PŘEDVOLEBNÍ ROZVAHA

Nesleduji předvolební průzkumy, protože již dobře vím, že jde o promyšlený systém manipulace s voliči. Jako celoživotně přesvědčený levicový občan nemám v letošních volbách koho volit. Hlas pro ČSSD i pro KSČM je s vysokou pravděpodobností hlasem ztraceným. Když jsem srovnával své preference s programy stran, tak mě vyšla nejlépe KSČM a prakticky úplně stejně i SPD. A přesto budu asi nucen volit ANO, což je pro mě doslova katastrofální situace. Babiš totiž doslova vykradl program tradiční levice, takže s vysokou pravděpodobností vyhraje volby v zemi, kde naprostá většina voličů smýšlí, či přesněji cítí levicově. Ovšem pokud je nevyhraje s vysokou převahou a při tom SPD nezíská rovněž alespoň kolem 15ti procent, tak nemá s kým sestavit vládu. Očekávám, že díky Zemanově slibu, že předsedou vlády jmenuje představitele vítězné strany a ne koalice, tak Babiš s vysokou pravděpodobností bude pověřen sestavením vlády, i když podle výsledků nebude mít moc šancí ji opravdu vytvořit. Tentokrát navíc velice těžko získá pro své vládnutí pomoc některého nevládního subjektu, aby mohl vládnout s menšinovou vládou. Současné politické subjekty, které jsou v opozici, mají proto podle mě nakonec větší šanci vládnout. Ovšem pokud sleduji jejich nejednotnost, tak oprávněně očekávám nejpozději na podzim příštího roku nové parlamentní volby.

JE TOMU UŽ DVACET LET

Za dobu, co jsem nebyl schopen psát, stojí za zmínku jen výročí dvaceti let od teroristického útoku na USA.

Jedenáctého září 2001 podle mě teprve začalo jedenadvacáté století. Kamarád mi tehdy zavolal, abych si hned zapnul televizor. Takže jsem viděl nejen až padající budovy, ale dokonce letadlo, které vrazilo do druhé věže. V ten moment mi mozkem prolétla myšlenka: „To zase CIA něco zpackala!“. Následně jsem nikdy nevěřil oficiální vyšetřovací verzi. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že bych byl přesvědčen, že šlo o spiknutí samotných Američanů, kteří tím sledovali nějaké mocenské cíle.

Už několik let mě prakticky nezajímá, co se ve skutečnosti stalo. Zásadní pro mě jsou následky, které akce muslimů zpustily. Především pak zběsile mstivý, a proto vůbec nepromyšlený útok na Afghánistán, podvodný důvod útoku na Irák, barevné revoluce v zemích Blízkého východu, a nakonec deklarování Ruska a ČLR za nepřátele USA, ba dokonce celého Západu.

Bin Ládin fakticky dosáhl mnoha úspěchů. Otřásl vojensky nejmocnějším státem, vyvolal na celém Západě strach nejen z terorismu, ale i ze střetu kultur, rozpoltil jednotu Západu, zahájil odtržení „lidu“ Západu od jejich mocných a v neposlední řadě tím vytvořil situaci, která dává mocným šanci až nepokrytě lhát ovládaným. Jsem proto, mimo jiné, nakloněn věřit, že nebyl zabit tak, jak to prezentovala Obamova věrchuška, ale že zemřel na svá četná onemocnění. Jsem přesvědčen, že naprostá většina muslimů, především arabského světa jej povařuje za „svatého hrdinu“ i mučedníka zároveň.

Nejvýznamnějším důsledkem jeho činu však je, že za oněch dvacet let je už naprosto nezpochybnitelný ústup USA ze své pozice, kterou získala po rozpadu SSSR.

ZRUŠIL JSEM FACEBOOK – A CO DÁL.

Celý červenec a srpen jsem se necítil v pořádku. Koncem srpna jsem cítil jakousi kritickou situaci se zažíváním. Vydržel jsem to do 10. září, kdy mě nakonec záchranka odvezla do nemocnice. Tam jsem si pobyl pět dnů, ve kterých ve mně uzrálo zásadní rozhodnutí.

