JEŠTĚ K MACRONOVU TVRZENÍ

Dne 5.2.  jsem tady citoval obvinění, jímž mamánek Emánek, plným jménem Emmanuel Macron, na svůj hejskovksý věk poněkud drze a nabubřele káral Rusko, za manipulaci s dějinami druhé světové války. Dovoluji si k jeho citátu připodotknout čtyři poznámky.

-Druhá světová válka nezačala teprve až vojenským napadením Polska, jak se snaží v současnosti prosadit představitelé polské moci. Prvním aktem organizovaného násilí, jež lze za válku už vydávat, bylo vojenské přepadení Rakouska čili tak zvaný anšlus. Pokud někdo nepovažuje tuto vojenskou anexi za nepřípustný akt nepřátelství, alias válku, pak nemá vůbec žádné oprávnění odsuzovat dneska Rusko za anektování Krymu, nadtož po uskutečnění referenda.

-Není vůbec podstatné, kdy ten, či onen stát a s kterým podepsal smlouvu o neútočení. Za prvé, smlouva o neútočení se v dějinách vždy uzavírala jen a jenom mezi státy, které předpokládaly, že se mohou napadnout, když to bude pro ně výhodné. Minimálně pak mezi těmi, které se alespoň teoreticky vůbec napadnout mohly. Proto například Československo nemělo nikdy smlouvu o neútočení kupříkladu s Novým Zélandem. Za druhé každá mezinárodní smlouva má vždycky několik tajných doložek, které se dají jednou či druhou stranou vždycky „využít“ k akcím, víc než málo podobným válce.

– Polsko samotné se ještě před tím, než bylo napadeno Německem, samo projevilo jako agresor, když se zmocnilo části území Československa, čímž fakticky zahájilo svůj vstup do celkového válečného konfliktu s názvem druhá světová válka.

– Sovětský svaz byl od samého svého vzniku po první světové válce státem nového typu. Státem, v němž po celá tisíciletí bohatí, coby jediní vládci, byli od politické moci odříznuti tím, že byli zbaveni svého bohatství. SSSR se tím stal nesmiřitelným nepřítelem všech mocných osob a sil ve všech  zemích nejen Evropy, ale světa. Není známa jediná země, která by neprojevovala nepřátelství vůči němu. Už od prvních měsíců občanské války v Rusku, která trvala od konce roku 1917 až do roku 1923, se na boji proti nové moci podílela vojska prakticky všech zemí Evropy.

Shrnuto a podtrženo. Sovětský svaz byl od svého zrodu vnímán jako vřed lidské civilizace, přesněji ničitel nadvlády panstva nad zbytkem společnosti a proto bylo zájmem každé jiné moci SSSR zničit. Sovětské Rusko bylo proto od samého svého zrodu objektem agresivní války a jeho zničení cílem každé, tehdy předpokládané války. Čímž se stal sice záminkou k válčení, čti tučným soustem pro každého. Což je tak asi veškerá jeho vina na vzniku druhé světové války. Puntík

DVĚ ZPRÁVY, KTERÉ MNE ZAUJALY

První je ze včerejška, cituji: „Macron obvinil Rusko z pokusů přehodnotit historii Druhé světové války. Ruské úřady opakovaně mluvily o tom, že některé evropské země se snaží přepisovat historii“. Konec citace. Spor existuje především mezi Polskem a Ruskem již dlouhodobě. V posledních týdnech ho vystupňovali Poláci žádostí o vyplacení reparací za škody způsobené jim Rudou armádou za války. Já osobně jsem vždycky tvrdil, že jsou to Poláci a ne Němci, kdo je nejmilitarističtějším národem Evropy. Celé dějiny bojují se svými sousedy, takže jejich stát už pětkrát přestal existovat. Když se to tak vezme, tak Poláci ani nemají nějaké své tradičně vlastní území. Dneska osídlují velkou část Pruska a Ukrajinci zase žijí na velkém území kdysi jejich státu. I ten údajně královský Krakow je fakticky Slezský. Churchill je zcela oprávněně označil za vřed Evropy. A jsou jím v poslední období zase víc a víc. Odborníci se například shodují, že další zemí, která opustí EU, bude právě Polsko. Americká militery mafie se netají tím, že z Polska vybuduje svou nejvýchodnější pevnost proti Rusku. Polští mocnáři s tím nejen souhlasí, ale již takový záměr svým úsilím realizují. Jsou přesvědčeni, že s pomocí USArmy s konečnou platností zničí Rusko, tak jak si to jejich předchůdci přáli uskutečnit už v roce 1934 s pomocí Německa. Tehdy polský ministr zahraničí nabídl svému německému partnerovi společné tažení na Moskvu při podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Polskem. A to i za situace, kdy Polsko mělo podepsáno smlouvu o neútočení s SSSR už v roce 1932. Takže Macron se chová jako každý politicky osleplý interpret historie. Z minulosti si vybírá ke svým tvrzením jenom události, které mu vyhovují.

