Je několik autorů, kteří minulý režim označují pojmem protosocialismus. Podle mého způsobu uvažování je to jediné správné vědecké označení oné etapy světových dějin. Vůdci SSSR sice hovořili častěji o táboře socialismu, vůdcové ČSSR zase později o reálném socialismu a obojí také o sovětském bloku, či dokonce o táboře míru atd. Jsem si jist, že v budoucnosti se bude hovořit o prvním realizovaném pokusu o nekapitalistickou až dokonce protikapitalistickou alternativu společnosti. Antikapitalističnost je totiž hlavním charakteristickým rysem onoho politického režimu, alias systému, či politicko-ekonomicko-sociální formace. Všichni, kdo dneska tvrdí, že v oné době existoval i jiný socialismus a to ve státech severní Evropy, se buďto mýlí, ale spíše vědomě lžou. Jde v každém případě o lidi přesvědčené, že kapitalismus lze reformovat a dokonce ho postupnými kroky skutečně změnit až na socialismus. Což je klasická lež sociálních demokratů. Dominantním rysem kapitalismus je totiž soukromé vlastnictví kapitálu a to nemá v opravdovém socialismu co dělat. Oba politické režimy se liší právě způsobem vlastnění kapitálu. Tato teorie ovšem předpokládá přesnou definici kapitálu, ne tu všeobjímající, která dokonce hovoří o jakémsi duševním kapitálu a jiných nesmyslech. Tvrzení že vzdělání, zkušenosti a podobné hodnoty jsou kapitálem, je rovněž tezí sociálně demokratických ideologů. Právě v ní je skryt celý sociálně demokratický revizionismus radikálního socialismu, coby předstupně komunismu. Po rozpadu SSSR měli globální vůdcové šanci zlidštit kapitalismus. Rozhodli se pro pravý opak. Za čtvrt století od té doby to dotáhli tak daleko, že reforma „neoliberálního“ politického režimu je vyloučena. Takže svět čeká nová všelidová a tentokrát celosvětová revoluce. Bude vedena poměrně proti úzké sociální, leč velice mocné finanční, politické a vojenské vrstvě. Proti ní se možná zvedne světová veřejnost pod vedením produkčních kapitalistů. I ti jsou totiž zneužíváni zlotřilostí financiérů.