V roce 2010 jsem se stal uživatelem facebooku. První roky jsem na něm byl jen sporadicky, ale od roku 2019 jsem do něj psal stále častěji, až v době koronaviru prakticky každý den. V roce 2000 jsem měl okruh „přátel“ kolem několika stovek a činností s tím spojenou jsem ztrácel denně až několik hodin času.  Po zmíněné úvaze jsem s FB odešel ihned po návratu z nemocnice. Rozhodl jsem se psát zatím m jen na svůj blog, i když má minimální sledovanost.

Než se mi podaří nastartovat na normální životní rytmus, tak mé příspěvky na něm nebudou tak časté, ale doufám, že se postupně situace bude lepšit.

NEOLIBERALISMUS, ALIAS GLOBALISMUS

Již dlouho odmítám pojmy s předponou neo- a post-. Tvrdím, že učenci, kteří je užívají nedokážou v novém jevu najít alespoň jeden jeho charakteristický rys, podle kterého by mu dali jméno. Jedním z takových pojmů je neoliberalismus.

Od samého počátku, co jsem se s ním seznámil, jsem tvrdil že nejde o nic nového. A dodneška jsem přesvědčen, že jde o starý klasický liberalismus. Nemá žádný nový prvek. V jeho prvních fázích v něm pouze převažovala tendence příliš zdůrazňovat význam ekonomiky, představoval tedy jakýsi ekonomický liberalismus. Tvrdím o něm, že jde o alternativu vůči sovětismu. Jeho zakladatelé ve svých dílech nepolemizují s Marxem, protože jeho učení prakticky neznají. Dokonce ani ne s marxismem, protože ten je mnohovrstevnatý svou praktickou aplikací v četných projevech sociáldemokratismu. Vymezují se ale velmi ostře vůči marxleninismu, především v jeho sovětské politické praxi, tedy onomu sovětismu.

Současný „neoliberalismus“ už je komplexnější ideologií a samozřejmě i politickou praxí. Je zjevnější, že jde o liberalismus aplikovaný na celý svět, čti jakýsi globalismus. Ten termín je podle mě to správné pojmenování dneska dominující ideologie a politická praxe Západního kulturního okruhu.

Globalismus pro mě jako by navazoval na Leninův imperialismus. Kapitalismus, imperialismus a globalismus, tvoří tak dějovou linii ideologie formující především ekonomicko-politický režim založený na individualismu, svobodě a soutěživosti.

Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formace se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V imperialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v globalismus se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvlád vítěze nad vším lidstvem.

Jsem přesvědčen, že lidstvo realizující ideologií individualismu, svobody a konkurence, se ještě nezbavilo svého zvířecího genetického kódu.

RYBA SMRDÍ OD…ÚSTAVY.

Nejsou to jenom „tanečky“ Ústavního soudu, ale i jiné prvky našeho politického systému vykazují jednání, jež má poměrně značný stupeň neurčitosti. Proč tomu tak je? Protože to lze. Umožňuje to mimo jiné i naše Ústava. Za půl roku jí bude třicet let. Nejlepší to doba na její revizi. Zvláště když byla vytvořena pod tlakem času. Za druhé neprošla dlouhodobou veřejnou diskusí nejen odborníků, ale i poučených laiků, čti politiků, ale především veřejnosti, která jediná má v demokracii právo definitivně ji schválit. A za třetí byla uzákoněna naprosto nedemokratickým způsobem.

Napsal ji jeden odborník jako základní materiál k diskusi. Ovšem na diskusi bylo tak málo času, že je místy až chaotickou. Debata nad ní proběhla prakticky v úzkém kruhu právníků, spíše více politiků, než odborníků na stát a právo. Nezúčastnili se jí mnohé tehdejší renomované osobnosti státoprávní vědy, přednášející tento obor na nejvýznamnějších právnických vysokých školách v zemi.

Především ale diskuse nad základním zákonem státu nebyla veřejná. Odborníci nevystupovali v televizi, aby svými argumenty ve věci ústavně právní vzdělávali veřejnost, která v demokracii má garantovat její konečnou kodifikaci.

Ústava v časové tísni byla nakonec státu vnucena. Je ve skutečnosti jakousi „oktrojírkou“, akorát že ji „svému lidu“ nenařídil císař pán, ale pro ten účel nezvolené shromáždění dvou set zástupců národa v původně jiném státě.

Při tom se naskýtala jedinečná, až ideální příležitost vytvořit a přijmout základní zákon našeho nového státu výsostně demokratickou formou. Stačilo jenom, aby poslanci České národní rady tehdejší federální republiky Čechů a Slováků nepodlehli pýše a k dokumentu, který je zapotřebí vložit do kolébky nového státu, přistupovali výsostně odpovědně.

