Po pádu Sovětské svazu se nejeden jeho nepřítel opájel nezaslouženým vítězstvím. Bylo i několik takových, kteří propadli euforii vítězů a začali věřit na konec vývoje politických systémů. Pyšně jeden takový číman hovořil dokonce o konci dějin, způsobeným totálním vítězstvím liberalismu. Dneska by o vítězství liberalismus raději nikdo nemluvil. Vždyť co z něho prakticky zbylo? Kapitalismus se hroutí, což se projevuje především zanikáním jeho demokratického politického systému. Vědecký výklad světa se rozpadá díky složitosti, kterou každý jeden lidský mozek nedokáže pojmout. Technologie ničí planetu, čili životní prostředí, v němž lidstvo vzniklo a žilo celé tři miliony let. Jinými slovy vyjádřeno, liberalismus se vyžil, přežil a…co je nejhorší, alternativu nikde nevidět. Neobjevil se žádný velký duch, který by zformuloval novou vizi lidského světa. On to totiž žádný jedinec nedokáže. A ten liberalismus, ten přinesl v prvé řadě dominanci individualismu, takže ani nemůže zplodit ducha alternativy. I v tomto slova smyslu je TEDY liberalismus nereformovatelný, takže skutečně jeho dějinám je konec.

Vedou se čím dál častěji více, či méně zanícené diskuse o Evropské Unii. V nich se hovoří nejvíc o diktatuře jejích byrokratů, o nedemokratičnosti její politické reprezentace a tvrdí se, že tento nadstát je v politické krizi. Já osobně si myslím, že žádný nadstát prakticky ani neexistuje. A tím vlastně ani celý projekt sjednocené Evropy. Velké státy, především bývalé koloniální mocnosti, nikdy ve skutečnosti záměr o vytvoření jakýchsi „Spojených států evropských“ nepřijaly za svůj. Snad ano, ale jen a jenom tehdy, pokud by jim vládla právě jejich politická, finanční a další elita. Mé tvrzení se týká bez pochyb Británie, údajně pořád Velké, Německa a Francie, méně už Itálie a Španělska. Dokonce jsem čím dál častěji svědkem toho, že Evropská Unie je prakticky pokračováním dávné Říše Římské národa Německého. Neboť Frau Merkel se chová stále víc a více jako vůdkyně celé EU, aniž ji tím kdokoliv pověřil. Jsem toho názoru, že v mezinárodním měřítku EU nebude nikdy prakticky existovat, dokud minimálně Trump, Si Ťin-pching a Putin budou jednat s představiteli jednotlivých členských zemí EU. Pokud by alespoň oni brali EU vážně, pak by totiž jednali pouze s jejím  „prezidentem“ čili s předsedou Evropské rady. A členové vlád zmíněných velmocí by zase měli jednat jenom s odpovídajícími členy Evropské komise.

Je několik autorů, kteří minulý režim označují pojmem protosocialismus. Podle mého způsobu uvažování je to jediné správné vědecké označení oné etapy světových dějin. Vůdci SSSR sice hovořili častěji o táboře socialismu, vůdcové ČSSR zase později o reálném socialismu a obojí také o sovětském bloku, či dokonce o táboře míru atd. Jsem si jist, že v budoucnosti se bude hovořit o prvním realizovaném pokusu o nekapitalistickou až dokonce protikapitalistickou alternativu společnosti. Antikapitalističnost je totiž hlavním charakteristickým rysem onoho politického režimu, alias systému, či politicko-ekonomicko-sociální formace. Všichni, kdo dneska tvrdí, že v oné době existoval i jiný socialismus a to ve státech severní Evropy, se buďto mýlí, ale spíše vědomě lžou. Jde v každém případě o lidi přesvědčené, že kapitalismus lze reformovat a dokonce ho postupnými kroky skutečně změnit až na socialismus. Což je klasická lež sociálních demokratů. Dominantním rysem kapitalismus je totiž soukromé vlastnictví kapitálu a to nemá v opravdovém socialismu co dělat. Oba politické režimy se liší právě způsobem vlastnění kapitálu. Tato teorie ovšem předpokládá přesnou definici kapitálu, ne tu všeobjímající, která dokonce hovoří o jakémsi duševním kapitálu a jiných nesmyslech. Tvrzení že vzdělání, zkušenosti a podobné hodnoty jsou kapitálem, je rovněž tezí sociálně demokratických ideologů. Právě v ní je skryt celý sociálně demokratický revizionismus radikálního socialismu, coby předstupně komunismu. Po rozpadu SSSR měli globální vůdcové šanci zlidštit kapitalismus. Rozhodli se pro pravý opak. Za čtvrt století od té doby to dotáhli tak daleko, že reforma „neoliberálního“ politického režimu je vyloučena. Takže svět čeká nová všelidová a tentokrát celosvětová revoluce. Bude vedena poměrně proti úzké sociální, leč velice mocné finanční, politické a vojenské vrstvě. Proti ní se možná zvedne světová veřejnost pod vedením produkčních kapitalistů. I ti jsou totiž zneužíváni zlotřilostí financiérů.