Zatímco první zpráva se týká manipulace s dávnou historií, druhá sděluje „úplně novou skutečnost“ z nedávné události. Cituji: „… ve chvíli, kdy Američané v Bagdádu zabili íránského generála Sulejmáního, zrovna vezl oficiální odpověď Teheránu na zprostředkovatelské návrhy Iráku…Teherán v dopise vyjadřoval ochotu vyřešit všechny spory se Saúdskou Arábií a Emiráty ,„jak nejrychleji to bude možné´“. Konec citace. Pokud jde o fakt a ne Fake news, pak zabití Sulejmáního je nutné jednoznačně považovat za válečný akt, zabraňující mírová vyjednávání. Írán tak sděluje světu, že jeho generál, údajný terorista, byl vlastně vyslancem míru, nebo alespoň reprezentantem sil, které si přejí zmírnění napětí v regionu. Což se vůbec nehodí pouze dvěma zemím. USA, která jako vždy „tam nebydlí“ a Izraeli, který jako cysta, či bující nádor, tam nemá co dělat.

ZA PARAVÁNEM VOLEB

Ekonomka Šichtářová ve své pravidelné rubrice na webu Parlamentních Listů dne 26.1.20 na úplný závěr napsala, cituji: „…demokracie je ohrožována nikým nevolenými politickými neziskovými organizacemi, které se snaží ovlivňovat chod společnosti podobně jako politické strany, ale na rozdíl od nich neprošly volbami“, konec citace. Takto to vypadá ale pouze na první pohled. Za naprosto všemi neziskovlami politického aktivismu lze totiž najít skutečné vlivové síly současnosti. Tedy vesměs nadnárodní korporace, jejichž zájmy patřičná neziskovka prosazuje. Takže skutečným ohrožením demokracie jsou ony síly, tahající za drátky, protože poskytují aktivistům prakticky nevyčerpatelné finanční zdroje. A jenom pro dokreslení poznamenávám, že i ty „volené“ politické strany jsou reprezentovány v počtu mnohem víc jak malém, osobami, které prosazují zájmy sil, které rovněž nejsou volené, leč zprostředkováním viditelných politiků anonymně rozhodují mnohdy o celé společnosti. V textu používám pojem „vlivové síly“, který do českého politického prostředí zavedl již kdysi dávno, dosud nedoceněný, prezident Antonín Novotný. On již tehdy věděl, o čem mluví. Věděl, že mnohem důležitější a tím nebezpečnější jsou pro politiku ti, kteří nepůsobí ve veřejných funkcích, ale mají obrovský vliv. Ať už na celou veřejnost, nebo dokonce na politické funkcionáře. Vlivové síly se dají rozdělit na dvě skupiny. Jednak na vlivné jedince, a pak vlivné skupiny. Za vlivné jedince lze považovat v prvé řadě celebrity, jako jsou herci, zpěváci a další populární osobnosti, včetně sportovců. Dále pak tak zvané VIP, čili velmi důležité osoby, jako jsou vědci, manažeři, státníci i přední lékaři či politici a známí aktivisté různých občanských hnutí. V současnosti pak stále více známí novináři, televizní pracovníci vyskytující se na obrazovkách, rozhlasoví reportéři a další. Druhou skupinou vlivových sil jsou pak různá občanská hnutí, spolky a jiné kolektivní instituce. Z nich nejrizikovější jsou ty, které mají neprůhledné financování a všeobecně nejnebezpečnější pak skupiny superboháčů, nejčastěji vlastníků bank. Ty mají prakticky pro prosazování svých zájmů neomezené zdroje, za něž si mohou koupit „práci“ prakticky kohokoliv, včetně hlav států, nebo dokonce celých veřejných mezinárodních institucí. Právě tyto vlivové skupinky lze dneska považovat za reálné vlivové síly rozhodující za paravánem veřejných voleb o dění celého, globalizujícího se světa.

