sice předsedou vlády, ale vykonával ji pod kuratelou Klause. Sice dosáhl i na prezidentský post, ale v žádném případě nemá potřebnou, nejvyšší morální autoritu dokonce ani u svých nejvstřícnějších voličů.

VZKAZ ANTIBABIŠOVCŮM Z ŘAD HAVLISTŮ

Na sjezdu v uplynulém víkendu byl ve funkci předsedy ANO potvrzen Andrej Babiš. Sice nebyl zvolen stoprocentním ziskem, jako obvykle, ale sjezd vyhověl jeho žádosti a za prvního místopředsedu mu zvolil Faltýnka. Vedoucí tandem nejúspěšnějšího politického uskupení v ČR současnosti se tedy nezměnil. Pro fanatické antibabaišovce je tím zachován objekt jejich nenávisti v neotřesené pozici. Všichni antibabišovci, kteří při tom patří mezi aktivisty zbožštění Havla, by se měli nad sebou zamyslet. Jelikož toho pro svou, rozum zničující nenávist nejsou schopni, posílám jim následující vzkaz. Prazáklad stavu, v němž se Babiš stal tím, čím je, vytvořil právě jejich zbožňovaný idol. Jeho nezřízená touha po postu prezidenta byla tak obrovská, že se soukromě, bez asistence jiných pohlavárů OF, dohodl s tehdejší věrchuškou nejen KSČ, leč i StB. Zajistil tak v době převratových emocí nepotrestání vedoucích představitelů KSČ proto a jenom proto, aby jej tehdejší Federální shromáždění, složené převážně z členů KSČ, zvolilo prezidentem. S Mariánem Čalfou dohodl nejen vznik vlády národního porozumění, ale zároveň situaci, že ministerstvo vnitra nebylo obsazeno jednou konkrétní osobou prakticky po celý rok 1989. Čímž především StB měla obrovský prostor pro manipulaci se svými materiály. Ministrem vnitra byl teprve den před Silvestrem jmenován Richard Sacher, když do té doby ono ministerstvo „společně řídili“, řazeno abecedně, Čalfa, Čarnogurský a Komárek, tedy prakticky nikdo. Řečeno natvrdo, chorobná ambice Havla dala vznik všem pozdějším kariérám přizpůsobivých členů předlistopadové KSČ, jakož i šanci na majetkový vzestup nositelů exkluzivních informací. Babiš, coby pracovník jedné z organizací zahraničního obchodu byl a je tak dodneška toho skvělým příkladem. Za jeho polistopadovou kariéru se plně zasloužil oportunismus a chorobná ctižádost Havla Václava. To ať si laskavě uvědomí všichni aktéři zbožštění Havla, jeho nekritičtí uctívači i všichni ostatní právě v roce třicátého výročí Listopadu.

DO POLITIKY BEZ PŘEDPOKLADŮ

Když roztleskávači společnostního zlomu ke konci roku 1989 pochopili, že musí převzít moc, silně znervózněli. Tvořili sice dobrou recesní partičku, možná i celkem kompetentní skupinu na kritiku moci KSČ, ale že by dokázali spravovat stát, to ani náhodou. Ať chtěli, nebo ne, museli alespoň na přechodnou dobu ponechat ve službách „ochotné“ z minulého režimu a dovolit exkomunistům, odstaveným od moci už na počátku normalizace, aby se zapojili do začínající rvačky o posty. Mezi sebou hledali zoufale každého, kdo alespoň trochu poskytoval šanci, že by věděl, jak zacházet s nově nabytou mocí. Jedním z takových se jevil i Zeman. Přece napsal „geniální“ prognostický text, který měl hlavu a patu. Jím se prakticky „habilitoval“ na jakoukoliv politickou funkci. V první fázi získal pouze funkci poslance nejvyššího zákonodárného sboru v zemi, ale hned vněm pak post předsedy jednoho z vlivných výborů. Byla to sice funkce vysoká, leč spíše pracovní a vůbec ne s veřejně etablovanou individuální mocí. I tak se člověk, který za celý život neřídil ani kancelář se dvěma sekretářkami, dostal ze dne na den do nejvyšších pater státní moci. Strašná to  představa. Ovšem pro chorobnou ctižádostivost Zemana samotného to bylo pouze nástupní minimum, se kterým musel prozatím vystačit. Po listopadu vstupoval totiž do dění jako absolutní solitér, jedinec nehrající v žádné tlupě, nadtož již tehdy alespoň trochu proorganizované mafii. Pro úspěšné působení v politice mu chyběly hned dva nejvýznamnější předpoklady. Zkušenosti z řídící práce a obratnost v politických kabinetních šarvátkách. Ovšem nechyběla mu povědomost, že tyto dovednosti musí co nejrychleji získat, aby mohl sahat po vyšších pozicích.