To, co vyhlásili za Ústavu ČR měla být jen a jenom jakási prozatímní ústavní listina. Místo toho, aby se tehdejší ČNR prohlásila za právoplatný zákonodárný sbor ČR, měla vyhlásit veřejnou diskusi o nové ústavě. Měla určit termín, do kterého měla být nová Ústava ČR vypracována a měla schválit proceduru, jakou bude definitivně vyhlášena. Obvyklý demokratický postup předpokládá, že zákonodárná instituce, která zpracování uložila, novou ústavu schválí. Ovšem nevyhlašuje coby platnou ústavu státu. V ten den totiž daný zákonodárný sbor vyhlásí nové volby do sněmovny a při nich zároveň plebiscit o ústavě. Pokud plebiscit text schválí, tak jej nově zvolený zákonodárný sbor pak může, či nemusí vyhlásit jako skutečnou Ústavu ČR, která teprve potom platí. Nic takového naši politici nedokázali, čímž mimo jiné silně popřeli demokratickou podstatu našeho nově se vytvářejícího státu.

Není sice absolutní jistota, že by tímto procesem vytvořená Ústava ČR byla bezchybná, jde vždycky jen a pouze o dílo člověka, ale určitě by nebyla tak zmatečná, jakou ve skutečnosti ta současná je.

VRBĚTICKÁ VYŠETŘOVACÍ HYPOTÉZA, PONĚKUD JINÁ

V nedělním projevu a rozhovoru v televizi Prima prezident Zeman hovořil o dvou možných verzích Vrbětického incidentu. Velice mě překvapilo, jak duo Babiš Hamáček okamžitě vystartovalo s kategorickou pravdou, že existuje jen jedna vyšetřovací verze. A dokonce sdělili veřejnosti, že budou o tom přesvědčovt Zemana. Celá kauza je v mých očích drzou zpravodajskou hrou, jenže zatím se dá těžko vystopovat, které zpravodajské služby.

Před sedmi lety, když muničák vyletěl do povětří jsem byl jist, že jde o zahlazování stop po černém obchodu se zbraněmi. A už tehdy jsem měl dvě verze. Buďto jde o konkurenční boj dvou mafií na trhu se zbraněmi, nebo v tom má prsty přímo armáda ČR. Druhou možnost naznačovala velká intenzita výbuchu, který museli provést odborníci, jelikož ho nešlo iniciovat nějakým požárem, který měl ohloupit laickou veřejnost. Za druhé mi bylo podezřelé, že došlo za poměrně dlouhou dobu k druhému výbuchu, tedy i za stavu až hermeticky policií střeženého areálu.

Každý vyšetřovatel, který se pouští do jakéhokoliv šetření si udělá nejprve několik hypotéz a postupně je vylučuje. Já bych hned jako první použil tu, kterou jsem měl už před lety. Viníkem je armáda ČR. A dokonce s nitkami až do Generálního štábu. Navedla mě tomu okamžitá reakce generála Šedivého, který v mnoha jiných věcech na mě působil dojmem celkem uvážlivého člověka. Jeho první reakce byla na akademicky vzdělaného vojáka tak stupidní, že mi byla okamžitě podezřelá. Prý ten výbuch byl vojenským napadením ČR a on vůbec nepochybuje, že do toho byly zapojeny ruské služby. Asi jo, on to může vědět, protože byl náčelníkem Generálního štábu až do roku 2002, tedy v době, kdy se naše armáda masivně přezbrojovala na standarty NATO. Takže vyřazovala kvanta munice i zbraní. A je víc jak jisté, že se nejeden vojenský potentát na tom snažil nepaktovat. Buď jak buď, armáda se zbavila vojenského materiálu a už se nezajímala, co se s ním děje, což je fakticky vlastizradou, ale určitě trestuhodným zločinem proti bezpečnosti republiky.