NOVOROČNÍ VZKAZ MILIONU CHVILEK – PÁCHÁTE DEMOKRATURU?!!

Po celý minulý rok Jsme byli svědky veřejných demonstrací, jež pořádalo hutí Milion chvilek pro demokracii. V druhé fázi roku byly doplňovány projevy jeho hlavního mluvčího a zakladatelem hnutí, které představovaly prezentaci  soukromé pýchy na vlastní názory, jež jasně odporují cítění tak zvané mlčící většiny. Nejen teologický, nýbrž i politický nedouk v hnědé košili se veřejnosti čím dále předvádí jako vycházející politická hvězda. Hnutí, v jehož čele se i v současnosti veřejnosti neustále připomíná, má údajně za cíl prosazovat a kultivovat demokratické vládnutí v našem státě. Zmíněné demonstrace proti legálně zvolené vládě jsou ale pochybnou kultivace demokracie. V posledním období loňského roku demonstrace přerostly v manifestace síly Hnutí aktivistů občanské menšiny, která se snaží veřejnosti prezentovat jako vlivná, rozhodující většina. Takové aktivity už jsou ale jednoznačnými náznaky násilného boje o moc, čili projevy sklonů k diktatuře. Což už nelze nějak odkecat. Takže v podání Milionu chvilek pro demokracii jsme svědky kultivování demokracie pomocí diktatury menšiny menší než malé a prvních náznaků násilí vůči veřejnosti.

SKUTEČNÍ VLÁDCI SVĚTA

Nejpozději od poslední finanční krize tvrdím, že svět ovládají financiéři, čili přední bankovní magnáti. A to přes banku pro mezinárodní vypořádání (BIS), jejíž ústředí sídlí v Basileji, ve jménu slavného finančníka Bernarda Barucha. Její smysl je následující: BIS vládne Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), a ten zase centrálním bankám všech zemí. Orgán této nadvlády se nazývá Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS). A nejde o nějaké ohromující shromáždění podobné Kongresu amerických senátorů. Ani o nějaký tupý Pentagon, ploché ministerstvo financí či kolchoz jménem Bílý dům. 29. března 2019 odstartoval BCBS „revoluci“, spíše kontrarevoluci. Čili návrat ke zlatému standartu. Nejedná se o prohrabování se celým bankovním „bohatstvím“ nějakým Federálním rezervním systémem USA. Tady jde o skutečnou vládu nad všemi. To je skutečná světová vláda, o níž se na veřejnosti nesmí nahlas mluvit. BCBS je světové politbyro, jehož bývalým generálním tajemníkem byl Bernard Baruch, přičemž současné podzemní složení ústředního výboru je dokonale utajeno. Přísluší mu mnoho eufemismů, z nichž nepříhodnější je „curyšští skřeti“. Tak věci znalí říkají švýcarským bankéřům, a nemají tím na mysli majitele komerčních bank, ale právě ony ošklivé muže zasedající ve švýcarském městě.

ČLOVĚK MOUDRÝ? NENÍ DOKONCE ANI ROZUMNÝ!

Přírodovědecká klasifikace označuje současný lidský druh pojmem homo sapiens sapiens. Česky, člověk moudrý. Někdy také pouze homo sapiens, čili člověk rozumný. Nebudu nikdy považovat současné lidstvo za moudré, dokud neukončí věčné válčení. Tím se totiž spíše podobá tvorům předlidským, jejichž tlupy byly při vzájemném vztahu s jinými k sobě nepřátelské, nebo minimálně protivnické, konkurující si, jako současné národy a státy. Za posledních tisíc let se druh člověk snad zlepšil pouze v tom, že se jeho příslušníci už vzájemně nepožírají. Přesto jsem ale naivně věřil, že lidstvo už je alespoň rozumné. Vyléčil mne z toho fanatismus kolem Grety. Chování lidstva mi silně připomíná strach z morových epidemií, o nichž nic nevěděl. Tak jako dneska o změnách klimatu. Rozumný člověk nepanikaří před neznámem, ale snaží se ho poznat. Proto odborníci jsou povinováni vytvářet modely hrozících klimatických změn. Na jejich základě pak připravovat návrhy na řešení důsledků, především na organizaci přesunu obrovského počtu lidí a zajištění pro ně životních podmínek v nových regionech. Je nasnadě, že to bude znamenat ukončit plýtvání zdroji, tedy především skončit zmíněné válčení. Jen pro legraci. Docela by mne zajímala, jak velkou uhlíkovou stopu zanechal atentát na Sulejmaního.