ZEMAN COBY PĚNA NADNÁŠENÁ NA VLNÁCH PŘEVRATU

Stačilo jen několik měsíců „panování“ Gorbiho, aby bylo jasné, že svět reálného socialismus čekají zásadní změny. Proto pomalu ze všech možných kukaní vylézali lidé se svými kritickými pohledy na tehdejší stagnující společnost a nabízeli přerůzná řešení. Veřejně kritizovat v dobách socialismu nikdy nebylo žádným hrdinstvím, pokud dotyčný nenapadal ideologii, a především nejvyšší představitele strany. Považovat proto článeček, uveřejněný v srpnu 1989 v populárně odborném časopise od nějakého Miloše Zemana, nazvaný navíc tendenčně „Prognostika a přestavba“, za nějaké osobní hrdinství autora, je směšný nesmysl. Vydávat jej dokonce za projevování odporu vůči vládě KSČ je totální nesmysl. A přece právě on odstartoval v listopadu 1989 hvězdnou kariéru současného prezidenta. Gorbačovova glasnosť a perestrojka byly natolik urychlující metodou destrukce pro socialistický celospolečenský a nejen politický systém, že její rozkladný potenciál nerozpoznala včas žádná zpravodajská služba světa. Proto když docházelo k živelnému rozpadu celého „tábora socialismu“ ba dokonce jeho jednotlivých států až po samotný SSSR, nebyli na situaci připraveni nejen politici, leč ani teoretici a další odborníci. Proto všichni aktivisté chtiví moci, kterou komunistické strany doslova urychleně odhazovaly, zoufale hledali každého, kdo se jen trochu prezentoval názorem, co dál. A právě Zemanův zmíněný text se tvářil jako fundovaná zkratka komplexního názoru vědce, který sám sebe pasoval na prognostika, takže v očích laiků dával předpoklad, že ví, co a jak je zapotřebí dělat po poněkud zmateném převratu, nepřevratu, revoluci, nerevoluci, puči, nepuči. Historická zkušenost říká, že každá zásadní společenská změna, nadtož živelný, systematicky a dlouhodobě nepřipravovaný převrat, musí zákonitě vynést na mnohé vedoucí posty lidi, kteří by se tam za běžného evolučního vývoje nikdy, ale opravdu nikdy nedostali. Zeman je této poučky učebnicovou ilustrací.