„Makarón“ se stal prezidentem. Eurofanatici jásají. To se snad podaří zrušit i brexit a později zlikvidovat Trumpa a svět zase půjde cestou nalinkovanou novými třídními diktátory. Premiérka Mayová udělala z pýchy stejnou chybu, jako její, ještě pyšnější, předchůdce Cameron. Nebo to naopak provedla záměrně?!! V sebejistotě svého poslání vyhlásila nové volby, aby si pro brexit vytvořila silnější mandát. Jenže dopadne asi jako předchůdce, který vyhlásil referendum o odchodu Británie z EU v přesvědčení, že určitě občané odchod odmítnou. Přímá demokracie se ale ukázala jako vysoce „nedemokratickou“, stejně jako s tím Trumpem. Jak jsem se zmínil. Nejlépe placení politici v Evropě a jejich byrokratičtí sluhové si mnou ruce. Merkelová může nyní zodpovědně vyhlásit, že Francouzi si za svého vládce zvolili ji, která bude zemi vládnout prostřednictvím svého říšského protektora Macrona Emmanuela. Jenže život vždycky tvoří hlouposti. Za pár týdnů jsou ve Francii parlamentní volby. A Macron v nich nemá stranu, která by jej zastupovala, ba právě naopak, všechny si půjdou za svým. Možná, že bude dřív, než si myslí, osamělým kůlem v plotě,

Stále častěji se lze dočíst na netu o možném užití jaderných zbraní. Má se na mysli její taktická forma, která sama o sobě neohrožuje celé lidstvo. Dokonce ministr britské vlády hovoří o jakémsi právu Británie na prvotní jaderný útok. Británie tak v praxi předvádí, jak se budou chovat mocní, když jejich panství bude končit. Zdálo by se, že Británie dneska už nemá co hovořit do mezinárodní politiky. Američané a Rusové s Čínou si plně vystačí. Jenže. USA otestovaly minulý měsíc novou jadernou bombu, která je částečně řiditelná. Především ale štáb opět vypracoval simulaci jaderného útoku na Rusko. I kdyby USA zaútočily první, tak Rusko dokáže odpovědět a obě země by byly fakticky zničeny. Jelikož je Rusko obrovské, musí navíc jeho obrana být účinnější. Proto mají zbraň, jíž se říká „zbraň soudného dne“. Pokud by Rusko bylo napadeno intenzivní jadernou silou, při níž budou zničena velitelská stanoviště, bude stačit jen několik vteřin na její aktivaci. Pokud nedostane přímý zásah, tak se uvede v činnost i v případě, že všechno lidstvo už bude mrtvé. Je to soustava termonukleárních střel nadzvukové rychlosti, proti nimž není obrany a která se uvede do činnosti bez zásahu lidí, jako reakce na jaderný útok. Nepochybuji o tom, že Američané disponují podobným systémem. Při rozšíření tohoto druhu zbraní se na planetě může bojovat tak dlouho, dokud nezmizí vše živé, nejenom lidstvo. Holt žijí mezi námi i dneska bohové, nejen kdysi ve společenství starověkých Řeků.