Generální štáb armády má rozvědku i kontrarozvědku, předpokládám. Ty jsou určitě schopnější než civilní BISkoudelkováci. I tak jim trvalo mnoho let, než všechny indicie zmanipulovaly tak, aby svedly každého ne špatnou stopu. V klidu se pak čekalo na vhodnou příležitost. Abych nezapomněl. Od doby, kdy jsme členem NATO, je nepochybné, že Generální štáb armády ČR je plný NATO špiónů, kteří se asi podíleli na „komolení“ reality, především aby jí zajistili ruskou stopu. Nasvědčují tomu chabé znalosti o reáliích ruské rozvědky. Zatím tedy tolik k mé hypotéze.

DVA SOUDNÍ PROCESY.

První proběhl v USA s bílým policistou Chauvinem, po jehož rutinním zásahu zemřel Afroameričan. To v zemi rozpoutalo nejen neslýchané násilí, ale především nový jev, v němž mladí bílí fanatici pokroku poklekali před černochy a líbali dokonce těm negrům boty. Zvláště si v tom libovaly mladé bílé dívky. Benjamin Kuras o procesu píše, cituji: „Pochyby o Chauvinově vině do případu vnesly paradoxně už výpovědi svědků obžaloby, ještě před vyslechnutím svědků obhajoby. Ty pak vedly obhajobu k takovýmto závěrům: Chauvin neklečel Floydovi na krku, jak se předtím uvádělo, nýbrž na lopatce, čímž ho nemohl usmrtit udušením ani zastavením toku krve. Floyd měl pokročilou arteriosklerózu a utrpěl infarkt následkem předávkování metamfetaminem a fentanylem. (Fentanyl je čínský opiát, jehož předávkování svírá dýchací systém a na nějž zemřelo už bezmála sto tisíc Američanů). To potvrdila i výpověď patologa. V Chauvinův prospěch hovořily i mnohé výpovědi, že ho ohrožoval nepřátelský dav, který mu znesnadňoval situaci zvládat. Obhájce proto zdůrazňoval, že nelze stanovit vinu „mimo přiměřené pochyby“, jak žádá americký zákon, a že v nejkrajnějším případě jde o neúmyslné zabití. Porota ho však shledala vinným z vraždy, na niž se vztahuje 25 let vězení. VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA OKOLO PROCESU BYLA TAKOVÁ, ŽE SI ŽÁDNÝ Z POROTCŮ, JEJICHŽ IDENTITY BYLY ZVEŘEJNĚNY, NETROUFL SE O TY PŘIMĚŘENÉ POCHYBY POKUSIT. TY NADŠENÉ POULIČNÍ OSLAVY CHAUVINOVA ODSOUZENÍ JSOU DOSTATEČNÝM NÁZNAKEM, CO BY SE DĚLO, KDYBY ODSOUZEN NEBYL. Jak ostatně vyhrožovali revoluční gardy jako BLM a Antifa“. Konec citace.

Druhý proběhl ve Francii, o němž Kuras píše, cituji: „Souzen byl jistý Kobili Traoré za vraždu židovské důchodkyně jménem Sarah Halimi v roce 2017, kterou nejprve fyzicky týral a pak vyhodil z okna, za antisemitských výkřiků a recitace „Alláhu akbar“. Bylo to odvolací řízení proti rozsudkům z let 2018 a 2019, jimiž byl Traoré zproštěn viny, neboť „jeho předávkování marihuanou mu vyvolalo epizodu deliria, čímž ho zbavilo odpovědnosti za jeho činy“. TADY ZASE VEŘEJNÁ ATMOSFÉRA ZŘEJMĚ BYLA TAKOVÁ, ŽE SI NIKDO NETROUFL TRAORÉHO ODSOUDIT. KDYŽ PŘEDCHOZÍ VERDIKTY KRITIZOVAL I SÁM PREZIDENT MACRON, SPUSTILA SE NA NĚHO SPRŠKA NAPOMENUTÍ, ŽE POLITICI NEMAJÍ CO KAFRAT DO SOUDNICTVÍ. V obou případech se loučíme se soudnictvím nezávislým.“ Konec citace.

Nejde podle mě jen o to, že soudnictví není nezávislé, protože případy závislosti rozsudku nejsou na Západě zas tak výjimečné. Nikdo nepopře, že u soudu mají vždycky “výhodu“ bohatí a ještě větší „privilegovaní“, ať již postavením, čí mocí. Dva uvedené případy, jsou prvními vlaštovkami podstatně jiné závislosti soudů. Závislosti na… ne to není demokracie čili vlády lidu, to je nadvláda násilí plodícího strach. Jmenovitě nadvláda pouličního davu, konkrétní to formy lůzy. Tedy ochlokracie.