ZAHAJUJI PRVNÍ SERIÁL TEXTŮ NA SVÉM BLOGU

Sleduji chování Zemana v politice od dubna r. 1990, kdy jsem jej poprvé osobně poznal. Už ke konci zmíněného roku jsem začal mít pochybnosti o jeho schopnostech být prospěšný v politice někomu jinému, než sobě. Když jsem v letech 1991 a 1992 byl na chviličku v předsednictvu Horákova ÚVV ČSSD, zásadně jsem odmítal přechod Zemana do této strany. Stal jsem se právě proto členem platformy, jež se snažila o to, aby po deklarovaném odchodu Jiřího Horáka z pozice lídra strany, jej na tom postu vystřídal zase Jiří, ale Paroubek. Jakmile se Zeman stal předsedou, odešel jsem okamžitě z celostátní politiky. Jelikož jsem za ČSSD ale byl zvolen do Federálního shromáždění ČSFR, které samo sebe zrušilo, tak jsem přece jenom cítil jakousi povinnost zůstat v té straně až do konce „pomyslného mandátu“. Podílel jsem se pak na práci ČSSD v Českém Těšíně do r. 1996, kdy jsem definitivně ukončil nejen členství, ale veškerou politickou aktivitu. Vyjma psaní do novin všeho druhu, které jsem naopak velmi zintenzivnil. Proti Zemanovi jsem napsal hodně textů, podle mne dost fundovaně vyargumentovaných. Při první všeobčanské volbě prezidenta jsem Zemana samozřejmě v prvém kole nevolil. Počítal jsem samozřejmě, že Zeman postoupí do druhého kola a byl jsem rozhodnut, až na dvě výjimky, dát hlas tomu, kdo postoupí proti němu. Bohužel postoupil jeden ze dvou, kteří byli pro mne naprosto nepřijatelní. Mé přesvědčení republikána, socialistického demokrata až idealistického komunisty, nebylo schopné volit příslušníka dědičně privilegované sociální vrstvy, člena skupinky největších bohatců země a v neposlední řadě na první pohled demanta, kterého jsem rovněž osobně poznal a potvrdil si dojem, že mírně dementní skutečně je. Zemana jsem nikdy nepovažoval za sociálního demokrata, takže jsem s ním nedokázal spolupracovat. Zúčastnil jsem se několik aktivit proti němu ještě v ČSSD. Když se stal jejím předsedou, byl to jediný důvod, proč jsem ze strany nakonec odešel. Po celou dobu jsem byl k němu velmi kritický. Ovšem, bohužel, neviděl jsem v zemi lepšího, kterému by se podařilo vypracovat se ve vážného konkurenta proti Zemanovi. V posledních dnech ale konečně přetekl pohár mé trpělivosti. Zeman totiž porušil jeden z pilířů „vyššího principu mravního“, který říká: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě“. A tak jsem se rozhodl k zahájení psaní zmíněného seriálu. Psát jej zatím budu jen na svém blogu. Ale pokud se vyskytne jenom trocho solidní kandidát na prezidenta, jsem ochoten zúčastnit se všech aktivit k odvolání Zemana co nejdříve. Nezasluhuje si dokončit svůj mandát.