KURDOVÉ EVROPY

Je tomu již pár měsíců, co jsem, již poněkolikáté, publikoval tezi, že Slezané jsou Kurdy Evropy. Jsem o tom přesvědčen již skoro půl století, tedy od doby, kdy jsem se začal seznamovat s dějinami Slezska a alespoň částečně nahlédl do současných aktivit některých jeho veřejných činitelů a institucí. Na tehdejší můj text přišla lakonická reakce, cituji: „Jenomže je nikdo nezabíjí…“ konec citace. Dneska se ptám, čí je to zásluha. Tvrdím, že v žádném případě to není zásluha Evropy, konkrétně vlád Německa, Polska či Československa, nyní ČR. Jmenovaní totiž k tomu nemají důvod. Dokud ze Slezska není slyšet ani hlásek touhy po separaci, dokud nikde v něm nevzniká ani zárodek hnutí žádající samostatnost, nadtož aby vzali Slezané někde zbraně do rukou, se záměrem vybojovat si svobodu, což právě dělali, dělají a budou ještě dlouho dělat Kurdové, země Evropy se o Slezsko zajímat nebudou. Kdo má o chování Evropy v této souvislosti nivní představy o jakési lidskosti Evropanů, ten ať se podívá na to, jak dopadají Katalánci. A ti se bouří jen proti jedné zemi, kdežto Slezané by se museli postavit hned proti třem. Holt Slezané si budou muset ještě nějaký čas počkat, až v Evropské Unii konečně zvítězí princip regionů nad zastaralým pojetím svrchovanosti států, mnohdy mnoho etnických a hlavně vytvořených násilím. Osobně si myslím, že největším historickým problémem pro samotné Slezany je fakt, že nebyla kodifikována jejich řeč. Nemají slovník, ani učebnici gramatiky svého jazyka. Což je dáno tím, že na jejich území dominovala vždycky němčina, jež je prakticky hlavním, ne-li jediným vlivným jazykem středu Evropy.

CHARAKTER EPOCHY

Po rozpadu Sovětského svazu a předcházejícím mu zániku socialistického tábora, spojovaného především vojenskou smlouvou pojmenovanou jako Varšavská, se svět dostal do turbulencí, které jsou jakýmsi mezidobím, než se vytvoří opět epocha poměrně déledobé stability. Politologové i ostatní poctiví učenci humanitních oborů usilovně hledají základní charakteristiky dneška, aby se jim podařilo současnou epochu dějin alespoň nějak pojmenovat, čili odlišit od minulosti i budoucnosti. Objevují se až bizarní názvy, jako „tekutá modernita“, „riziková společnost“, „doba postfaktická“ a mnohé jiné. Osobně preferuji tři charakteristiky současnosti. Ideologicky čili celospolečensky jde o globální dominanci liberalismu, kterou jsem si pracovně nazval GLOBALISMUS. Což je zásadní rozdíl od rozplizlého termínu globalizace, která fakticky započala už dokončením zalidnění naší planety. Ekonomicky jde podle mého soudu dneska o FINANCIÉRSKÝ IMPERIALISMUS. Zatím byly známé pouze teritoriální impéria, nyní však došlo k absolutnímu monopolu peněz, nejen nad všemi ostatními komoditami, ale i nad všemi lidskými činnostmi. Politicky pak je současnost KORPORÁTNÍM FAŠISMEM. Vlastníci největších globálních bank se etablují jako nově vzniklá vrstva současné světovlády, která si z různých elit vybírá své slouhy, zajišťující jim neustálý růst zisku, čili plnění eminentního zájmu vlastníků všeho kapitálu, absolutní většiny bohatství a většiny majetku veškerého lidstva.