NEPOPIRATELNÁ DŮVĚRYHODNOST.

Setkal jsem se s tímto jevem již někdy v roce 1967. Na veřejné schůzi KSČ našeho podniku, které jsem se zúčastnil jako mladý inženýr přesvědčovaný ke vstupu do strany, jsem v poměrně dlouhém diskusním příspěvku kritizoval některé kroky vedení strany. Přiznávám, že vůbec nevím, o jaké šlo. Na všech veřejných, odborářských a dalších aktivech té doby byl účasten také nějaký tajemník OV KSČ, který na závěr diskuse odpovídal na dotazy, reagoval na některé příspěvky, shrnul diskusi, eventuálně navrhl závěry, které by aktiv měl akceptovat.

Na zmíněné schůzi tentokrát nehovořil o ničem jiném než o mém příspěvku. A na závěr pak řekl pro mě zásadní větu, kterou ocituji doslova, protože jsem si ji tehdy zapsal do svého deníku, tady je: „Soudruh inženýr má podle svých znalostí pravdu, ovšem my máme tajné informace, které nás vedli k tomu, že jsme se rozhodli jednat tak, jak jednáme.“ V deníku pak mám jediný dovětek. Nemá smysl debatovat s nikým, kdo má vždycky možnost prosadit svůj názor za pomoci neprůstřelného argumentu o neveřejných informacích.

Nevěděl jsem, že již tehdy tuto techniku manipulace s veřejností používají všechny zpravodajské služby k tomu, aby ve skutečnosti nad svou společností vládly. V atmosféře tehdejší mezinárodní situace a chování komunistické moci u nás mne ještě ani nenapadlo, že její představitelé mnohdy ani žádné tajné informace nemají, ale dokážou je umně fabulovat a veřejnosti přesvědčivě prezentovat.

Jejich informace v takových případech tedy byly nepopiratelně důvěryhodné. Což znamená že tam, kde chyběly přímé důkazy byla použita formulace typu, že jde o z oprávněných důvodů utajované skutečnosti.

A bylo vymalováno.

Takže stále platí pro každého Čecha kardinální otázka dneška, kterou ze sebe vypotil penzionovaný generál v pozici rádoby prezidenta, cituji: „Věříte víc Putinovi, nebo BIS Koudelkovi?!

DVĚ POZNÁMKY K SOUČASNÉ SITUACI.

     První. V noci ze včerejška na dnešek jsem měl nějaký podivně realistický sen. Prezident Zeman abdikoval, což odůvodnil svým zdravotním stavem. Navrhl první kolo prezidentských voleb spojit s volbami do sněmovny, ať už řádnými či mimořádnými. Vyhlásil, že do té doby nebude provádět jiné úkony než ty vyloženě rituální. Tedy přijímání demise ministrů, či celé vlády, vyhlášení terminu mimořádných voleb a podobné nezbytnosti. Pak mám ve svém snu nějakou díru. V poznámce totiž uvedl, že nebude končit svůj mandát obligátním udělením amnestie, ale žádá, aby po instalaci nového prezidenta generální štáb armády sdělil veřejnosti poselství odcházejícího prezidenta čili jakousi jeho závěť. A pak už mám mlhu ve své vzpomínce, takže nevím, jak zdůvodnil ono podivné, své poslední přání.

Druhá. Od roku 1968 se v naší zemi rozrostl počet zvláštního druhu občana, kterému jsem říkal rusofobové. Stačil necelý týden, aby se z jeho příslušníků vydělila skupina extremistů, rudobijců. Ta začala mít dokonce podporu několika zemí. V prvé řadě USA a Británie, ale rovněž některých z členů EU, včetně několika jejích institucí, dokonce celého EP. Eskalace diplomatické války mezi ČR a RF, jejíž další kolo má být vyhlášeno českou stranou dneska v poledne, dává podle mě Rusku šanci provést to, co mělo udělat už při rozšíření EU o země bývalého socialistického bloku. Psal jsem o tom na svém FB už 19.4.21., že Rusko mělo zrušit své ambasády v těchto zemích. Nyní bych si opravdu počkal, kolik dalších zemí projeví víc než formální podporu ČR v diplomatickém konfliktu s RF. Putin tento týden oznámil světu, že si Rusko osobuje právo určovat červenou linii nepřátelství jiných států vůči své zemi, za níž už bude reagovat podle své vůle. Má tedy jedinečnou příležitost učinit vůči celé EU zásadní krok. Měl by ji považovat za to, za co ji její nejvyšší představitelé neomaleně vydávají. Tedy fakticky za jeden politický subjekt. Rusko by mělo uznat tuto tendenci, a zrušit svá velvyslanectví v jednotlivých státech EU a zřídit pouze jedno velvyslanectví pro celou Unii. Samozřejmě že ne v některém hlavním městě současných zemí. Logicky se tak nabízí Stuttgart.