PÝCHA KOMEDIANTSKÉ KASTY

Kritici Havla i Klause byli především kritiky režimu, který byl v zemi po listopadu pod jejich komandem zaváděn. Jen doslova pár jedinců, kteří Havla osobně znali, jej kritizovalo a kritizuje jako člověka, obvykle sporného charakteru, čili lžidivadelníka, ať již špatného herce, nebo záludného režiséra kabinetní, přednostně personální politiky. Zeman je oproti tomu od samého počátku své prezidentské funkce vehementně napadán a ne kritizován, pouze jako osoba a především nepolitickými aktivisty s laickým, naivním až idealistickým přístupem k politickému dění. Ve jmenovaném shluku osob je pak nejvíce slyšet celebrity z herecké a příbuzných branží. Zvrhle si o sobě myslí, že jsou natolik významnými osobnostmi, že mají jakýsi vliv na veřejnost nejen coby komedianti, ale dokonce jako jacísi „buditelé“, podobní národně obrozeneckým umělcům, především z řad tehdejších spisovatelů, dnes již klasiků. V mých očích nikdy nebyla naprostá většina současné rádoby umělecké fronty, tvořené především herci, prakticky ničím jiným, než pokračováním komediantské šmíry předminulých století. Velkohubě se dneska sice považují za profesionály, při čemž nejsou nic jiného než celoživotními parazity na společnosti lidí produkujících opravdové životní nezbytnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že naše společenství by se mělo vrátit ke kořenům rozumně spravované země, čímž by byli komedianti opět postaveni do pozic, kam jedině patří. Zrušil bych za tím účelem jakoukoliv finanční podporu všem divadelním scénám v zemi a ponechal jen jednu opravdu Národní. Tím by se tak cháska komediantů musela vrátit ke svým skutečným kořenům a být pouhými prosebníky o existenční žvanec. Zrušil bych koncesionářské poplatky, protože všichni obyvatelé této země si musí na sebe přece vydělat, tak jakápak privilegia v podporování činností patřících spíše ke koníčkům. Zrušil bych rovněž státní podporu všem profesionálním umělcům a naopak bych zásadně rozšířil podporu lidové amatérské tvorby a hlavně pak všeobecného vzdělání obyvatel v kultuře a umění. Právě ono širší vzdělání v kultuře a umění by pomohlo veřejnosti lépe oddělovat zrno od plev, poznat skutečné umělce a šmíru. Veškerá jmenovaná opatření by pomohla zásadním způsobem zbavit naši společnost celoživotních parazitů, kteří mají tu sprostou drzost jediným skutečným tvůrcům existenčních hodno radit, ba dokonce neurvale diktovat, co si mají myslet a jak mají žít. Tím bychom se obloukem vrátili ke kořenům kdysi rozumně řízené společnosti, preferující především činnost produkující věci nezbytné pro život a odkazující ostatní činnosti tam, kam skutečně patří. Ty nejméně potřebné pak na okraj slušné společnosti a ne absurdně do jejího středu. Obzvláště když se v současnosti z rádoby umělců stala galérka hulvátství, sprostoty, pokleslých mravů ba až sexuální zvrhlosti. Viz znásilňování muslimky Kristem na divadelní scéně.

DĚLAT POLITICKÝ PŘEVRAT SE MUSÍ UMĚT, TAK JAKO VŠCHNO JINÉ

Každá revolta je iniciována menšinou a má šanci zvítězit, či alespoň prosadit své záměry jen pokud dokáže získat rozhodující část veřejnosti. Politickou revoluci provádí jen dlouhodobě zkonsolidovaná, na určité soustavě novátorských idejí, až komplexní nové ideologii zkonstituovaná, početná skupina veřejně činných osob, která odůvodněně spoléhá na rozhodující podporu veřejnosti. Jde o proces, který se může uskutečnit tak jednou za dvě století, či ještě méně. Všechny ostatní politické zvraty, jsou obvykle více, či méně živelné projevy touhy po převzetí politické moci. Jejich škála je široká, ale zmíním jen dvě poněkud přesněji definované. Nejkrajnější je puč, obvykle vojenský, což je v každém státě fakticky jediná reálná síla. Zásadním jeho znakem bývá, že je od svého zahájení proklamován jako dočasný, který má zastavit údajný či opravdový chaos v zemi a nastolit nějakou osvědčenou formu vlády, nadvlády, či alespoň politické moci. Na druhé straně spektra je všeobecný politický převrat. Zdánlivě připomíná revoluci, především tím, že je ilegální, čili protiprávní, protože je jeho cílem změna politického systému, tedy i vytvoření nového práva. K provedení takové změny je třeba znát technologii moci, techniku správy, čili politické moci a metody propagandy, čili získání podpory většiny. Odpovědně mohu tvrdit, že ani jedno z toho neovládali představitelé listopadového převratu. Přesněji ti nejviditelnější. Pouze členové KSČ, odstavení od moci normalizátory, měli praktické zkušenosti potřebné nejen pro zahájení převratu, ale pro jeho trvalejší průběh a konečné výsledky. Přední činitelé převratu halasně účinkujíc na Letenské pláni, na všemožných náměstích a na jiných velkých shromážděních, byli naprostými laiky nejen na správu země, ale vesměs i na samotnou politiku. Ještě horší to bylo se všemi těmi samozvanými mobilizátory z řad umělců a studentů. Ti všichni instinktivně uměli bořit, ale o praktické tvorbě nové moci nevěděli zhola nic. Jakási živelně zformovaná reprezentace ještě živelněji se tvořícího hnutí pod hlavičkou Občanského fóra, neměla v první fázi absolutně žádný zájem převzít politickou moc. Někteří její členové měli doslova strach z takového postavení. Teprve urychlený návrat matadorů české politiky ještě z doby před rokem 1948 a především všemožných poradců ze Západu, dal šanci oněm laikům a neumětelům reálně zvednout symboly moci, které KSČ zahodila. Zahraniční elementy pak do převratu definitivně vnesly antikomunismus, čili zvrátily možnosti obrody socialismu, všeobecně veřejností očekávané. Závěrem lze oprávněně tvrdit, že disidentská parta kolem Havla, ale i ty ostatní, nebyly schopné bez zahraniční pomoci ani převzít politickou moc, nadtož ji dále provozovat.