S rozpory v současném světě si nikdo neví rady. Jakoby se čekalo na nového „MarxLenina“. Vytvoření nové vládnoucí třídy z vlastníků globálního kapitálu je nejen pro laiky, ale i pro odborníky tak nepředstavitelné, že začali hovořit o superkapitálu, superboháčích, globálních financiérech, či jakémsi zbrojařsko-finančním komplexu, kteří údajně ovládají celý svět. A nejen to, oni prý lidstvo chtějí vrátit do jakési mutace feudálního systému. Ať tak, či onak, nikdo pod uvedenými názvy nedovede nic konkrétního vidět. Jak jsem již psal dříve, takové situace plodí přemíru spekulací a až konspirativních teorií. Nedávno jsem se seznámil s jednou nejpikantnější. Popisuje současné dění ve světě jako souboj Rothschildů a Rockefellerů. Mimo jiné, Trump prý nepatří do žádné z nich, proto ten soustředěný útok na něj, aby se zařadil – někam. Redukce dnešního světového dění na rvačku dvou superbohatých klanů je poněkud primitivní, myslím si já. To už se mi víc líbí jakýsi think-thenk, spíše ale futurologický trast na netu prezentovaný jako „Dostatečně všeobecná teorie řízení“ a nebo „koncepce společné bezpečnosti“. Prý je jejím sídlem Sankt Petěrburg. Dnes o nich víc nenapíši. Čtenáři si mohou stahovat ze sítě mnoho jejich materiálů.

Český bonmot „práce šlechtí člověka“ mně byl vždycky podezřelý, až protivný. Zvláště po desetiletích práce v dolech jsem ho považoval za výsměch těch, kdo ho vymysleli a neustále s ním operují. Dneska poprvé mi připadá jen o málo cyničtější, než ono hitlerovské „Arbeit macht Frei“, které převzali z titulu románu vydaného roku 1872 Lorenzem Diefenbachem. Nedávno jsem v jednom vetešnictví viděl hrníček, který měl mnohem sympatičtější heslo. „Práce šlechtí, ale lenost zešťastňuje člověka. V polštině to zní mnohem lépe. Sice se podle toho nedá žít, ale je to alespoň vtipné. S těmito pocity jsem se dopoledne díval na prvomájovou manifestaci občanů Moskvy. Pořádají ji už pravidelně odbory a bývá velkolepá. Letos nesli lidé nebývalé množství ruských vlajek a i ostatní propriety byly skoro jenom v barvách ruské vlajky. Bylo vidět, že lidé se v průvodu, který měl několik kilometrů, opravdu radují, jsou veselí a užívají si ho. Zvláště když tam dneska bylo hezké počasí. Je opravdu životním štěstím, když má člověk práci, kterou si svobodně vybral, stala se mu koníčkem až posláním a minimálně ho alespoň těší. Bude to podle mne stále vzácnější zboží. Proto ať se ještě dlouho radujíc všichni, kdo mají takovou práci, jež považuji za skutečné štěstí.

České přísloví o smradící sebechvále jen nepatrně vystihuje zpitomělost „Starého blondýna s velkou hubou“. Ve svém projevu v Harrisburgu ve státě Pensylvánie při příležitosti dovršení stovky dní ve funkci řekl mimo jiné, cituji: „Skutečně věřím, že prvních 100 dní moji administrativy byly prakticky nejúspěšnější v dějinách naší země. Tím nejdůležitějším je, že vracíme pracovní příležitosti…„než budeme mluvit o historickém pokroku, kterého jsme dosáhli za 100 dní, je třeba říct, že předcházející administrativa nám zanechala bordel… politici posílali naše vojáky, aby bránili hranice cizích států, ale hranice USA nebyly uhájeny“, konec vychloubačné citace. Objektivně lze konstatovat, že za posledních sto let dějin USA nikdy nebyl nový prezident tak ostře napadán, jak Trump. Nejenže nedostal oněch tradičních sto dní klidu po inauguraci, ale ještě před nástupem do Bílého domu byl nebývale bezohledně kritizován, ba až dehonostován.  Jakmile se ujal úřadu, tak se dokonce rozjely mnohé iniciativy sledující jeho impeachment, tedy likvidaci. Troufám si tvrdit, že jeho zatím jediným úspěchem proto je, že těch sto dnů vůbec přežil. Stále si totiž myslím, že USA si už dávno nezavraždily svého prezidenta, takže…  Když si hodnotím jeho mezinárodní aktivity, tak jsou ubožácké a navíc riskantní. Nejtrapnější je pak Trumpovo holedbání, že prezident ČLR je jeho přítelem. Silně pochybuji o tom, že doma i ve světě si o Trumpivě stodňovce někdo myslí totéž, co on sám. Sebechvála veřejnost nepřesvědčí, je spíše důkazem klackovské zpupnosti.