TŘI NEJVĚTŠÍ LOUPEŽE V DĚJINÁCH PROVEDENÉ POD PRAPOREM SVOBODY.

Otrokářství existovalo od nepaměti. Když ve výjimečných případech dával otrokář svému otroku svobodu, byl povinen ho nějak zajistit z majetku, který otrok svému pánovi spoluvytvářel. Ve starověkém Římě z něj udělal kolóna, tedy zemědělce tím, že mu věnoval pozemek a někdy dokonce i dva otroky. Naprosto jinak tomu bylo, když se rušila instituce otroctví v celé zemi. Otroci získali svobodu a otrokáři si nechali veškerý majetek, který jim po celá staletí vytvářili nespočetné řady otroků.

Osvobozeným nezůstalo nic jiného než si od svých bývalých majitelů propůjčit půdu, na které by se mohli uživit. Jelikož si ji neměli za co koupit, tak za její pronájem museli platit svou prací na pozemcích staronového panstva. Dostali se tak z otroctví do nevolnictví a místo otrokáři teď zvyšovali bohatství feudálovi, čti vlastníku pozemků systémem povinného robotování. A staletí plynula, bohatství miniminority feudálů, později šlechticů obludně to cynického sebeoznačení panstva či vrchnosti, rostlo nad všechny meze, což dokazují dodneška zachované hrady a zámky. Skutečně nevím, co na té společnostní vrstvičce bylo šlechetného.

Když přišla doba rušení roboty a později i zrušení nevolnictví vůbec, tak opět se opakovala stará, pro vládce osvědčená metoda. Nevolníci obdrželi svobodu a feudálové si ponechali veškeré bohatství. Jestliže ta první loupež byla jakousi dlouhodobě probíhající všelidskou transformací, tak zrušení nevolnictví proběhlo v Evropě velice rychle, o což se přičinila nově se rodící a velmi dravá sociální skupina později označovaná za kapitalisty. Majetek otrokářů, který se dobou změnil na bohatství feudálů, se v té době transformoval na kapitál. Osvobození nevolníci neměli jinou možnost získání obživy než se nechat najímat jako dělníci ve vznikajících továrnách.

A od té doby to již všichni známe z vyprávění svých předků, a nakonec i ze svých vlastních životů. Dělníci už jenom díky svému rostoucímu počtu zajišťovaly vrstvě kapitalistů, nové to třídě vládců, tak nepředstavitelné majetky, bohatství a kapitál, že si na nich vynutili, aby se jeho části vzdávali. Tak postupně v rámci tak zvaných sociálních států vznikaly veřejné majetky, až veřejnoprávní kapitál a v socialistických dokonce společné majetky a státní kapitál. Jelikož tyto společné majetky zákonitě rostly, staly se poprvé v dějinách už celosvětově nebezpečnou konkurencí pro celodějinné soukromé vlastníky kapitálu, bohatství a majetku čili všedějinnou vrstvu vládců. Soukromí vlastníci, jejichž vlastnictví bylo globálně pořád ještě nesrovnatelně větší než ono společné, mu proto nedovolily další růst. Prohlásili společné vlastnictví za diktaturu správců společného majetku, ba až všezahrnující tedy totalitní nadvládu nad občany. Pod vlajkou jejich osvobození provedli svobodný rozprodej společného majetku, alias jeho privatizaci. Jelikož to ale byli jen a pouze oni, kdo měl volné prostředky k jeho koupi, tak ho získali. Tak byla provedena třetí největší loupež v dějinách pod praporem svobody. Občané získali svobodu a velkovlastníci peněz mají zase všechen majetek, bohatství, kapitál a dneska především finanční kapitál světa jako tomu je po celé dějiny lidstva.

Jak dlouho ještě?