IDEJE VZNIKU SOUČASNÉ ČR

. V roce třicátého výročí politické změny, zahájené v listopadu 1989, mám záměr pokusit se o pár zásadních poznámek, především k přelomovým dějům, jichž jsem byl velmi blízkým, i když nechtěným svědkem. Nemusím jistě opakovat, že bez rozkladu v komunistické straně Sovětského svazu, by se u nás žádný politický zvrat neuskutečnil. Což považuji za absolutně pravdivé tvrzení. Nyní se pokusím o jiné, jehož pravdivost považuji za vysoce pravděpodobnou. Nevím, kdo byl iniciátorem názvu listopadové změny režimu, ale vím, že jej rád používal pro veřejnost usilovně zviditelňovaný vedoucí představitel nové moci. Slogan o sametové revoluci byl typickým příkladem jeho absurdního způsobu pojímání reality. V žádném případě totiž nešlo o revoluci, nadtož sametovou. Základním znakem revoluce, odlišující ji od převratu a dalších revolt, je totiž přinášeni něčeho, co tu ještě nebylo. Převrat v roce 1948 to byla skutečně revoluce. Přinesla společenské jevy, které se do té doby v naší zemi, ale nejen v ní, nevyskytovaly. Viditelní aktéři v listopadu 1989 naopak hovořili jen o návratu. Především do Evropy, cudně ale zamlčovali, že do Západní Evropy. Navraceli komunistickou stranou zavedené plánované hospodářství v překotně zaváděnou tržní ekonomiku, což byl mystifikační slogan zakrývající ničím neomezenou svobodu hromadění majetku, bohatství i kapitálu. V politickém systému se vraceli k demokratickým volbám zastupitelů, což je po dvě staletí neustále zdokonalovaný mechanismus, zajišťující nadvládu nad celou společností ekonomickými elitami a jejich elitami obslužnými, jako jsou politici, novináři, umělci a další bytostní sluhové, ochotní parazitovat na jakékoliv moci. Sumárně řečeno, listopadový převrat nebyl revolucí, ale kontrarevolucí. Jakmile nově nastupující mocní zjistili, že už je minulá moc nemůže ztrestat, velice rychle se celý proces zvrátil z jakéhosi nejsme jako oni, čili propagačně zvrhlého sametu, ve velmi ostrou revanšisticky nenávistnou pomstu. Ta zmítá mnohé, bohužel značně vlivné, mozky dodneška. Politik, kterého považujeme za zakladatele obnovené české státnosti prý řekl, že každý stát se udržuje  idejemi svého vzniku, či nějak tak podobně. Jestli je tomu opravdu tak, potom současná, polistopadová moc se udržuje na ideách velkého podvodu vůči lidu. Podvodu zamlčování, či alespoň mlžení o mnohačetném návratu. O návratu do kolonialistické, světapanské Evropy, do darwinovského kapitalismu devatenáctého století. Návratu do politického systému zajišťujícího neprůhlednou nadvládu mikroskopické menšiny se svými lokaji, nad vším životem obrovské většiny obyvatel.