SPEKTÁKL PRO PROSTÝ LID

Prvních pár dnů po zabití Sulejmáního to vypadlo na ostrý střet mezi USA a Íránem, ba až na světový konflikt. Po údajně odvetném, raketovém útoku Íránu na základny USArmy, při nichž nebyl zabit ani jediný Americký občan, nadtož voják a nebyla poškozena žádná vojenská technika, bylo zajímavé, že Trump vystoupil až po mnoha hodinách. A ještě zajímavější na jeho vystoupení bylo, že bylo „andělské“, a dokonce nabízelo Íránu ruku ke smíru, ba dokonce k další spolupráci. Okamžitě se vyrojilo nesčetné množství spekulací. Do dnešního dne lez zatím konstatovat, že šlo o dohodnutou hru mezi proamerickými silami v Íránu a Americkou CIA. Přesněji institucí, kterou si CIA přímo v Íránu vydržuje. Napovídá tomu především poněkud za divných okolností sestřelené „civilní“ letadlo, na jehož palubě bylo nezvyklé množství cestujících s dvojím občanstvím, konkrétně Kandasko-Íránským. Celý příběh poněkud silně připomíná Hollywoodské filmy. Tady bych své poznatky prozatím skončil. Jen připomínám, že v dnešní etapě globálního vývoje se pomalu přesouvá centrum celosvětové moci z USA do ČLR a z  Británie do Íránu. Vlivové síly, které to nechtějí připustit, mají ovšem zatím stále mnohem větší sílu. Tečka pro dnešek.

MEZIGENERAČNÍ MYSTERIUM

Ještě před druhou velkou válkou měli mladí úctu ke starším, protože se od nich učili životní moudrosti pro řešení osobních i kolektivních problémů. První poválečná generace, tedy ti, co onu velkou válku přežili, se nedívali na věk a zapojili se s plnou vervou do obnovy svých zemí s nadějí na stálé zlepšování vlastních životních podmínek. První generace, která válku nezažila, tedy především aktivisté revolt konce šedesátých let, po své porážce hlásali heslo, cituji: „Nevěřte nikomu, komu je víc jak třicet“. Konec citace. Vzpomněl jsem si na ono motto, když jsem v posledních letech zaznamenával nejen ztrátu úcty ke starším, ale doslova volání až po jejich likvidaci. Objektivním faktem je, že v současné, technologicky ukrutně zrychlené době, nejen mladší generace, ale už každá jen o dekádu věkově mladší skupina se nemá od svých předchůdců co učit. Naopak je to ona, kdo musí učit třeba jen o deset let starší lidi, jak užívat nejnovější technologické prostředky. Je to možná právě tato jednostranná vědomostní převaha, která způsobuje pomalé přerůstání úcty až k opovrhování staršími. Což pak zákonitě přivádí mladé ke zdánlivě, či oprávněně kvalifikovaným odsudkům předchozích generací. Osobně se mladým mnohdy nedivím, protože vím, že velice brzy se i oni dostanou do pozice oněch opovrhovaných, zavrhovaných a dokonce obviňovaných. Jediné, co mi na mladších zásadně a opravdu vadí je, když začínají vyprávět, psát a dokonce mne poučovat co si mám myslet o době, kterou jsem sám prožil, ale oni ne. Píši to všechno jako úvodní slovo ke dvěma komentářům z minulých dní, které se mi líbily a týkají se mezigeneračních problémů dneška. První napsal umělec Michal Gulyáš, cituji: „…se pozvolna vžívá, že tato doba patří mladým, a že my starší už máme prý držet jazyk za zuby. Tak tedy…Ve svých třiapadesáti letech nemám pocit, že by mi život na téhle planetě nepatřil, a že svou zemi odevzdám jen tak do rukou lidí, jejichž hranice adolescence se posouvá ke stále vyšší věkové hranici. Budu si dělat podle sebe a žádný smrkáč mi nebude nic doporučovat ani diktovat! Nejdřív ať si provětrá hlavu od marihuány, protáhne karpály od klávesnice a pak mi laskavě sdělí svůj životní program. Pokud je založený na výkřicích a proletářském srocování, pak si nemáme co říci. A než začne mluvit, tak by měl naslouchat, přemýšlet a pak můžeme přistoupit k dialogu! Jinou verzi nepřipouštím. Pokud začne například větou, ať jdu do hajzlu s národem, s rodinou, a že tahle země je i pro africký breberky, tak rovnou fackuju! …Ale jinak je mám opravdu rád,…“ konec citace. USociolog a zkušený politik Jan Keller o jednom současném, konkrétním, mezigeneračním problému napsal, opět cituji: „…část mládeže, která pociťuje ,klimatickou tíseň´ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost?…Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní…To víte, že ti starší jsou za to zodpovědní. Úplně stačilo, aby si nepořídili tolik mladých, a tlak na přírodu by poklesl. A dokonce mnohem dříve než do roku 2050“ konec citace.